ZOO Brno

ZOO v Brně jsme navštívili během jednodenního výletu, který jsme strávili celý v tomto velkém jihomoravské městě. Autem jsme přijeli na parkoviště u ZOO, které bylo zdarma a náš vůz zde přečkal celý den až do večera. Po zaparkování jsme šli k pokladně, kde jsme dostali razítko do památníku a koupili kombinovanou vstupenku pro ZOO, jízdu tramvají a plavbu lodí po Brněnské přehradě na hrad Veveří a zpět. Potom nám už nic nebránilo, abychom se pustili do prohlídky ZOO, která je položena ve svahu Mniší Hory.

Kousek za pokladnami jsme narazili na první expozici s názvem Tygří skály s řadou útesů, vodopádů a jezírek, která se nám líbila nejvíc zde všech výběhů a jenž je rozdělena na dvě části. V jedné části jsme pozorovali přes sklo tygry sumaterské, který je nejmenším žijícím poddruhem tygra a je kriticky ohrožen, protože jeho kosti i jiné části tygřího těla jsou velice ceněným lékem v tradiční čínské medicíně, používaným například při léčbě revmatismu. Přečetli jsme si, že tygr je samotářský lovec a jeho kořistí se stávají kopytníci do velikosti jelena, prasata i hrabaví ptáci. V druhé části jsme pak viděli levharty cejlonské, kteří patří největším poddruhům levharta. Dočetli jsme se, že na Srí Lance jsou největší kočkovitou šelmou a stojí tedy na vrcholu potravního řetězce, takže jsou schopni ulovit velké savce až do velikosti dospělého buvola.

Následně jsme kráčeli alejí ptáků okolo voliér, kde jsme si mohli prohlédnout především sovy. Jedním z nočních dravců byla pěkná sova pálená, na které se nám líbil hlavně výrazný srdcovitý závoj kolem očí. Zjistili jsme, že se jedná o nejrozšířenější druh sovy vůbec, obývající řadu biotopů na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.

Malá sova sýček obecný našim očím také neunikl. Dozvěděli jsme se, že ho můžeme vidět především v otevřených krajinách, nejčastěji na polích nebo loukách, na okrajích listnatých lesů a v poslední době docela hojně i na vesnicích a ve městech s dostatečným stromovým porostem. Zjistili jsme zajímavou informaci, že ve starověkém Řecku se lidem představoval jako posvátný pták, který doprovázel bohyni moudrosti a boje Pallas, zato ve starověkém Římě se sýček však stal již poslem smrti a špatných zpráv. Proto se říká nesýčkuj, čili nepřivolávej neštěstí.

Vedle byl puštík vousatý, který je největším puštíkem. Všimli jsme si na něm bílých peříček zespodu lemujících jeho masku, což v nás vzbudilo dojem bílého kníru. Dočetli jsme se, že vyhledává vzrostlé a nepříliš husté jehličnaté lesy, kde je dostatek mýtin, luk a volného prostoru.

Nakonec jsme spatřili dvě královské sovy. První z nich byl výr virginský, statný a velký pták, obývající severní, střední i jižní Ameriku a na svou kořist číhá na vysokých stromech. Druhým výrem byl ten s názvem velký, kterého jsme viděli předtím již několikrát v jiných zoo. Na jeho hlavě se nám líbily pohyblivé chvostky z peříček, které nám připomínaly ouška. Dozvěděli jsme se, že stejně jako ostatní sovy létá velmi tiše a střídá mávavý let s plachtěním. Zjistili jsme, že s oblibou osidluje kamenité stráně nebo zříceniny hradů s lesy v okolí. Výr velký loví v pozdně odpoledních, většinou však až v časně večerních hodinách, a trvá až do časně ranních hodin.

Potom jsme došli k pavilonu opic, kde jedním z obyvatelů byl lemur kata, který žije pouze na Madagaskaru a je nejrozšířenějším druhem na tomto ostrově. Zaujalo nás, že název dostali podle římských lemuros, duchů zemřelých, kteří se za nocí ozývali pekelným křikem a nářky. Na tomto lemurovi se nám líbil jeho dlouhý pruhovaný ocas, který mu pomáhá udržovat rovnováhu při skocích a slouží mu také k dorozumívání ve vysoké trávě. Všimli jsme si, že má šedá až růžovo hnědá záda, tmavošedou hlavu, bílé tváře s tmavými skvrnami a černý čumák. Dozvěděli jsme se, že lemur kata žije v tlupách, která má asi třicet členů, kde hlavní slovo má nejzkušenější samice. Docela nás překvapilo, že samci nejsou v tlupě trpěni a po pubertě jsou vyhnáni z tlupy. Zajímavé také pro nás byla informace, že samice je schopná oplodnění pouze během tří dnů v roce. Lemuři mívají problémy s termoregulací, což je nutí ke zvláštnímu chování, kdy po ránu sedávají otočení k rannímu slunci s rozpaženýma rukama a snaží se ohřát co největší plochu těla slunečními paprsky.

Dalším lemurem, kterého jsme zde viděli, byl ten s příjmením bělohlavý, obývající tropické deštné lesy v západní a jižní části Madagaskaru. Zjistili jsme, že je to typicky stromový lemur, který žije ve skupinách, jejichž počet členů kolísá mezi třemi až dvanácti jedinci.

Opičí pavilon dále obýval pavián anubi, jehož domovem jsou africké savany, stepi, polopouště, galeriové lesy i okraje deštných pralesů. Přečetli jsme si, že žije v početných smíšených skupinách od čtyřiceti do sta jedinců. Dále jsme se dozvěděli, že ráno po probuzení odchází tlupa ze svého nocležiště za potravoua hedání a sbírání potravy na zemi a na stromech prokládají odpočinkem. Se soumrakem se vracejí na své oblíbené spací místo a nocují přednostně na těžko přístupných skalních římsách nebo v korunách stromů převyšující okolní vrcholky.

Z opic nás ale nejvíce okouzlil šimpanz, člověku blízce příbuzný lidoop, jenž žije v Africe. Přečetli jsme si, že šimpanzi po rozbřesku vyrážejí za potravou a většinu času tráví přijímáním potravy, odpočinkem a pohybem. Podobně jako gorily dávají přednost pohybu na zemi před lezením po stromech a při chůzi kráčejí po všech čtyřech končetinách. U šimpanzů nás zaujalo, že se chovají jako člověk. Například se starají o blízké osoby, spolupracují při lovu, dělí se o potravu, udržují dlouhotrvající přátelské svazky, jsou schopni se učit po celý život stejně učením získávat dovednosti, umějí používat nástroje, společně řeší problémy a díky dlouhotrvající paměti zaznamenávají jedince, místa a události. Šimpanzi si rovněž dokážou uvědomit sami sebe a na rozdíl od většiny ostatních zvířat poznají, že odraz v zrcadle jsou oni sami, a nikoliv jiný šimpanz.

V pavilonu opic jsme překvapivě našli malou kočku jaguarundi, žijící divoce v Jižní a Střední Americe. Všimli jsme si, že se podobá kočce domácí, ale ve srovnání s ní měla kratší silnější končetiny, delší ocas a kratší uši. Překvapilo nás, že se jaguarundi dají ochočit a v minulosti byli dokonce chováni domorodci k hubení hlodavců.

Velká stromová cibetka s dlouhým chápavým ocasem a jménem binturong v pavilonu opic také nechyběla, což nám připadlo zvláštní. Dočetli jsme se, že žije v korunách stromů deštných pralesů jihovýchodní Asie, kde pro něj není problém viset z větví podobně jako lenochod, nebo šplhat po kmeni hlavou dolů. Také nás zaujalo, že místní domorodci chovají binturongy jako domácí zvířata, protože jejich maso je považováno za lahůdku a využívá se také v orientální medicíně.

Když jsme opičáky opustili, vrátili jsme se k tygřím skalám, okolo kterých jsme prošli do Beringie. V ní jsme jako první zvíře viděli emu hnědého, druhého největšího nelétavého ptáka světa, kterého bychom ve volné přírodě našli v Austrálii. Překvapilo nás, že na hnízdě sedí samec, který pak mláďata vodí.

Potom jsme spatřili spoustu vodních ptáků, byl zde například jespák bojovný, ústřičník velký, tenkozobec opačný či kulík písečný. Více nás však zaujali lachtani medvědí, kteří se vyskytují výhradně na severní polokouli a tráví většinu svého života ve studených vodách na severu Tichého oceánu. Zaujalo nás, že při migraci za potravou ročně uplavou okolo 10 000 km a na pevninu mimo dobu rozmnožování nevylézají. Překvapilo nás, že během své poutě oceánem ve vodě i spí, nejčastěji přes den, kdy plavou na hladině na zádech nebo boku a nejaktivněji loví večer, v noci nebo brzy ráno.

Následně jsme zamířili ke srubu s totemem, odkud jsme pozorovali nádherné vlky arktické. Dozvěděli jsme se, že tento bílý vlk obývá ostrovy severně od kanadského pobřeží a severní Grónsko, kde přežívá v teplotách pod bodem mrazu, celé měsíce v temnotě a dlouhé týdny bez potravy. Nepřekvapilo nás, že je v Arktidě málo potravy, ale zaujalo nás, že vlk sežere zajíce i s kůží, chlupy, tukem a kostmi. Už z dřívějška jsme věděli, že vlci žijí v přísně organizovaných společenských skupinách a díky tomu mohou společně lovit a také se bránit území náležící smečce.

Vedle jsme v dalším krásném výběhu viděli bobry kanadské, který si staví hráze a doupata. Všimli jsme si, že tento vodní hlodavec s nepromokavou rezavě červenou srstí má široký plochý ocas pokrytý šupinami, který mu slouží nejen jako kormidlo a pro pohon, ale také jím oznamuje hrozící nebezpečí, když jím plácne o vodu.

O kousek dál jsme narazili na dravce, sovy a jeřáby. Viděli jsme zde krásnou sovici sněžnou a všimli jsme si, že se jedná o velkou sovu, na které se nám nejvíce líbilo její bílé peří, jenž jí poskytuje dobré maskování v zasněžené krajině. Přečetli jsme si, že tato sova hnízdí v tundrách a náhorních planinách nad hranicí lesa na území Evropy, Asie, Grónska a Kanady. Zaujalo nás, že na rozdíl od většiny ostatních sov loví sovice sněžní hlavně během dne.

Další sovou, kterou jsme zde viděli byl puštík bělavý, který pro hnízdění potřebuje staré a přestárlé stromy i jejich polorozpadlá torza. Zjistili jsme, že je většinou aktivní po setmění, ale občas loví i ve dne a má velmi charakteristický hlasový projev.

Dále zde byl jeřáb mandžuský, druhý největší druh jeřába žijící ve východní Asii, kde je symbolem štěstí a věrnosti. Překvapilo nás zjištění, že v Japonsku je jeřáb mandžuský nazýván tančó, je národním symbolem i symbolem dlouhověkosti a je chráněn zvláštním zákonem jako národní kulturní bohatství. Ptáci jsou zobrazováni na mnoha předmětech, například na bankovkách o nominální hodnotě 1000 jenů nebo na logu japonských aerolinií. Zaujalo nás, že také v čínské kultuře je často jeřáb mandžuský součástí pověstí a legend. V taoismu je symbolem dlouhověkosti a nesmrtelnosti. V umění a literatuře jsou často nesmrtelní zobrazeni jak letí na jeřábech, stejně tak smrtelníci kteří dosáhnou nesmrtelnosti odlétají na jeřábech. V této souvislosti jsou jeřábi mandžuští nazýváni „xian he“ tj. pohádkoví jeřábi. Jeřáb mandžuský je také považován za symbol vznešenosti. Jeho zobrazení byla nalezena v hrobkách dynastie Šang a na bronzových ceremoniálních nádobách dynastie Žou.

Potom jsme si prohlédli skupinu dravých ptáků. Spatřili jsme zde krkavce velkého, který je největším pěvcem České republiky. Viděli jsme že má krásné černé lesklé peří a mohutný zoban. Zaujalo nás, že krkavec patří mezi ptáky, který nejčastěji vystupuje v mýtech, pověstech a pohádkách nejrůznějších kultur z celého světa. Pro svou mrchožravost, ponuré černé zbarvení a zlověstný hlas je často spojován se smrtí či čarodějnictvím.

Dalšími zvířaty, na které jsme se těšili, byli lední medvědi, kteří před nám dělali blbosti v bazénu. Přečetli jsme si, že medvěd lední je vedle medvěda kodiaka největší žijící pozemní šelma a kromě člověka nemá přirozeného nepřítele na zemi, pouze ve vodě, kde pro něj velké nebezpečí představují mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpárají břicho. Dozvěděli jsme se, že se vyskytují v Grónsku, na severním pobřeží Severní Ameriky a Asie a žijí většinou samotářsky. Zaujalo nás, že po většinu dne hledají potravu, za kterou jsou schopni putovat i několik desítek kilometrů denně. Věděli jsme, že jsou velmi obratní, silní a mrštní, ale stejně nás překvapilo, že dokážou vyšplhat na téměř kolmé kry a přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Dále jsme zjistili, že jsou to také velmi zdatní plavci, umějí se také potápět a pod vodou vydrží až dvě minuty.

Mezi dravce, které jsme zde našli, patřil také orel bělohlavý, národní pták a státní symbol Spojených států amerických. Všimli jsme si, že tento orel má hnědé peří na těle a bílé na hlavě a ocasu a velký zobák hákovitého tvaru se žlutým ozobím. Zaujalo nás, že drápem na zadním prstu probodává životně důležitá místa na těle oběti, zatímco předními prsty ji drží nehybnou.

Druhým orlem, který se v brněnské zoo nacházel byl ten s názvem východní. Když jsme se na něj dívali, nepřipadalo nám, že je nejtěžším dravcem světa a jedním z největších dravců vůbec. Dozvěděli jsme se, že hnízdí na Kamčatském poloostrově, v pobřežních oblastech Ochotského moře jižně až po řeku Amur a severně po Sachalin a Šantarovy ostrovy v Rusku.

Pak jsme si prohlédli krásného rysa kanadského, který se dnes vyskytuje pouze na malém území na Sibiři. Rys kanadský se nám nezdál moc velký, což se nám potvrdilo, když jsme zjistili, že je poloviční oproti rysu ostrovidu. Prohlédli jsme si na něm nápadnou srst na tvářích a hustý kožich světle šedé barvy a pak jsme šli dál.

Vzápětí se na nás šklebila dželada, což je velká opice blízce příbuzná paviánům, obývající vysoko položené horské plošiny a horské louky na území Etiopie a Eritree.

Dozvěděli jsme se, že dželada většinu dne tráví na horských loukách, kde v sedě vyhledává pouze rostlinnou stravu, protože má jako jeden z mála primátů skvěle vyvinutý palec, přizpůsobený k rychlému uchopení a následnému trhání rostlin. Dále jsme si přečetli, že žije v menších skupinách tvořených jedním dospělým samcem, několika samicemi a mláďaty.

Vedle jsme pak viděli zajímavé paovce hřivnaté, která se nachází v Severní Africe v Alžírsku, Tunisku, na severu Čadu, Egyptu, Libyi, na severu Mali, Mauritánii, Maroku, Nigeru a Súdánu. Viděli jsme, že paovce má písečně hnědou barvu, světlejší slabiny a tmavší pruh na zádech.

Potom jsme se posunuli o několik metrů dál a ve výběhu jsme uviděli soby polární, který se vyskytuje v subpolárních až polárních částech severní polokoule od Skandinávie přes celou Sibiř, Aljašku a sever Kanady až do Grónska. Přečetli jsme si, že na rozdíl od ostatních jelenovitých nosí u soba parohy samec i samice. Na jeho nohách má jsme viděli široké paznehty, díky kterým se neboří do sněhu a bahna. Dále jsme se dočetli, že sobi žijí ve velkých stádech, pouze v době říje, která trvá od konce srpna do počátku října, si samci vytvářejí teritoria, na nichž obhajují harém laní. Ozývají se přitom chraplavým až chrochtavým troubením a bojují spolu obdobně jako naši jeleni. Ještě jsme si přečetli, že se sob živí především bylinami a lišejníky, které si dovede z pod sněhu vyhrabat i v zimě, pomocí parohů a předních končetin. V některých případech však žere také lumíky nebo mláďata mořských ptáků a na mořském pobřeží s oblibou líže sůl.

Od sobů jsme kráčeli až k výběhu s dalšími kopytníky. Mezi nimi byla také Jákobova ovce, vyznačující se čtyřmi rohy a černobíle strakatým nebo skvrnitým zbarvením. Zaujalo nás, že se jedná o zajímavé plemeno ovcí, vyznačující se čilou, temperamentní povahou, takže je nelze chovat ve velkých stádech, ani účinně ovládat pomocí ovčáckého psa. Berani mohou být agresívní a kvůli mohutným rohům dokonce nebezpeční i člověku. Z toho důvodu se někdy chovají jako hlídači.

Pásla se zde také nám známá lama vikuňa, což je divoký druh lamy žijící ve vysokých Andách jižního Peru a Bolívie a v severních oblastech Argentiny a Chile. Přečetli jsme si, že vikuňa patří svým vzrůstem mezi nejmenší lamy, která může na krátkou vzdálenost běžet rychlostí až 60 km/h.

Do třetice jsme zde spatřili kozorožce sibiřského, který obývá horské oblasti od Afghánistánu a Pákistánu až po Mongolsko, kde žijí nad horní hranicí lesa ve výškách 2300 - 5000 metrů nad mořem.

Poté jsme menší kopytníky vystřídali za větší, protože jsme přišli k výběhu s jeleny. Jedním z nich byl milý a krásný jelen milu, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety, ale v zajetí se dobře rozmnožuje a na konci 20. století byl poté vrácen do své původní domoviny v Číně. Nepříjemně nás překvapilo, že okolo roku 1900 bylo na světě jen 18 kusů jelenů milu a všichni žili v Anglii, kde se pak rozmnožili. Připadlo nám zajímavé, že v Číně se o něm mluví jako o zvířeti složeném ze čtyř částí. Jeho hlava prý připomíná jelena, krk se podobá velbloudímu, ocas má z osla a paznehty jsou kravské.

Nedaleko jsme pak spatřili losa evropského, jenž žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Překvapilo nás, že dříve se nacházel i ve střední Evropě, kde byl však v 15. století vyhuben. Když jsme losi pozorovali, viděli jsme, že mají šedohnědou až černou srst a na krku jsme si všimli hřívy. Obdivovali jsme silný přečnívající horní pysk na velké protáhlé hlavě. Nepřekvapilo nás, že losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě, protože jejich nohy jsou vybavené roztažitelnými spárky a tak mají velkou našlapovací plochu. Ještě jsme si přečetli, že se mohou pohybovat i rychlostí 50 km/h a dobře plavou.

Největší jelen wapiti sibiřský se pásl jen o pár metrů dál. Přečetli jsme si, že jeho domovem jsou lesy jižní Sibiře a Severní Ameriky. Zjistili jsme, že se živí trávou, listy, výhonky, plody a kůrou dřevin. Všimli jsme si, že samci mají na hlavách mohutné paroží, které může mít i více než deset výsad a dosáhnout délky 120 cm.

Následně jsme spatřili velmi pozoruhodné zvíře, které nám na první pohled tělem připomínalo bizona, rohy pakoně, nosem losa a svou rychlostí a hbitostí při skákání po skalách kamzíka, takže nás udivilo, že ve skutečnosti je jeho nejbližším příbuzným pižmoň. Jednalo se o takina indického, jehož kůže produkuje olej, který ho efektivně chrání proti dešti a mlhám. Tyto zvířata totiž žijí v nadmořské výšce 2500 - 4500 metrů v Asii, kde se živí trávou, listy a výhonky bambusu a různých dřevin.

Pak jsme již přišli k babiččinu dvorečku, kde děti krmili kozy domácí a kamerunské. Lama alpaka v nich ale přece jen budila respekt. Dětem se samozřejmě líbila jízda na poníkovi, po které jsme se seznámili s jednotlivými zvířaty.

Dočetli jsme se, že kamerunská koza je nejmenší plemeno kozy domácí, protože v dospělosti dosahuje výšky jen 30 až 40 cm a hmotnosti 15 až 20 kg. Dále jsme zjistili, že je původem ze západního pobřeží Afriky a že je schopná přežít v oblastech s velmi chudou vegetací. Dozvěděli jsme se také, že se živí se trávou, listy keřů a stromů. Překvapilo nás, že kozy se v Africe chovají výhradně pro maso a kůži, nicméně mléka mají tak málo, že stačí pouze pro kůzlata.

Líbil se nám také kůň, na které se děti vozili. Bylo to irský cob, velmi dobromyslný a rozvážný kůň, který jsou známí díky své husté hřívě, rousům a ocasu.

Dalším koněm, který se zde nacházel, byl miniaturní miniappaloosa, který měří v kohoutku jen devadesát centimetrů. Dozvěděli jsme se, že tito poníci jsou velmi hraví, skotačiví, velmi učenliví a dožívají se vysokého věku.

V dětském koutku nechyběl ani domácí kůň klasické velikosti nebo králíkárna s jejich zakrslými obyvateli. Největší pozornost ale přitahovala lama alpaka, která se běžně chová především pro produkci srsti, méně pro maso, ale nikdy nebyla používána k práci.

Vedle dětské zoo jsme našli zebru Grévyho, která je největší svého druhu a pochází z Afriky. Všimli jsme si, že po celém těle má černohnědé až černé husté pruhování a pouze břicho měla bílé. Dočetli jsme se, že zebra obývá hlavně savany, křovinaté oblasti a polopouště na území Keni, Etiopie, Somálska a jižního Súdánu. zajímavostí pro nás bylo, že byla pojmenována podle francouzského prezidenta Julesa Grévyho, jemuž byla darována etiopským císařem.

Následně jsme zamířili za velbloudem dvouhrbým, jenž má jako všichni jeho příbuzní vyvinuté pouze dva prsty, jejichž kosti směřují do stran a vytvářejí oporu pro široké a ploché nášlapné mozoly. To umožňuje velbloudovi mimo jiné i chůzi po sypké písčité půdě, do které by se klasicky utvářená kopyta hluboko bořila. Zaujalo nás, že rostliny trhají pomocí dlouhých spodních řezáků, které směřují dopředu a pohybují se proti bezzubé horní části. Zajímavou informací pro nás také bylo, že před vniknutím rozvířeného písku do očí ho chrání silné řasy a podobný účel mají i jeho štěrbinové, uzavíratelné a směrem nahoru posunuté nozdry, které také zabraňují většímu úniku vodních par z těla. Všimli jsme si, že při chůzi nebo běhu zvedá obě pravé nebo levé nohy najednou, což se projevovalo kolébavou chůzí. Dále jsme se dozvěděli, že velbloud dvouhrbý se vyskytuje v Číně a Mongolsku, obývá nehostinné stepi a polopouště a běhá rychlostí až 20 km/h.

Další naše kroky vedly do safari a jako prvního jsme zde viděli klokana rudokrkého, který své jméno získal podle narudlého zbarvení krku a na plecích. Dozvěděli jsme se, že den tráví klokan rudokrký obvykle ukrytý v lese či ve stepi a nejaktivnější je za soumraku a v noci, kdy se věnuje pastvě. Většinou se pase několik klokanů spolu najednou, přičemž se často jedná o rodinné nebo alespoň příbuzenské skupiny, které nemají žádného vůdce a jednotlivá zvířata se pohybují podle své zvůle, zcela nezávisle na ostatních. Zaujalo nás, že když některý člen skupiny zjistí poblíž možného nepřítele, varuje ostatní dupáním nebo tlučením ocasem o zem. Klokani pak hned utečou nebo pokud je blízko voda, tak prchnou do ní.

Pár kroků od klokana jsme spatřili velmi zajímavého ptáka, který obývá tropické deštné lesy v severovýchodní Austrálii, východní Indonésii, dále na Nové Guinee a na ostrovech Aru a Seram. Byl jím kasuár přilbový, nelétavý pták s tvrdým a tuhým peřím. Nemohli jsme si nevšimnout jeho hnědé přilbice, kterou používá k rozrážení hustých porostů pralesů a získání potravy. Na jeho krátkých a silných nohou jsme spatřili Ostré drápy, které fungují doslova jako dýky. Pokud je kasuár zahnán do úzkých či se cítí ohrožen, vyskočí a drápy může způsobit vážná zranění i lidem.

O kousek dál pobíhal a postával emu hnědý, druhý největší nelétavý pták svět a největší původní pták Austrálie, kde se chovají na farmách pro maso, olej a kůži. Domníváme se, že jedním z důvodů je i to, že jsou otužilí, stačí jim výběh a nevytápěná ubikace nebo podestlaný přístřešek. Zjistili jsme, že emuové jsou všežraví a rádi se živí především bobulemi a semeny.

V safari jsme viděli také jeho příbuzného, kterým byl pštros dvouprstý, žijící v savanách Afriky. Všimli jsme si, že jeho dlouhý krk se při vydávání charakteristického přidušeného křiku v horní části nafukuje. Dozvěděli jsme se, že pštros žije v kočujících skupinách o počtu 5 – 50 jedinců, ve kterých vládne přísná hierarchie, neboť dominantní samci a samice řídí přesuny skupiny či prachové koupele. Na cestách za potravou a vodou jsou pštrosi za den schopni urazit 10 - 40 km a putování přerušují pouze v místech s dostatkem potravy. Dočetli jsme se také, že pštrosi konzumují nejen listy rostlin, ale také jejich zrna, poupata, pupeny, květy, plody a také kořeny. Stravu si zpestřuje hmyzem, nepohrdne však ani malými savci, plazy a ptáčaty. Přečetli jsme si, že pštros vypije denně velké množství vody, ve které se však nekoupe, protože využívá spíše koupele v prachu. Mysleli jsme si, že objeví-li se známky nebezpečí, pštros strčí hlavu do písku. Mýlili jsme se, protože ve skutečnosti se pštros přitiskne se k zemi a aby ukryl svůj dlouhý krk, položí ho na zem před sebe. Zvláště u samců tak dojde ke skrytí jejich nápadných bílých per na křídlech a chvějící se horký vzduch pak vytvoří dojem, že místo pštrosa se jedná o nejasnou tmavou hroudu. Zejména, pokud je pštros poblíž horizontu, může se zdát, jakoby zázrakem zmizel z pouštní KRAJINY. V případě, že se hrozba pro pštrosa nachází příliš blízko, pak raději volí útěk, ale umí se také účinně bránit kopy svých silných nohou.

Nedaleko jsme uviděli velkého savce z čeledi turovitých, který obývá jižní Keňu až po sever Jižní Afriky. Pakůň modrý nás zaujal hlavně svými zahnutými rohy a působil na nás neohrabaným dojmem, ale zjistili jsme, že jde o celkem rychlého savce, který se pohybuje jakoby koňským cvalem a vydává bručivé zvuky. Dočetli jsme se, že v jeho domovině obývá převážně otevřené travnaté KRAJINY, buše a savany. Překvapilo nás, že v období sucha lze spatřit stáda čítající i několik desítek tisíc jedinců, která podnikají migrace za vodou a pastvou až 1600 km dlouhé.

Zebra Chapmanova, rozšířená na travnatých planinách a v řídce porostlých savanách ve východní, střední a jižní Africe, byla dalším zvířetem, které jsme v safari uviděli. Dočetli jsme se, že zebry žijí ve stádech vedených jedním hřebcem, jenž je tvořeno několika klisnami a jejich mláďaty. Nedivili jsme tomu, že jejich jídelníček se skládá hlavně z trávy, někdy z listů nebo kůry, na které chodí zebry hlavně ráno nebo večer, kdy opouštějí své stinné úkryty.

Nade všemi zvířaty v safari však čněla žirafa síťovaná, která žije v Africe v Somálsku, v Keni a Etiopii. Dozvěděli jsme se, že její název je odvozen od červenohnědých skvrn pokrývajících tělo i nohy a oddělených od sebe bílou sítí. Zjistili jsme, že žirafa je vysoká šest metrů, dlouhá tři metry, váží kolem 1 500 kg. Všimli jsme si, že na hlavě má malé růžky měřící patnáct centimetrů. Ještě jsme si přečetli, že se živí listím a trávou, má dobrý čich a běhá rychlostí až 50 km/h.

Pak jsme se vrátili zpět k dětské zoo, odkud jsme se šli podívat na zajímavý výběh bizonů s týpí prérijních indiánů. Zjistili jsme, že bizoni patří k nejnebezpečnějším zvířatům, které lze potkat v kanadských a amerických národních parcích. Pokud jsou vyprovokováni, mohou člověka napadnout a i když jejich pohyby jsou většinou pomalé, mohou dosáhnout rychlosti až 56 km/h.

Od mohutných bizonů jsme se přesunuli do pavilonu exotického ptactva, kde naše oči viděli pestrobarevné ptáky a ryby. V klecích jsme viděli papoušky se jmény Ara ararauna, kakadu palmový, eklektus pestrý, žako šedý nebo vzácného vazu velkého z Madagaskaru či africkou kukačku turako šedého. V pavilonu nechyběl ani nestor kea, papoušek z Nového Zélandu.

Vedle ptáků jsme pak viděli expozici kotulů veverovitých, což je nejmenší opice z čeledi malpovitých opic. Dozvěděli jsme se, že obývají střední patro deštného lesa Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Ekvádoru, Guayany, Peru a severovýchodní Brazílie.

Překvapivě zde byl také klokánek králíkovitý, který na rozdíl od klokanů, kteří používají svůj ocas k udržení rovnováhy, může pomocí ocasu sbírat a nosit různé předměty. Přečetli jsme si, že je to noční živočich, který den tráví v hnízdě z trávy a kůry. V přírodě klokánci pijí vodu jen minimálně, stačí jim voda, kterou obsahuje jejich nejoblíbenější potrava, kterými jsou houby.

V pavilonu jsme si prohlédli také několik akvárií s barevnými rybičkami a dalším vodními živočichy. Viděli jsme zde plavat baramundi malajského, čichavce perleťového, duhovku Boesemanovu a také lososovou, dále zde byl kančík červenohlavý, neonka červená, parmoun siamský, škaredý pásovec štětinatý, pestřenec příčnopruhý, skalára amazonská, terčovec červený, několik druhů tlamovců a také trnucha skvrnitá, druh malého rejnoka, který žije v Jižní Americe.

Potom jsme si prohlédli jihoamerický výběh, kde jsme jako první viděli kapybaru, což je největší žijící hlodavec, jehož přirozeným prostředím jsou tropické a teplé kraje Jižní Ameriky východně od And. Dočetli jsme se, že žijí vždy blízko u vody z termoregulačních důvodů, neboť na souši se jejich mohutné tělo rychle přehřívá. V nebezpečí vždy utíkají do vody a ozývají se ječivým alarmujícím hlasem. Nepřekvapilo nás, že kapybara je výborný plavec a dovede se i potápět, přičemž pod vodou vydrží osm až deset minut. Žije ve skupinách, jeden samec kolem sebe shromažďuje harém samic různého stáří a páří se s každou z nich.

Vedle jsme pak spatřili tapíra jihoamerického, který obývá amazonský prales východně od And.

Dočetli jsme se, že tapír žije samotářsky, většinou se zdržuje v blízkosti vodních ploch, kde se v případě přímého ohrožení často ukrývá. Udivilo nás, že přes svůj mohutný vzhled umí dobře plavat, potápět se a i na skalnatých terénech vyvinout poměrně vysokou rychlost. Je býložravý, požírá listy, pupeny, výhonky, plody a vodní rostliny.

V jihoamerické expozici nechyběl ani nandu pampový, veliký nelétavý pták podobný pštrosovi. Přečetli jsme si, že nandu žije v stepích a savanách Argentiny, Brazílie a Bolívie. Živí semeny, listy a plody, občas i hmyzem a menšími obratlovci a překvapilo nás, že na vajíčkách sedí výhradně samec.

Na konci prohlídkového okruhu nás čekalo tropické království. Nejdříve jsme zamířili k výběhu, v němž pobíhali psouni prérioví, který žije od jihozápadní Kanady až po severní Mexiko. Jelikož se jedná o denní hlodavce, mohli jsme je pozorovat v čilé činnosti. Přečetli jsme si, že se živí pýrem, bizoní trávou, určitými druhy slézu a v létě aromatickými keříky, v zimě pak bodláky, kaktusy, kořeny a podzemními cibulemi. Zaujalo nás, že když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. Velice nás udivilo, že jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin. Psouni žijí v rodinných klanech, ale stejně nás udivilo, když jsme se dozvěděli, že pokud se potkají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy.

Od psounů jsme došli ke vchodu do tropického pavilonu, kde jsme pozorovali surikaty. Nutno podotknout, že oni pozorovali bedlivě zase naši rodinku, jestli jim od nás nehrozí nějaké nebezpečí. Dočetli jsme se, že surikaty si hrabou vlastní nory v písku, které používají k úkrytu. Zaujalo nás, že podzemní království jedné skupiny může mít až devadesát východů a plochu mnoha set kilometrů čtverečních.

Pak jsme již vstoupili dovnitř budovy tropického království a hned u vchodu jsme spatřili další surikaty v jejich vnitřním výběhu. Dále zde byl tarbík egyptský, drobný hlodavec, který žije v severní Africe v pouštních a polopouštních oblastech, ale obývá i řídce zalesněné oblasti. Všimli jsme si, že se pohybuje jen po zadních nohách a přední používá k přidržování potravy a hrabání. Dozvěděli jsme se, že přes den je schovaný pod zemí v norách a aktivní je v noci. Zaujalo nás, že nemusí takřka vůbec pít, protože většinu vody získávají z potravy, což jsou semena, oddenky, hlízy a kořínky.

Nejmohutnější ještěr světa varan komodský nemohl v tropickém pavilonu chybět. Dočetli jsme se, že jeho délka dosahuje až 3,5 metru a hmotnost až 150 kg, nicméně samice jsou podstatně menší. Zjistili jsme také, že tento druh varana žije v řídkých lesích a na travnaté savaně na pouhých pěti ostrovech vulkanického původu ve východní Indonésii. Překvapilo nás, že i když jsou varani komodští výborní lovci, živí se převážně zdechlinami, které cítí až na vzdálenost pěti kilometrů. Udivili nás, že jsou to jediní ještěři světa, kteří se ocitli na samém vrcholu potravní pyramidy, protože v místě svého výskytu jsou schopni ulovit skutečně vše. Taktika jejich lovu spočívá v momentu překvapení a bleskovém útoku, při kterém vyvinou velké zrychlení. Zjistili jsme, že varan svou kořist kousne a rotováním kolem své osy mu vytrhne velký kus masa, takže zvíře umírá na vykrvácení a stres. Jindy zase pouze škrábne oběť do končetiny. Ve slinných žlázách varanů je totiž jed, který snižuje srážlivost krve, takže se rána nezacelí. Poté varanovi komodskému stačí počkat, než otrávené zvíře na následky rozsáhlých zranění zemře.

Potom jsme si prohlédli chameleona jemenského, žijícího v hornatých oblastech Jemenu a Saúdské Arábie. Na jeho hlavě nás zaujala vysoká přilba, pak výrazný hrdelní hřeben na těle a dlouhý stočený ocas. Zelená barva kůže se žlutými pruhy nás úplně bila do očí. Dozvěděli jsme se, že je to stromový živočich, který žije ve větvích akácií, na sukulentních rostlinách a keřích, nebo i v kukuřici, přičemž den tráví ve výšce 1 – 3 m nad zemí a nocuje na nejvyšších větvích.

Dále jsme zde viděli želvu pardálí a želvu egyptskou. Prohlídka tropického království pokračovala u vodní nádrže, kde se nám hodně líbil vodopád. Ve vodě jsme spatřili několik krokodýlů čelnatých, kteří žijí ve Střední ve vodních tocích a jezerech. Při pohlednu na něj nás nepřekvapilo, že se je to nejmenší žijící krokodýl na světě a svým vzhledem nám připomínal spíše kajmana. Dozvěděli jsme se, že je to pomalý plaz, který je aktivní hlavně v noci a je velmi plachý. Ani v této části nechyběly želvy. Viděli jsme tady tereku africkou a tereku. Ve vodě jsme viděli plavat různé druhy afrických sladkovodních cichlid, což jsou barevné rybky žijící v jezerech.

Z africké části jsme se přesunuli k asijským obyvatelům. Nejdříve jsme se zastavili u expozic s gekony obrovskými, kteří dorůstají délky až čtyřiceti centimetrů a mají velkou hlavu a statné tělo, zbarvené světle hnědě až namodrale. Na tomto základním zbarvení jsme viděli modrobílé a oranžové skvrnky. Přečetli jsme si, že žijí v Indii na skalách, ale i ve městech na budovách. Zaujalo nás, že tento noční plaz se ozývá silným hlasem, připomínající štěkot psa. Uviděli jsme zde také scinka smaragdového, což je pěkná barevná ještěrka, která žije na stromech v lesích Filipín a Nové Guineje.

V dalším teráriu jsme viděli užovku japonskou a užovku paprsčitou. Vedle jsme pak spatřili hezky zbarvené agamy vodní, které jsou rozšířeny ve východní Austrálii v blízkosti vod. Na nich nás zaujaly k plavání přizpůsobené silné končetiny a nápadný je hřbetní hřeben.

Atraktivní byl též varan, středně velký stromový ještěr, který žije na Nové Guinei a v severní části australského státu Queensland. Dozvěděli jsme se, že obývá převážně tropické deštné lesy, porosty mangrovů a tamější plantáže, dorůstá délky 75 až 100 cm a živí se menšími obratlovci a hmyzem, ale nepohrdne, ani rozličnými plody. Je totiž všežravec. Ani tady naším očím neunikla želva zuboštítá neboli Spenglerova a kuora východoasijská. Ze zástupců hroznýšovitých hadů jsme viděli krajty tmavé a krajty zelené. Více nám líbily ale elegantní užovky zelené.

V poslední části pavilonu jsme si prohlédli leguány zelené, kterého jsme poznali dle zbravení. Všimli jsme si, že má robustní nohy, dlouhý ocas a podélný hřeben zubovitých šupin na hřbetě. Na předních končetinách jsme spatřili dlouhé a zahnuté drápy, které mu umožňují udržet se na stromech. Přečetli jsme si, že se vyskytuje v lesnatých oblastech tropické Střední a Jižní Ameriky na vysokých stromech zvláště v blízkosti vodních ploch. Ve stejném teráriu jsme pak uviděli dva leguány, kteří žijí jen na Kubě. Prvním byl leguánek měnivý a druhým leguán kubánský.

Za sklem jiného terária na nás hleděl bazilišek zelený, který dorůstá až osmdesáti centimetrů, z čehož dvě třetiny připadají na ocas. Všimli jsme si, že má dlouhé zadní nohy s velmi dlouhými prsty, dlouhý tenký ocas a na hlavě a na hřbetě vysoký hřeben. Dozvěděli jsme se, že bazilišci skvěle běhají po souši, šplhají po stromech a jsou výbornými plavci. Zaujalo nás, že se navzájem dorozumívají kýváním hlavy a jsou to zvířata společenská. Ještě jsme si přečetli, že se vyskytuje v křovinách a nízkém stromoví, poblíž sladkých vod v oblastech Jižní Ameriky.

Potom přišli na řadu dva hadi. Prvním byl hroznýšovec kubánský a druhý velmi známý hroznýš královský, vyskytující se ve střední a Jižní Americe. Nemohli jsme si nevšimnout jeho silné, trojúhelníkové hlavy, výrazně oddělené od mohutného těla. Dočetli jsme se, že v divoké přírodě dorůstá délky až čtyř metrů. Zaujalo nás, že hroznýši královští jsou velice žraví a mají sklony k obezitě. Kořist zabíjejí tak jako všichni škrtiči zardoušením, kterou polykají od hlavy vcelku a pak ji celou řadu dní tráví. Díky speciálně uzpůsobeným čelistem dokážou široce roztáhnout tlamu a pozřou-li opravdu veliké sousto, například celou kapybaru, je pohlcený živočich jasně patrný jako hrbol postupně se pohybující v těle hada.

Vzápětí jsme shlédli několik opic z čeledi kosmanovitých. Byl zde tamarín sedlový, tamarín bělohubý a kosman zakrslý. Nejvíce nás zde ohromila amazonská pralesní tůň s velkým hejnem pirani a s bohatou rostlinnou výsadbou, zahrnující liány či orchideje. Uprostřed budovy jsme pak viděli gekony a chameleoni z Madagaskaru a také zde byl anolis rytířský, plaz z Kuby, kde žije v lesích, parcích a zahradách, obvykle v korunách stromů.

Potom jsme již tropický pavilon opustili a pomalu se vrátili z kopce dolů k východu a ZOO opustili. Namísto k autu jsme však šli na tramvaj, kterou jsme jeli do přístavu na Brněnské přehradě. Lodí jsme se pak přepravili na hrad Veveří a večer zase zpět. Celý den se nám velmi líbil a všem rád doporučuji navštívit nejen zoo, ale také další zajímavosti, kterých Brno nabízí celou řadu.

ZOO Brno povoluje vstup návštěvníků se psy. Do pavilonů a na dětská hřiště či do dětské zoo však pejsci nesmějí. Příplatek za čtyřnohého miláčka činí 30 Kč.

http://www.zoobrno.cz/

Poslední vstup do zoo je možný 1 hodinu před uzavřením areálu.