Přidat Bruntál mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Bruntál
"Velká Amerika" Severní Moravy.
Někdy člověk dostane dovolenou v okamžiku, kdy s ní moc nepočítá a nemá vymyšlený „plán“. V mém pohledu se dá říci, že každá dovolená, která není vyplněna výletem (alespoň částečně) je skoro „promarněná“ a ztracená. Nějakou dobu mě trvalo (asi půl hodiny) než jsem si vymyslel alespoň směr výletu a vhodné spoje. Přesný cíl nebyl jasný, domýšlel jsem jej ještě v autobusu z Opavy do Bruntálu. Nikdy mi nevyšel čas se vydat na Uhlířský vrch a tak bylo rozhodnuto. Počasí mi taktéž vytvořilo podmínky, které byly „milé“, ale to popíši až v jiném článku. Přeskočím několik hodin pochodu a dostanu se do míst, které zdaleka neměly být mou závěrečnou metou, respektive metou, kde bych se měl obracet na cestu zpět. V plánu jsem měl dojít mnohem dále než nakonec otočka ve skutečnosti byla. Inu, netušil jsem kolik kilometrů ani výškových metrů jsem měl v nohách, ale vím, že na mě dolehla nějak více únava než jsem chtěl. Sám jsem si přiznal, že jít dále by bylo na úkor potřebných sil v závěru a také jsem musel počítat s neznámými časy odjezdů autobusů nebo v horším případě vlaků z Bruntálu do Ostravy. Nepřívětivé podmínky znamenaly silný vítr – v aleji na Uhlířský vrch přede mnou praskaly a padaly větve ze stromů a často bylo třeba jít hodně v předklonu. Vítr byl studený a já jsem měl oblečení klasicky do práce, tedy maximálně na půl hodiny chůze. Naštvanost na mnou neurčený čas dovolené v ne zrovna ideálním počasí mě ale dokázala v mnoha okamžicích zahřívat.
Dlouhou dobu jsem si mumlal něco pod nosem, ale jak už to tak bývá, tak to mělo pramalý vliv na skutečnost. Nezbývalo nic jiného než to vzít jako výzvu s tím, že „já jim ještě ukážu, jak to takto „nalehko“ v psím počasí nezvládnu“. To by bylo, abych z boje utíkal. Faktem je, že první okamžiky po vystoupení z autobusu v Bruntálu, v záloze jen s tenkou mikinou v batohu, s tím, že si ji vezmu až bude nejhůře, byly „hezké“ a nedával jsem si daleké cíle. Po prvním kilometru z nádraží se „základním táborem“ na pár následujících minut stalo infocentrum na náměstí. Ani trochu se mi nechtělo z vyhřátého prostoru ven. Nakonec jsem se nějak rozchodil a rozehřál, alespoň tak, že mi bylo jen trochu zima. Bez mikiny jsem došel až k začátku aleje na Uhlířský vrch, ale vítr, počasí a temné mraky na obloze se mě snažily psychicky „poněkud“ rozhodit. Snahy byly vcelku „účinné“ a tak si beru i mikinu. Pokud se podmínky ještě více zhorší nebo dokonce začne pršet, tak bude ještě sranda. Dnes zde asi bylo nejdrsněji. Nebylo daleko rozhodnutí, abych se otočil a potupně se vydal bez jakéhokoliv uloveného „skalpu“ zpět na nádraží v Bruntálu. I tak bych si mohl říci, že přece jen „výlet“ nebyl úplně zbytečný a pár ne zcela nápadných míst ve městě se mi podařilo objevit, ale přece jen na mé výlety by to byla skutečně jen chabá náplast na zklamání.
Nebudu mluvit o cestě na „Uhlířák“, ale přesunu se o několik kilometrů dále jižním směrem přes Moravský Kočov do Valšova. V plánu bylo dojít mnohem dále, přes Velkou do Malé Štáhle až k naučné hornické stezce ještě o kus dále západním směrem. Únava rozhodla jinak. Počasí bylo taktéž jako na kolotoči. Déšť určitě nebyl něčím po čem bych až tak toužil. Stejně tak jsem netoužil po chůzi frekventovanou silnicí, kterou bych z Valšova mohl čekat ve směru na Velkou a Malou Štáhli. Vím, že občas tam jezdil i autobus z Ostravy a na jedné zastávce se dalo přestoupit na jiný, který mě mohl dovést pod Praděd (Karlov a dále na „Hvězdu“). Tak nějak tuším, že to úplně rovinka nebyla. Představa velkých kopců ani klesání již pro mě také příliš lákavá nebyla. K rozhodnutí se zde někde otočit jsem se nemusel moc přemlouvat. Podle mapy tady má být menší lom, možná zatopený. To ovšem po všem tom „ubíjení“ počasím, větrem i chladem (občas vysvitlo i slunce) nějak úplně zaniklo někde v beznadějných hlubinách paměti / nepaměti. Vydal jsem se směrem ke kopečkům i k onomu lomu. Uvidím co mě překvapí.
Kdo ví jestli mě vůbec něco překvapí. Kopečky mají svou neoddiskutovatelnou krásu. I s tím ne zcela vlídným počasím. Naopak podtrhují drsnou krásu místa, které mě za chvíli zcela uchvátí. To nyní ale vůbec netuším. Beru cestu vzhůru spíš jen jako, že si odškrtnu další kopec, kde jsem ještě nebyl. Pokud „objevím“ nějaký menší, z „celosvětového měřítka“ zcela bezvýznamný „minilůmek“, tak budu spokojen. Další místo z historie, které zaznamenám, ale asi o něm ani článek psát nebudu. Odškrtnu si výlet / nevýlet, kdy jsem se alespoň trochu hýbal a tím to tak bude všechno a budu rád, když čas nebudu brát jako zcela promarněný.
Říká se, že štěstí přeje připraveným, ale já jsem se na výlet ani trochu nepřipravoval a mapu jsem měl jen „uloženou“ v mé mizerné paměti. S postupující únavou ještě mizernější… :-)
Ano ve skutečnosti mám ještě vytištěné nějaké mapy, ale zdaleka ne podrobné a rozhodně ne barevné. Značené cesty v nich nepoznám, dokonce v nich nerozliším potok od lesní cesty. Takže vím zhruba směr od Bruntálu a kam se vydat, ale co mě kde překvapí už moc nezjistím. Co bude pokračovat tam, kde podrobnost mapy už nestačí a je „bílé pole“ netuším. Začíná ono dobrodružství na které jsem zvyklý, často ho sám od sebe „vyžaduji“, ale někdy jsem jím i trochu přesycen. Lom je lom. Pokračuji po cestičce a mé plány „slušného“ turisty kazí v dálce něco co nevidím příliš ostře. Dělám, že nic nevidím. Něco, co z dálky sta, možná dvou set metrů, vypadá jako „zlý sen“ všech méně průrazných dobrodruhů, URBEXářů nebo „kominářů“. Značka natažené dlaně. Něco stejně škaredého jako všemožné zákazy vstupu. Za touto cedulí je myslím závora a hromady štěrku nebo nějaké suti. Z dálky to neodhalím.
Lomu se nechci ani trochu vzdát. Plánuji akci hodnou „Lišky Ryšavé“ nebo „trojského koníčka“. Rozhlížím se kolem sebe jestli mě někdo, čistě náhodou v pracovní den, dávno po konci běžné pracovní doby a v místech, kde jen tak nějaký „cizinec“ nezavítá, náhodou nesleduje. Jestli v blízké vzdálenosti nejsou nějaké nástražné „fotografické přístroje“, cedule zákazů atd. Poslouchám zda něco podezřelého neslyším. Je relativní klid. Dělám, že na nataženou nevlídnou dlaň na vzdálené ceduli ani nevidím, že o ni skoro nevím. Vymýšlím si výmluvy, kdyby mě někdo náhodou odchytil. Pochopitelně nemířím do „jámy lvové“, ale snažím se ji z dálky obejít. Jdu po nepříliš vzrostlé louce k severně umístěnému bezejmennému kopci s kótou 618 m.n.m. Po cestě pochopitelně nemyslím na něj, ale kuji pikle… Jak se nepozorován, neslyšen a nezván dostanu jako stín k momentálnímu montánnímu „bodu zájmu“.
Změnit se ve vlka samotáře, který i vysokou travou a klestím prochází neslyšen a neviděn. Dokonalý vzor každého dobrodruha. Zapomínám, že je nevlídné počasí (už zdaleka nefouká tak jako u Uhlířského vrchu) a cítím se vcelku v pohodě. Stoupání do kopce mě dokáže udržovat na příjemné teplotě, občas sundávám mikinu. Za celou dobu nepršelo a tak i tuto možnost zcela vypouštím z hlavy. Mám před sebou mnohem významnější poslání. Stává se ze mě objevitel a tomu nelze odolat. Když už jsem na tomto kopečku, tak se jej pokusím vylézt – v nejhorším si jej zaznamenám alespoň na „Vrcholovku“ [1]. Přibližuji se k jihovýchodní hranici lesíku okolo tohoto vrcholu až se dostávám k první menší „skalní“ stěně. Alespoň jedna ze zajímavostí tohoto místa. Jižní svah je mnohem více zarostlý a tak se jím prodírám mnohem pomaleji. Chvíli trvá než se opět dostanu na louku. Zrakům případných pozorovatelům jsem minimálně na čtvrt hodiny unikl z dohledu na bezejmenném kopečku a tak nyní na louce si již nedělám těžkou hlavu a přesunuji se níž k podobnému lesíku, z dálky nevypadajícím nijak nápadně. Nijak výrazně jinak než všechny ostatní v okolí. Žádný náznak, že by se mohlo jednat o lom. Ani sebemenší. Žádné lomové stěny přes stromy nevidím. Už jsem blízko severní hranice lesa a těsně za ní zahlédnu něco jako valy dávných, ale často již zaniklých hradů nebo pevností. Vidím žluté cedulky, ale ještě ne to, co je na nich. Mám obavy, ale se neztělesnily v něco nepěkného – zákaz vstupu.
Odvahu se na ně podívat najdu až později. Nyní jdu jako bych je neviděl. Jsem rád, když se schovám pod stromy tak, aby na mě nebylo vidět. Tam už je jednodušší cedulky prozkoumat. Už si přesně nepamatuji co na nich bylo. Možná označení starého důlního díla (SDD), možná „Pozor na nebezpečí pádu do prohlubně“. Možná „Poddolováno“. Pokud by tam byla poslední možnost, tak by zde patrně byl i zákaz vstupu. Nic tak radikálního zde není a tak informaci na tabulkách beru jako velmi vhodné varování, ale ne zákaz. Místo tedy s maximální pozorností, odhadem, „šestým smyslem“ a pokorou pomalu a s krátkými krůčky prozkoumávám. Valy jsou poměrně strmé a často jsou taková místa posledním varováním nebo v lepším případě „předehrou“ před tím, co bude následovat. Mohou být další valy a terénní vlny, ale také nejčastěji přímou cestou k hraně lomu. Místy natažený ocelový drát tomuto přesvědčení jen přispívá. Pohyb vyžaduje maximální opatrnost, odhad a cit pro místo. Onen mírumilovně vypadající val může být cestou na nestabilní převis. Po jeho utržení v místech, kde lišky dávají dobrou noc (v dnešní době spíš divočáci) asi netouží nikdo.
Zvědavost je silná. Je to asi stejné jako když jeskyňář někde zahlédne tmavý otvor, puklinu ve skále, místo, kde se v zimě nedrží sníh, i když v okolí jsou ho „metry“ a nebo když ve skále či suti ucítí „průvan“. Nemůže si říct, že se mu to jenom zdá. Musí udělat alespoň malé zjištění, zda se zde příště znovu vydat nebo ne. Stejně tak pokud mapa i vnitřní cit říká, že by zde měl být lom, tak se jej pokusit alespoň částečně zahlédnout. Pomalu se škrábu šikminou skoro pod drát a to co zahlédnu mě zcela pohltí.
NEVÍM CO JSEM PRVNÍ ZAREGISTROVAL...
Nevím jestli to byly protější srázy a kolmé stěny, délka lomu, ale s největší pravděpodobností to byla hloubka pode mnou. Mou mysl naplní obdiv, úcta a úžas. S největší pravděpodobností asi trochu zařadím zpátečku do bezpečí a minimálně o pár desítek čísel asi sestoupím. Chvíli se musím vzpamatovávat (možná tak sekundu, dvě) než se podívám znovu. „Doplňkový“ lůmek se najednou stává úctyhodným velelomem na jehož dně je obrovské jezero se sytou barvou vody. Jaká barva to je si v tom šoku v prvních okamžicích ani nedokážu uvědomit. Modrá nebo nazelenalá?
Najednou vidím zatopený lom, který nemám problém srovnávat s našim nejznámějším lomem nebo soustavou lomů „Velká Amerika“. Při pohledu na jeho konec si nejsem jistý zda není delší než například Mexiko. Velká Amerika je delší, ale ne širší. Jezírko v lomu u Valšova má délku zhruba 200 metrů a v místě, kde jsem se díval jsou její lomové stěny asi nejstrmější. Výška může být až 40 metrů. V lomech Amerik dosahuje výška jen asi o dvacet metrů větší hodnoty.
Zatopený lom je tedy překvapením se kterým jsem vůbec nepočítal a překonal veškerá má očekávání. Místo asi nebude tak známé jako středočeští „bratříčci“, ale v tom bude jeho krása. Pokud se zde něco špatného stane, tak se ovšem o nešťastníkovi asi nikdo nedoví. Pro dobrodruhy nechť je toto dostatečným varováním, že se musí spoléhat sami na svůj odhad a schopnost nepřeceňovat své schopnosti ani únosnost míst na která člověk vystoupá.
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/ … vrcholovka.cz
[2] https://www.emimino.cz/kam-na-vylety/zatopeny-lom-valsov-2446/ … pohled na jezero ze zcela jiného úhlu.
[3] https://www.obecvalsov.cz/obec/soucasnost-obce/
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Valšov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí "Velká Amerika" Severní Moravy.
