Pavlovy boty. Dramatické drama ze zimního přechodu Velké Fatry.

Pavel není žádný amatér. Je mu dobře známo, že mokré boty jsou v zimě zálesákovou zhoubou. A protože denní pochod ve sněhu přinesl své neblahé ovoce, rozhodl se Pavel jednat. Večer ve stanu zul boty, zálibně se na ně podíval, pohladil je, setřel z nich smítko, esteticky upravil tkaničku a s láskou je vycpal jemným toaletním papírem. Usnul pak neklidným spánkem matky, ošetřující své nemocné děti a několikrát se v noci probudil, aby se přesvědčil, zda se botám v koutě stanu dobře stojí.

 

A pak přišlo to ráno…

 

Markus (rozespale) - „Fuj, to je zima.“

Šoďa (nevrle) - „Kdo to v noci tak strašně chrápal?“

Jirka (otráveně) - „Jsem celý rozlámaný.“

Pavel (radostně, k botám) - „Dobré ráno, botičky, jak se nám spinkalo? Tak a šup na nohy.“

Markus, Šoďa, Jirka - nevěřícně kroutí hlavou nad infantilním kamarádem.

Pavel (pokračuje v monologu) - „Ale vy jste celé zmrzlé! Žádný strach, hned vás zahřeju vlastním teplem, jen co si kvůli vám obuju čisté ponožky.“

Markus, Šoďa, Jirka - obrací oči v sloup a jdou si po své práci. Balí stany, skládají spacáky.

Pavel - se spokojeným úsměvem si obouvá levou botu. Ovšem během půl vteřiny se spokojený úsměv mění v udivenou grimasu.

Pavel (s nejasnou obavou) - „Ale co, co, co se to děje? Vždyť přece…“ Jat hrozným podezřením strká do boty ruku.

 

…rozpačité ticho

 

Pavel (nejistě) - „Nemáte někdo po ruce lžíci?“

Markus (vtipně) - „Tak lžíce na boty si na hory vozím vždy aspoň čtyři, ale zrovna dneska jak na potvoru…“

Jirka (na půl úst) - „Co tak najednou? Vždycky jsi přece jedl rukama…“

Šoďa (otcovsky) - „A co kdyby sis ty boty raději rozšněroval?“

Pavel (s náznakem hysterie) - „Tak má někdo, kurva, tu lžíci?“

Markus, Šoďa, Jirka (se zájmem) - „Co se děje?“

Pavel (nejistě) - „Mně v těch botách asi, trochu, jak bych to jenom…, snad trošku zmrznul ten toaletní papír. A nejde ven.“

Markus, Šoďa, Jirka (hurónsky) - „Chachá, chachachachachachááá.“ Upadli smíchy do závěje.

Pavel (zuřivě) - „Jděte do prdele." Popadl lžíci a marně rýpá v botě zkamenělý toaletní papír.

Markus, Šoďa, Jirka - utírají si slzy smíchu a začínají vtipkovat.

Pavel (v záchvatu amoku) – „Kurva, kurva, kurva, kurva, do hajzlu s těmi zasranými křápy.“ Zuřivě mlátí lžičkou do boty.

Šoďa (konejšivě) - „Ale no tak, Pavlíku, nech toho, když se ti tak moc chce, já ti půjčím svůj toaleťák.“

Pavel - vystartoval na Šoďu jak býk na červený hadr. Po prvním došlápnutí do sněhu si uvědomil, že nemá boty.

Jirka (k Markusovi a Šoďovi, s despektem) - „Má někdo za kamaráda takového ptáka jako my?“

Markus, Šoďa, Jirka - Sedají si na karimatky do půlkruhu kolem Pavla a se zájmem sledují nevšední divadlo.

Pavel (vztekle) - „Vypadněte! Běžte pryč! Někam hodně daleko! Třeba do prdele!“

Markus, Šoďa, Jirka - Mlčky se podívali se na okolní zasněžené kopce, na sebe, s líbeznými úsměvy pak na Pavla a udělali si na karimatkách větší pohodlí.

Markus (ironicky) - „Proč jsi nešel v sandálech? To by se ten papír dal snadno vyšťouchnout tou dírou vepředu.“

Pavel (cedí kletby mezi zuby) - „Ať vám vyhoří celý Harmasan, Slováci blbí! Chcípni, Baťo! Zasrané křápy, už nikdy neuvidíte ani kapku krému na boty!“ Intenzivně pracuje lžící.

 

A uplynulo několik hodin. Konečně se Pavel postavil, nazul boty na nohy, zašněroval, zkusmo zadupal ve sněhu. Pak pohrdavě pohlédl na dřímající kamarády.

 

Pavel (unaveně, ale s entuziasmem) - „Tak a je to, Vždyť jsem říkal, že to nebude žádný velký problém. Konečně můžeme…“ Překvapeně se rozhlédl po okolním, dosti pokročilým soumrakem ztemnělém lese.

Pavel (provinile) - „Můžeme…, Ehm, můžeme asi zase postavit ty stany.“