Ecce homo aneb po stopách vojáků Francie.

Před začátkem této cesty, na místa dvou tragických událostí, se musíme alespoň ve stručnosti vrátit do let 1740 až 1748. Tehdy i na území zemí koruny České probíhaly války o rakouské dědictví. Na jedné straně Rakousko a jeho mladá císařovna Marie Terezie a její protivníci Francouzi, Sasové a Bavoři na straně druhé. Úspěchy se přelévaly z jedné strany na druhou a z počátku to s císařstvím moc dobře nevypadalo. A když  26. 11. 1741 byla dobyta Praha a 7. 12. 1741 se nechal bavorský kurfiřt Karel Albrecht korunovat českým králem, nastala v Čechách doslova krutovláda. Především Francouzi nastolili poměrně drsnou diktaturu a tak se postupně od nich odkláněla i ta část české šlechty, která přijala Karla Albrechta za krále. Po uzavření Berlínského míru se karta začala obracet a 26. 12. 1742 byly Čechy opět začleněny pod císařskou korunu. Následná korunovace Marie Terezie českou královnou proběhla v Praze 12. 5. 1743 a pro zem nastaly klidnější časy. Dnes již jen kamenné památníky jsou připomínkou těchto událostí a tato cesta bude právě do míst, kde se nacházejí. Je jisté, že v této malebné krajině toho lze vidět a poznat daleko více, a tak přijměte pozvánku  na výlet Zemí zamyšlenou.

Nádraží Horažďovice předměstí je výchozím místem. Jen krátce se jde po modré a žluté na most přes železniční trať a za ním se odbočí na lesní cestu vpravo do Zádušního lesa. První překvapení, v podobě torza boží muky, je pár metrů od silnice. Pokračuje se podél železniční tratě na louku, za kterou je vidět hladina menšího rybníčku. Na jeho hrázi je jistě hodně stará a zároveň i jedna z nejkrásnějších borovic v zemi. Louka je silně podmáčená a je nutné vrátit se do lesa stejnou pěšinou. Po slabší půlhodince se vyjde na okresku do Hlupína. Je zde hranice Plzeňského a Jihočeského kraje a vpravo pod silnicí hledané Ecce homo. Právě tady skončil život tří důstojníků z daleké Francie. Údajně se utopili i s koňmi v bažinách u  Březového potoka.  Krásná kamenná práce je v horní části poškozena a zřejmě i památkáři na ni zapomněli. Za mostem silnice pokračuje sotva znatelným stoupáním. Okolí je překrásné, pole, louky a lesy rozložené na zvlněných pahorcích jsou pro tuto oblast typické. Další krásná borovice uprostřed polí a několik sestřiček u silnice jsou opravdu nádherné.. Několika zatáčkami končí stoupání a na dohled jsou první domky Hlupína. Na návsi upoutá kaplička, památník padlým a na konci vsi, směrem na Mečichov , další kaplička a pomník. Na podstavci je kamenné srdce ozdobené věncem s křížkem, nad ním opracovaný hranol se smuteční mašlí ve středu a vše je zakončené kamennou koulí. Na tomto místě zahynul francouzský generál či maršál. Cesta dále pokračuje do vísky Sedlo. Úzká silnička je přímo obrostlá křovím. Po obou stranách jsou pastviny a na severovýchodě se zvedá nad krajinu vrchol Hřebene ( 596 m.n.m.). V Sedle je opět hezká kaplička na návsi, ale celkový dojem nic moc. Silnice se stáčí k jihozápadu. Cestou překvapí počet drobných sakrálních staveb, především křížků, bohužel několik hodně poničených. Střelskohoštická Lhota představí několik starých kamenných stodol, kapli na návsi a skutečně roztomilou kapličku na konci obce. Silnice se dostala znovu ke Březovému potoku a okolo Zadních Hoštic dosáhla železniční tratě. Nádraží Střelské Hoštice je konečnou tohoto zajímavého výletu.

Tyto zapomenuté končiny toho k občerstvení moc nenabídnou a je nutné mít vše na zádech v batohu. Ubytování jen pod hvězdami anebo v nedalekých Horažďovicích.

Tato část jižních Čech je onou Zemí zamyšlenou spisovatele Ladislava Stehlíka. Pole, louky a lesy pod vysokou modrou oblohou se dokáží dostat „pod kůži“. Mimořádné jsou pohledy jižním směrem, na hory Šumavy. V některých místech se dostavuje pocit, že se zde zastavil čas. Vlastně i ten nepořádek na četných místech sem nějak patří. Stav mnoha drobných křížků okolo cest, v některých případech zcela zničených, vybízí k otázce k čemu, že jsou v této zemi památkáři. Jsem přesvědčen, že toto téma není o penězích, ale pouze o chuti něco pro tuto zem dělat pořádně a ta zřejmě ve většině kanceláří chybí.

Celá cesta je dlouhá přibližně 15 kilometrů. Kromě několika lesních dělníků, mimo obce nikoho nepotkáte. Vlastně i ve vsích kromě několika slepic, hus, koček a pejsků je to stejné.  Pokud se jde podle mapy, tak ta správná má č. 68 a název Pootaví. Na výlet vlakem do těchto končin během víkendu zapomeňte. I když se jedná o hlavní trať č. 190 z Plzně do Českých Budějovic, mezi Strakonicemi a Horažďovicemi předměstím jede jediný vlak ! s odjezdem ze Střelských Hoštic 21, 47 hod. a to je poněkud pozdě. Vybral jsem si k cestě všední den a to za celé odpoledne tudy projedou pouze dva vlaky. Prochází tudy hranice mezi kraji a tak to jedno hejtmanství zřejmě hází na druhé a peníze nedá nikdo. Jen aby nakonec nedošlo na ostnatý drát.