Loading...
Palác Kinských je vedle Belvederu nejvýraznějším Hildebrandtovým světským dílem a zároveň i jedním z nejzachovalejších barokních paláců ve Vídni. Přes četné přestavby interiéru zůstaly nejdůležitější barokní prvky jako fasáda, vestibul, schodiště, sál a galerie v podstatě beze změn.
Budova je pouze 30 m široká, ale třikrát tak dlouhá. Hildebrandt proto objekt „vytáhl“ do výšky čtyř pater a 24 m. Vytvořil komplex se dvěma dlouhými bočními křídly a jedním křížovým křídlem kolem dvou velkých nádvoří za sebou. Reprezentativní a obytné místnosti paláce soustředil kolem prvního nádvoří, zatímco to druhé obklopovaly kočárovny a stáje. Dodnes se zde také dochoval mramorový obklad stěn s litinovými a smaltovanými napáječkami z konce 19. století.
Průčelí do náměstí je sedmiosé a rozdělené do několika částí. Přízemí je rustikované, s vloženými diamantovými bloky. Následující dvě obytná podlaží charakterizují obří korintské pilastry. Zajímavá jsou velká okna hlavních pater i trofeje a zbraně zobrazené v překladech. Ploché průčelí oživuje mírně vystupující tříosý středový rizalit s výrazněji zdobenými pilastry. Do jejich fantazijních hlavic jsou zakomponovány diamantové mřížky coby součást erbu hrabat Daunů. Atika zdobená postavami a trofejemi je řešena jako balustráda nad střední částí. Sochy Josepha Krackera zde představují Minervu, Juno, Herkula, Neptuna, Dianu a Constantii.
Elegantní barokní portál z roku 1715 je považován za jeden z nejkrásnějších ve Vídni. Bohatě zdobená dřevěná brána pochází z doby kolem roku 1856. Lemují ji dva dórské sloupy a dvojice Atlasů podpírajících kladí se segmentovým štítem nahoře. Sedí na ní kamenné postavy Prudentie (Obezřetnost) a Justitie (Spravedlnost). Středové okno mezi nimi je bohatě zdobené a korunované kartuší, kterou drží dva putti. Původní erb stavitele byl nahrazen erbem Kinských se třemi kančími zuby, nad kterým visí řetěz s Řádem zlatého rouna.
Vstupní trojlodní část zdobí velké Krackerovy plastiky ve výklencích a štuky (snad Alberto Camesina). Zaujme oválná široká předsíň s kopulovým stropem, pilastry a dórskými sloupy. V levé části najdeme vstup k velkému schodišti, které je považováno za jedno z nejkrásnějších ve Vídni a kterému dominuje Herkules z dílny Lorenza Mattielliho coby vzdání pocty císaři Karlu VI.
Na schodišti, které zabírá téměř celou délku levého bočního křídla prvního nádvoří, postupně uvidíme busty císařů Caesara a Tita Flavia Vespasiana, jedenáct soch římských božstev ve štukovaných výklencích a čtyři skupiny putti hrajících si nebo bojujících na kamenném parapetu (některé jsou držákem na lucerny). Cyklus soch na schodišti je dílem Lorenza Mattielliho, ale putti zřejmě vytvořil Joseph Kracker. Velká nástěnná zrcadla na schodišti byla instalována až po roce 1907.
Reprezentativní místnosti II. patra zastupuje zejména velký oválný taneční sál nad vstupní halou s alegorickou nástropní malbou Carla Innocenza Carloneho. Před tanečním sálem je bývalá jídelna, které se dnes říká Žlutý salon. V letech 1879 až 1880 sem byly instalovány chórové tribuny z bratislavské katedrály (Georg R. Donner, 1736). Podobu někdejší kaple navrhl Hildebrandt. S Carloneho freskami a kvadraturami Marcantonia Chiariniho se setkáme i v dalších prostorách. Najdeme zde ovšem také nástropní malby Petra Strudla.
Neobarokní štukové stropy vytvořil Rudolf von Weyr, stejně jako nádvorní nástěnnou kašnu s maskaronem. Mramorové krby a kachlová kamna pocházejí z 18. a 19. století, hvězdicové parkety a dveřní kování ze III. čtvrtiny 19. století. Fasády prvního nádvoří členění toskánské pilastry, arkády v přízemí byly zaslepeny v roce 1753.
Nádvoří a schodiště jsou volně přístupné a občas lze nahlédnout i do reprezentačních místností.