Od Kocandy k nadhledně (Písařov – Zborov)

Obleva v třetím lednovém týdnu poměrně nevhodným způsobem poznamenala sněhovou nadílku, která od konce předchozího roku trošku vylepšila náladu jak lyžařů, vyznávajících alpský styl ježdění, tak i těch, co spíše holdují pohybu v terénu, tedy běžkařů. Ostatně sněhu bylo kolem našeho bydliště tolik, že jsem třikrát vyrazil na běžky kolem Šumperka, a na hory vyjel jen jednou.

Nicméně zmíněná obleva dorazila i do středních a vyšších poloh. Což se neblaze podepsalo na tamních tratích. No a pak se ochladilo a ze změklého sněhu se stává ledovka, takže to se ani moc na hory nechce. Nicméně na neděli se z východu vyjasnilo a ochladilo a sluníčko vysloveně nutilo vydat se někam do přírody.

A nemusí to být zas tak daleko. Poměrně blízko od bytu mám zastávku busu, tak volím linku k Písařovu, zastávka Kocanda. Dopoledne není oblíbený lokál zvlášť zaplněný, ale raní polívka před výletem bodne, a navíc známé pořekadlo praví, když vynecháte první hospodu, jsou všechny ostatní zavřené…

Zvolil jsem si trasu, kterou celkem dobře znám jak z pěších výletů, tak i částečně na kole (horském). Kousek od Kocandy je nástup červené pěší trasy, přesněji Hambálek, jak místní říkají Čertí brána. Společně je vedená silniční cyklotrasa (6229), která je ovšem spíše terénní. Podle rozježděných stop tu v minulém týdnu někdo i běžkoval, ale teď je to rozbité od terénních aut a navíc i přemrzlé. Naštěstí ve zbytku měkčího sněhu se jed celkem dobře. Na zvolené trase nehrozí žádné velké převýšení, cesta se mírně klikatí na úbočích kopců Zábřežské vrchoviny, povětšinou jde o smíšený les, výhledů moc není, kromě míst, kde nechali dřevorubci díru. Určitého vrcholu dosahuje trasa po vrcholem Pustina ve výšce asi 610 nadmořských metrů, pak lesní cesta začne i klesat. Určitou zajímavostí je poblíže značení hřebínek na východní straně pokrytý pásem větších nebo menších balvanů, leckdy i skalek, který může trošku připomíná přeci jen velkolepější úkazy, které jsou známé z oblasti, které se říká Česká Kanada.

V ostré zatáčce se červené značení otáčí směrem ke Štítům, ale v mírně se zvedající polní cestě navazuje žluté značení k blízkému Sychrovu, což je rybník z roku 1964, který slouží jako chovný a svým způsobem tak trošku i tu „českokanadskou“ krajinu doplňuje. Zamrzlý rybník je i celkem oblíbeným výletním místem místních obyvatel a dokonce jsou kolem k vidění i nějaké čerstvé stopy od běžkařů. Kolem dokola jsou převážně louky a tady se díky malým převýšením a sklonům dá zřejmě obstojně jezdit i na přemrzlém sněhu.

Žlutá značka míří k nedalekým Horním Studénkám, kde je hlavní památkou poutní areál u kostela sv. Linharta (nebo Leonarda). Zde krátká žlutá značka končí, ale náhradou je modré TZ vzhůru k návrší U Příčnice. Tady i potkávám dvojici s běžkami (už jsou ale pěšky), tak se dozvím, že směřují od Zborova a tam to taky celkem po loukách jde. Ona ta celá náhorní louka i dál k Rozsoše si celkem drží poněkud plošší charakter, takže vyznavači úzkých prkének si tu mohou nakroužit nějaké kilometry bez větší námahy.

Na rozcestí Rozsocha opět vyměním modré značení za žluté, které je tu vlastně kvůli zánovní atrakci, nadhledně na vrcholu Háječku u Zborova.

Musím dodat, že polní cesty jsou tu rozježděné traktorem a nějakým teréňákem, jak to zmrzlo, tak je ten pohyb poněkud klopýtavý, bo zmrazky připomínají poněkud kamenitou cestu. Když to tedy jde, tak raději po kraji cesty nebo po poli, ale občas jse zase sníh hlubší a boří se, kde je nafoukáno.

To už se ale blížím ke Zborovu, kde si chci prohlédnout nejen mumraj na lyžařském svahu, ale i dobýt tamní vrchol. Na Háječku mají dva talířové vleky, střídavě jede jeden vlek, ale když je větší fronta, pustí se i druhý a ta fronta občas i je. V oblsužné budově je i malé posezení s bufetem, kde si dopřejí též malé posilnění (káva, čaj, oplatky, sušenky, lahváče, limonády, párky apod.)

Po té i ta nadhledna, vzal jsem to po kraji sjezdovky (abych dodržel zákaz vstupu na svah), on je ten svah celkem široký, ale řekněme že sjezdovka není tam, kde nestojí sněžná děla, tedy za nimi. Zhruba v půli svahu prochází výše již zmíněná žlutá tras, tak díky ní obejdu vrchol koce a k nadhledně je to tak trošku zezadu.

Vstup na rozhlednu se platí, ale je to přes automat, dá se tak za hotové, ale i kartou, takže kdo nemá drobné nevadí. Vlastně jsem na Háječku ještě nebyl, tak si užívám kruhovému výhledu do všech stran. Trošku mě zdržela i beseda s místním správcem rozhledny, který mě upozornil na pár zajímavostí, co by mělo být vidět (no na Háječku už jsem párkrát byl, tak těch neznámých moc není). Ale po slezení mě pan kolega obšťastnil i douškem s placaté lahvičky, takže to zdržení moc nevadilo. Původně jsem totiž přemýšlel ještě na pokračování někam pod kopec, ale pohled na hodinky věstil pokročilou dobu. Naštěstí máme chytré telefony, tak by mě mělo ze Zborova i něco jet. V bufetu mi slibují, že je otevřeno až do pěti (17.00), to znamená, že nemusím někde mrznout a bus(y) byť s malým zpožděním a jedním přestupem dorazil ke kýženému cíli.