KOLOČAVA (nejen Četnická stanice), Užhorod, Viškovo - Zakarpatská UKRAJINA

Zabili, zabili  chlapa  z Koločavy… Písničky  z Balady pro banditu  nás (tehdy studentky stř. školy) mnoho  večerů na internátním pokoji uspávaly. Proč se nezajet podívat  do kraje,  kde  místní Robin Hood  pobýval... do míst, která za první republiky patřila Československu.

Přijali jsme lákavou nabídku  ředitele Oblastní charity  Znojmo, Mgr. Evžena Adámka,  strávit týden na Ukrajině.  Nelitujeme  a  děkujeme !!!  Na žádné z dovolených  se  doposud nezažilo  tolik dobrodružství. Zároveň jsme  mohli obdivovat nádhernou přírodu,  pozorovat styl života místních a v neposlední řadě si uvědomili  skutečnost, že se máme v Česku moc dobře (ve srovnání s  životním standardem Ukrajinců). V souvislosti   s některými  nepříjemnostmi se zároveň velmi rychle semkl  téměř celý kolektiv  a byli jsme schopni si vzájemně pomáhat.

Týden na Ukrajině, se  všemi  vjemy, se stal neobyčejným zážitkem a velkou životní zkušeností.

 

HRANIČNÍ PŘEJEZD, UŽHOROD a  VIŠKOVO

Koločavě  předcházela  kratičká návštěva  Užhorodu, jež je  vstupní branou na Ukrajinu (město téměř navazuje na hraniční přejezd ze Slovenska). HRANICE se podařilo projet bez delšího čekání, na rozdíl od  cesty zpáteční, kde nás  slovenští celníci  s obrovskou důležitostí ve smrtících  +35 stupních nechali komplet vyklidit všechna zavazadla  z busu a kontrolovali   jejich obsah. Užili si onošených fuseklí a propocených trik – dobře jim tak. Připadali jsme si  skoro jako  pašeráci drog. Oni však  kontrolovali, zda – li nepřevážíme více jak 2 krabičky  cigaret a jednu láhev  vodky  - pouze tolik bylo  totiž dovoleno „na  jednu hlavu“.

V Užhorodě jsme posnídali  v parku u busty tatíčka T.G. Masaryka, kousek od řeky  Už.  V obchodním domě  Dastor jsme  v bankomatech vybrali hřivny  a pak  ujížděli do vesnice  Viškovo, kde jsme navštívili (a vykoupili) Svíčkovou dílnu.

Oblastní  charita Znojmo  pomáhá na   Ukrajině  - adopcí na dálku, pomocí rodinám s dětmi, financováním léčebných výloh vážně nemocných dětí atd.  Podporuje  i  tuto Svíčkovou dílnu, která  (zaměstnává) slouží jako pracovní terapie pro mentálně a tělesně  postižené  lidi, kteří sem z  blízkého okolí dojíždí. Svíčky byly moc hezké a udělaly (umocněné svým původem) velikou radost všem obdarovaným.

 

KOLOČAVA 

Pak už jsme ujížděli do hor a zároveň  i do hluboké minulosti. Souběžně s poutavými přírodními scenériemi  se nám otevíraly pohledy, které jsme znali  pouze z filmů pro pamětníky. Koločava je pro nás, Čechy, nejznámější   vesnicí na Ukrajině, především díky  dílu Ivana Olbrachta, Nikolu Šuhaji loupežníkovi.

Několik kilometrů dlouhá podhorská obec leží (v nadmořské výšce asi 560 metrů)  v Mižhirském rajonu na řece Terebla. Ze všech stran je víska sevřena hřebeny  polonin. Vrcholky  jsou porostlé jen travou, ale než se k nim dostanete, prudce  stoupáte   lesy, kterými jsou poloniny zespodu ostře  ohraničeny. Tehdy  jsme kopce  vyjížděli hlučným  ukrajinským GRUZAVIKEM. Za divokou jízdu  místní  Fittipaldi (bez pudu  sebezáchovy) vyinkasoval 1000 hřiven. Čím více nás obsadilo korbu,   tím byla  jízda pro každého levnější. Na limity řidič nehrál. Náklony vozidla hraničily s překulením se, alespoň tak mi to připadalo. Chlupy na rukou se ježily a žaludek stahoval.  Děti a pánové  to však  neviděli  tak tragicky a jízdu si dosyta užívali. Když už  přetížený  a přehřátý stroj nemohl po cestě, plné  nerovností a velkých děr, vyhloubených  deštěm, do kotáru vyjet, museli jsme vyskákat a mašírovat po svých. Odměnou za adrenalinový posun pod vrchol hory Topas  nám byly úžasné výhledy do panenské KRAJINY... Koločavu jsme měli pod sebou jako na dlani.

 

Nahoře  jsme potkali  české nadšence, kteří obnovovali  a vytvářeli  značení turistických tras. 

Co se týká výhledů, nemuselo se ani  tak vysoko.  Stačilo (kousek od Četnické stanice) vyběhnout   nad  dřevěný kostel Sv. ducha.

 Na zdejších hřbitovech, zarostlých vysokou travou, stojí kříže ozdobené umělými  květy. Přes lehkou kýčovitost mají místa odpočinku (společně s  hornatým pozadím) úžasnou atmosféru. Těžko se  vše popisuje, ani fotky zdaleka nevyjádří  hloubku prožitků - chce to vidět.

KOLOČAVA - ZAJÍMAVOSTI, KONTRASTY, ŠOKY - PROSTĚ  VŠECHNO JINAK

Malebné podhorské vsi  velmi kazily atmosféru hromady odpadků. Tereblu lemovaly  lesy, petky, hory, flašky, konzervy, květinky a  odpad  v igelitkách. Od  místní průvodkyně jsem se dozvěděla, že nejsou finance na svoz. Lidé  tedy všechen binec  hází podél  řeky, která  ho při  zvýšené hladině odnáší dál po proudu.   

Zažili jsme  tu i další zajímavé vjemy:

* Vše, co bučelo, mečelo, hýkalo a kejhalo, mělo přednost „v jízdě“. Zvířata si špacírovala po silnici (která jim evidentně patřila)  poklidným  tempem a když měla uhnout, tak až znuděně… vůbec nespěchala.  Průjezd Koločavou  byl tedy  jeden  velký a  přerušovaný   slalom - půl napůl - zvířata / obrovské díry, zalátané maximálně kameny z řek.

* Nebyl problém  v Koločavě potkat motorku, na které se vezla úplně celá rodinka. Častými  dopravními prostředky byly koňské povozy. Vozítka motorová byla značky  Žigulík,  dále Žigulík a také  Žigulík. Auta  byla v šíleném stavu (technická je zde prý zrušená, málokdo by  s vrakem prošel).

* Lidé  zde byli  milí a vstřícní (až na jednoho, který naschvál projel kravěncem a ohodil od hlavy  k patě dva naše kolegy - turisty).

*Když náš turista pomohl rozjet jeden rozbitý žigulík, začal ho místní  majitel káry  vášnivě líbat. Turista však  rázně odmítal tuto formu poděkování. Než tedy silně podnapilý vesničan  ve svém opraveném voze odjel,  daroval  našemu opraváři památeční  kovovou 1 hřivnu s vyrytým   EURO 2012** na zadní straně. Tuhle formu vděku přijal opravář s radostí. **V neděli 1. července, byla Četnická stanice plná fanoušků – sledovali finále mistrovství světa ve fotbale v Kyjevě – Španělsko : Itálie.

*Při jedné večerní procházce potkala kolegyňka turistka v žigulíku  za volantem cca 12 letého řidiče, který vezl dva 3-4 leté pasažéry. 

* Místní bankomat byl žravý, často sice peníze vydal, ale   zároveň zblajzl kartu (úředníci  ji bez obtíží vydali).

*  Slůvko "шука́ти"  [šukáti] znamená v Ukrajinštině  hledat. Tohle slůvko   bylo napsáno i na vršcích  od Coca Coly. V rámci fotbalového mistrovství 2012 totiž probíhala i jakási limonádová soutěž. I děti se nápisem na Cole velmi bavily. Kamarád, který  ale pil  v Koločavě pouze pivečko, překlad slova nestačil zaznamenat a tak si s místní servírkou velmi zajímavě  popovídal. Ptala se ho ukrajinsky, jestli hledá  -  měla na  mysli  partnerku -  poté, co se jí svěřil, že je  sám… Odpověděl jí na tuto - po česku pochopenou -  velmi  intimní otázku (sice s údivem nad její zvědavostí a jadrností)   kladně a stručně a též jadrně. Skutečný  význam  slova (po našem i po jejich) se oba dozvěděli až později... 

* Měli jsme možnost zajít se podívat  na místní trhy. Zboží bylo různorodé – od ťamanského oblečení, přes deratizační přípravky, syrové maso s hromadou masařek, nábytek, elektronické součástky, pily, živé kačenky a  prasátka, potravinářské zboží –  všechno pěkně pokupě. Rtuť teploměru ukazovala hodně přes 30 stupňů (koupit si na trzích např.  steak by bylo smrtící)

* Střechy koločavských prapůvodních obydlí  byly převážně z dřevěných šindelů nebo slaměných došek. Novodobější domy měly střechy z eternitu či plechu (klasická křidlice se tu objevila minimálně). Nahlédli jsme i do dobové dřevěné  chalupy. Lino, natažené na hliněné zemi kontrastovalo s LCD  obrazovkou.

Prostě jiný svět.

 

ČETNICKÁ STANICE  (naše týdenní útočiště) - NATALIA TUMAREC a její rodina – STRAVA, UBYTOVÁNÍ

Četnická  stanice je nejznámější koločavskou restaurací. Stojí  na místě bývalé opravdové četnické stanice. Provozuje ji  rodina Tumarec,   se kterou se dá dobře domluvit česky. Majitel krčmy, jeho manželka Natálka (pracující zároveň jako kantorka  v místní škole) a  dva  synové v nás zanechali hluboké dojmy. Moc rádi vzpomínáme na   ochotu  především   Natálky Tumarec, která se o nás nejen v nesnázích starala  jako o vlastní. Obdiv si zasloužil  i Natálčin syn, Oles Orishchuk,  autor  pěkných obrazů (na prodej) - viz ukázky ve  fotogalerii.

Natálka dostala 1. června 2012  od místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga cenu Gratias Agit. Ocenění  se  uděluje  osobnostem, které se výraznou měrou podílejí na šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Četnická stanice nabízí jak stravu, tak  ubytování (platili jsme tenkrát 60 hřiven za noc na hlavu). Počítat je třeba  se skromnějším stylem a s pokoji  v hl. budově  se  sociálkami na chodbě. Natálka nám sdělila, že má v plánu  vystavět zde postupně sociální zařízení  v každém pokoji. Ve  dvorní části se dalo ubytovat v pokojích se soc. zařízením. Vzhledem k tomu, že jsem  zažila i radikálně  nižší komfort,  považuji Četnickou stanici za naprosto dostačující (střecha nad hlavou a voda). Možná takto uvažuji proto, že na zájezdech  jsou pro mne  prioritou hlavně zážitky z cest.

Ve stylovém prostředí hospůdky (hojně prošpikovaném  českými turisty, cyklisty, motorkáři, či zájezdovými autobusy) bylo možné ochutnat (za pár peněz - na naše poměry tam bylo opravu  levno) typická UKRAJINSKÁ JÍDLA. Strávili jsme tu  při muzice  pár  krásných  večerů.

Kromě  tradičního boršče jsme si dali i  čoulet  (omáčka  v misce  - s fazolemi, kroupami, hodně česneku a kopru – pěkný nářez), tokan (kaše z kukuřice s brynzou – připomínala naše halušky -  moc dobrý), pelmeně  (kapsičky s masem), známý šašlík (na jehle pečené  marinované maso  s cibulí), či cmundu (bramborák s masem, zakysanou smetanou a koprem).

Legrační byl místní guláš – pokrm dobrý, ale nic z  guláše jsme  na talíři (s bramborovou kaší, vepřovým masem v hnědé omáčce, na kostky nakrájenými teplými kyselými okurkami a koprem) neobjevili.

Mimochodem kopr  místní nedávali  snad pouze do  sladkých amolet. Nechybělo hojně vajec v různé formě a  dobrá káva  s mlékem (bodejť  by ne - prý naše  Jihlavanka). Pivečko  málo pěněné,  celkem dobré, ovšem na naše nemělo. Nechyběly různé druhy vodek. Horší to bylo s místní točenou kofolou, vyráběnou kvašením černého chleba – té děti na chuť nepřišly. Nahradily  ji Coca Colami z petek, které v hospodě prodávali  za pusu.  S tímto nápojem (v  namraženém stavu, jakožto léku k uklidnění  rozbouřeného žaludku) jsme se setkali ještě při jiné příležitosti... méně atraktivní.  

Mnohým se nevyhly  žaludeční a střevní obtíže, často doprovázené vysokou teplotou. Není to  zde, prý,  nic neobvyklého. Asi 2/3 turistů, kteří na Ukrajinu zavítají, tyto problémy neminou. Potíže  ale byly umocněny obrovskými vedry. Jak se snažit jim předejít? Těžká rada... Je to  asi o imunitě  každého a o štěstí. Základem  bylo nepít  místní vodu  z kohoutku !!!! Není chlorovaná, české žaludky ji nesnesou. Balená voda je  dostupná  všude. Ve chvíli, kdy obtíže propukly, nefungovaly české léky. Endiarony bylo tedy možné křoupat  jen preventivně, společně se zapíjením  hojné dávky vodky – též preventivně. Po třetím dni poctivé  vodkové prevence (smrště) nás pan Tumarec  nazval pravými Ukrajinci. Doporučený lék - Levomycetin (antibiotikum) - bylo  možné  zakoupit ve zdejší lékárně – kupodivu  bez receptu. Otočme raději  list.

 

MUZEUM  IVANA OLBRACHTA a NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK a další

Koločavu navštěvují především čeští turisté, je zde mnoho k vidění.

V místní škole se nachází  Muzeum Ivana Olbrachta a před ní stojí pomník  s jeho bustou. Iniciátorkou vzniku  je kantorka a  majitelka koločavské  hospůdky Četnická stanice - Natalia Tumarec. Provozuje muzeum  společně se synem, Olešem Orishchukem. V malé místnůstce ve škole jsou vyvěšeny fotografie, novinové články, vystaveny kroje a  historické předměty. (Výklad v češtině)

Olbracht pobýval (učil a velkou mírou místním pomáhal) v Koločavě asi pět let a pak se do vísky vracel. Sbíral od místních podrobné informace o Šuhajovi a na základě nich vytvořil v roce 1933 dílo Nikola Šuhaj, loupežník  (příběh o svérázném muži, který  bohatým bral a chudým dával a také o lásce, zradě a smrti).  V reálném světě měl však Šuhaj hodně daleko do Olbrachtova románového hrdiny, neolupoval pouze boháče, živil se i na chudých. Jeho patnáctiletý bratr Jura byl ještě drsnější.

Mimo zákon  se za 1. sv. války dostal  Nikola za zběhnutí. Ukrýval se v okolí svého rodiště, kde začal loupit a  pašovat. Po skončení války* se  vrátil do Koločavy, oženil se s Eržikou a brzy se opět dostal mimo zákon. Pronásledován byl  tedy nejdříve  uherskými a později i československými* úředníky.  Postupně se k Šuhajovi přidali kamarádi, přepadení se rozšiřovala. Šuhaj zavraždil několik četníků. Mají hrob vedle Cerkve sv. Ducha. V  horách se  skrývalo a loupilo  více  Nikolů (kradli na jeho účet), veškerou vinu  však házeli na hlavu Nikolovi skutečnému.  Za jeho dopadení  byla vypsána odměna   3 000 korun.  Finační  odměnou se  doposud mlčícím Šuhajovým "přátelům" postupně rozvázal jazyk a  také zajistilo spojenectví  s četnictvem. 16.8.1921 byli  Nikola  (23 let) společně s bratrem Jurajem zrazeni a ubiti sekerami svých druhů. Zatímco kamarádi toužili jen po penězích, četnictvo  prahlo  i po slávě (nasázelo 17  střelných ran do mrtvých těl Šuhajů – viz posmrtná fotografie z roku 1921  z muzea - ve fotogalerii). 

O   životě a smrti  Šuhaje je psáno mnoho  článků,  mnohé se liší  ve faktech.

Eržika   (zemř. v roce  1987) porodila  po Nikolově smrti  v roce 1922 dceru Annu, která žila do roku 2006.

Nikolův kříž, ověšený umělými květy a  zarostlý trávou, stojí ve spodním  rohu  koločavského hřbitova. Nechybí   u něj doplněk -  obrácený  děravý plechový modrý kýbl, do kterého se vkládají svíčky.  (Mimochodem  v  modré barvě si místní opravdu velice  libují - modré kříže, ploty, domy). Nikolova žena Eržika odpočívá v horní části hřbitova.

Další  dílo, kterým se zde  Olbracht  zviditelnil, byl film -  Marika nevěrnice.

Koločava nabídla, kromě Olbrachtova muzea,  prohlídku české a sovětské školy a skanzenu lidové architektury Staré selo (Старе Село).

Cena  za lístky v roce 2012: dospělí 10 hřiven a děti 5 hřiven. (V ceně byla průvodkyně.)

 

Nevynechali  jsme  ani dřevěný kostel  sv. Ducha (церква Св. Духа),  v jehož okolí se nacházejí hroby četníků, zabitých Šuhajem, či jeho kumpány. V čase existence  SSSR  zde bylo umístěno muzeum ateismu.  Poblíž  dřevěné krásy stojí kostel novodobý  (nelze  přehlédnout  -  nezdravý lesk jeho střechy bije do očí). Lidé z Koločavy, ač žijí mnohdy v naprosto chudých příbytcích, mají luxusně upravené, čisté  a krásné kostely  a  jejich interiéry.

Za vsí se nachází  železobetonový bunkr linie Arpád,  jeden z mnoha, který kdysi zbudovali Maďaři. Nestačili jsme  však  tento  a  další podobné  pozůstatky války  při návštěvě Koločavy  prohlédnout.

 

Co   závěrem? Koločava  je vyhledávaná nejen pro svou minulost. Její poloha je výborným rozcestníkem pro různorodé výlety (túry, hřebenovky) v okolí. Díky obnově značení její atraktivita určitě v budoucnu stoupne.

Důležité je uvědomit si, že úroveň života je  zde jiná. Četla jsem pár hanlivých recenzí na  zdejší pobyt. Je třeba se přizpůsobit a užít si této země takové, jaká skutečně je (zavítat  sem s tímto  vědomím a  flaškou slivovice). Krásná okolní  příroda a vlídnost majitelů Četnické stanice i místních lidí veškeré chybějící standardy vynahradí.

Bylo velkým  potěšením nahlédnout do tohoto  kraje !!!


Zvláštní poděkování  a nesmírný obdiv patří účastnici zájezdu, paní Věře Sosnarové, která si  ve svém požehnaném věku   (81 let) na Ukrajinu  troufla  a dokonce vyšlapala štreku ze Siněvirské  Poljany až   k Siněvirskému jezeru. Až později, když jsme  si  povídaly,  jsem její kuráž pochopila… Paní Sosnarová přežila necelých 20 let  na Sibiři. Velmi čtivá kniha   (o jejím tvrdém životě v ruském gulagu) KRVAVÉ JAHODY, kterou  sepsal,  na základě jejího vyprávění, Jiří Kupka, byla mírně  učesanou  formou skutečné - kruté  - reality. Při vyprávění se paní Sosnarové stále kutálely slzy po tvářích. Protože žila v chudých poměrech a od malička tvrdě pracovala, byla schopna Sibiř přežít. Do dnešního dne nebyla Věra  Sosnarová za  všechna zvěrstva (na ní páchaná) nijak odškodněna. Smutné je, že  i nyní z její  minulosti  těží jiní. Žije velmi skromně, je pracovitá. Přesto, že  se Věře Sosnarové, díky okolnostem, které v jejím  v životě  nastaly,  nedostalo patřičného vzdělání, mohlo by se od ní lidstvo učit… především skromnosti, pokoře a víře…  (text vložen s jejím dovolením 19.8.2012)

 kontakt na Četnickou stanici

další výlety

 

 Článek s  výlety na Ukrajině související:

Siněvirské jezero -  Karpaty

 

Poděkování  pánům řidičům za bezpečnou jízdu http://www.autodopravaadamek.cz/

 

Použité odkazy

http://www.mapy.cz/

http://www.karpaty.net/znackari/znackari.htm

http://www.kolochava.com/ua/turistichn-marshruti/arpada.html

http://www.levneubytovani.net/ubytovani/cetnicka-stanice-kolocava.htm

http://www.myjsmetonevzdali.cz/pametnici/konec-ceskoslovenska-a-druha-svetova-valka/vera-sosnarova

http://knihy.abz.cz/prodej/krvave-jahody-2

http://www.youtube.com/watch?v=tipngkNZMq8&feature=related