Zřícenina hájovny Mauerschin

Jedná se o zaniklou samotu na stráni pod hřebenem od Bukové hory (686,1 m n. m.) až po Matrelík (668,7 m n. m.). Její název má být odvozen z německých slov "die Mauer" (zeď, hradba) a "scheinen" (jevit se, zdát se), a to z toho důvodu, že při cestě od Zubrnic se na velkou vzdálenost jevila jako kamenná hradba, protože tento objekt býval původně postaven z kamenů a nebyl omítnut. Ale pravda je trochu jiná, toto pojmenování vzniklo úplně jinak. Získalo ho od lesa, který nesl stejné jméno a ten ho měl od toho, že jeho vlastníci postupně sbírali po něm se vyskytující kameny a z nich tvořili opěrné zdi kolem zdejších cest a jedna taková se nacházela rovněž přímo před samým Mauerschinem, zvaným česky jako Maueršín, což nám potvrzuje zmínka v "Úplném místopisném slovníku království Českého", který vydal Václav Kotyška v roce 1895.

Ono vůbec kolem této budovy, jež nosila čp. 53, je tolik skazek, z nichž reálný základ mnoho nemá. Hovoří se, že zde býval hostinec, kde se vařilo pivo a chodilo se sem rovněž tancovat, ale když se podíváme do všech záznamů, které lze otevřít, tak zjistíme, že toto stavení vzniklo a sloužilo do 1. poloviny 19. století jako panská hájovna, o čemž hovoří např. Johann Gottfried Sommer ve své několikadílné knize "Das Königreich Böhmen": "...1 abseits liegendes Jägerhaus (Mauerschin genannt) und 2 einschichtige Mühlen". K jejímu vzniku mělo dojít někdy v 18. století (ještě v I. vojenském mapování z let 1764-1768 a v jeho rektifikaci z let 1780-1783 není po ní stopy; viz https://chartae-antiquae.cz/cs/maps/12738/?view=-37.125422258609944,21.6260856168605,5; ale v gruntovních zápisech z let 1788-1790 je čp. 53 zapsáno, přičemž v roce 1795 tu žil panský hajný Anton Müller, jenž se tehdy oženil se svou manželkou Marií; jeho otcem byl všeobecně známý revírník Hubert Müller, jenž zemřel 26. února 1788 ve věku 47 let) a ještě počátkem toho následujícího se jednalo stále o dřevěnou stavbu, což nám dokazuje indikační skica stabilního katastru z roku 1843 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT197018430). Teprve v reambulaci stabilního katastru z roku 1871 vidíme, že je do něho zakreslena změna v podobě zděné novostavby (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=orm&idrastru=B2_a_4C_2918_1), takže k jejímu vzniku muselo dojít někdy koncem 60. let 19. století.

Ti, co zde hospodařili, tj. rod Müllerů, získali objekt až díky raabizaci a následným kontraktům (vykoupení se z roboty a odkoupení stavení od panstva), a to spolu s některými přilehlými pozemky. Původně totiž patřil vrchnosti, tj. majitelům týneckého panství, jež od 17. století náleželo nejprve jezuitům a následně litoměřickému biskupství. Stejně jako mnohde jinde, tak i zde se začali živit zemědělstvím. Že se jim dařilo, to můžeme vidět z toho, že docházelo k dalšímu přikupování pozemků, na nichž byla pole a louky, lesa mnoho k čp. 53 nenáleželo. Přestože bylo hospodářství relativně velké, tak zde nastálo byla pouze 1 služka a 1 čeledín, všichni ostatní tu byli najímáni pouze na sezónní práce. Právě 9letý syn zdejšího čeledína Haaseho na sebe nepěkně upozornil, když 19. října 1897 spolu se svým 10letým kamarádem - synem zubrnického chalupníka Neumanna - při hře se zápalkami zapálil stavení sedláka Franze Stolleho v Zubrnicích, jež lehlo popelem. Výnosnost však byla zaznamenatelná tak, že z původně přízemního domu se stala jednopatrová budova, připomínající svým zjevem zámeček. Právě tak mu bylo některými obyvateli přezdíváno - Schlösschen. 31. prosince 1916 zemřel vlastník čp. 53 Josef Müller a 26. června 1920 jeho manželka Theresia, po nichž dům zdědil syn Eduard (* 1876), který zde žil s manželkou Emilií (* 1885) a s dětmi: Emilem, Josefem, Marií a Rudolfem. Všichni rádi všem vyprávěli lidové skazky o Mauerschinu a svých předcích, např. pověst o hajném Hubertovi Müllerovi, jež je naštěstí dochována v knize "Die Sagen des Leitmeritzer Gaues" od Josefa Kerna a v jádru jde v ní o ukradenou past na lišky a vystopování i potrestání jejího zloděje, i když tento lesník se objevuje také v řadě dalších průpovídek a legend.

Když došlo k vyhnání místního německého obyvatelstva, tak nikdo neměl velký zájem žít v tak vzdáleném a opuštěném stavení. Vše z jeho vybavení, co bylo možné vzít nebo odvézt, bylo odsud přemístěno jinam. Objekt zůstal prázdný a začal chátrat, čemuž napomáhaly časté nájezdy těch, kteří zde hledali ukryté poklady, protože mnoho z německých vyhnanců si zazdívalo nebo zakopávalo své cennosti, aby o ně nepřišlo. Mysleli si totiž, že musí jít o nějaký omyl, že se přeci nemůže rozhodnout o vyhnání lidí jen kvůli jejich národnosti, navíc kolikrát těch, jež neměli nic na svědomí, neboť ti, co doopravdy něco měli, dávno zmizeli kdesi ve světě pod novou totožností, případně spáchali sebevraždu.

Roku 2006 došlo k propagaci i tohoto místa, jež dalo jeho okolí poválečný český název "Na samotě", když studenti UJEP v Ústí nad Labem spolu s tamním městským archivem vyznačili 11km dlouhou naučnou stezku „Zaniklé obce“, vedoucí od Zubrnic pod Bukovou horu a dále přes Vitín až do Malého Března (viz https://www.idnes.cz/hobby/domov/zanikle-obce-pod-bukovou-horou-naucna-stezka.A150118_120508_hobby-domov_mce), abychom si připomněli to, jak značné osídlení v těchto místech bývalo před odsunem německého obyvatelstva po 2. světové válce, kterým byla tato země o mnohé ochuzena, ať již šlo o různé letopisce a kronikáře, znalce místní přírody a rozličné tvůrce ve všech uměleckých oblastech. Zároveň je tímto ukázáno, jaké chyby se naši předci dopustili, když pod průpovídkou "vždyť je to německé, tak proč to zachovat" nechávali většinu věcí pustnout, bourali a ničili to, aby se do budoucna zapomnělo, že v těchto místech někdy Němci žili. Ale kdo na tom nejvíce prodělal? Právě my, bohužel! Celé historické povědomí odešlo kamsi do nicoty a dnes o všem víme pouhé útržky, jež se snaží dávat dhromady různí nadšenci, což je vynikající, že tomu tak doopravdy je. Většina věcí, která není listinně nebo jinak doložena, však vzala za své, bohužel. Škoda, že stačí pár jedinců, kteří dokážou rozeštvat lidi, žijící staletí vedle sebe, aniž by se nenáviděli a až to dojde do extrémních konců. A jak vidět, co se děje ve světě, tak jsme se v ničem nepoučili. Právě naopak, jako kdybychom kráčeli někam zpátky!