Tišnovské kozy 2025.

   Pod tímto názvem si může člověk představit kde co. Nicméně ve skutečnosti se jedná o běžecký závod „do vrchu“ a to zdaleka ne jen tak ledajaký. Většinou se běží jen jednou do kopce (pro mnoho účastníků často i jde) a na vrcholu je cíl. Zde se spíš jedná o takový menší „horský“, spíše „kopcovitý“ běh. A protože nestačí jeden, tak zde jsou hned dva. Netuším podle čeho vznikl název, ale možná se dva významné kopce u Tišnova – Květnice a Klucanina z určitého místa svému názvu víc než přesně podobají. Květnice od nádraží určitě. Kousek dál, na opačné straně nedaleko Předkláštěří, je kopec se jménem „Kozí brada“. Květnici již znám a je mi zcela jasné, že jednoduchý výběh to nebude. Ale i tak je mou výzvou jej vyběhnout až nahoru, aniž bych přešel do chůze.

   Ale zpět k závodu, jeho vzniku i odkládání kvůli nepřízni počasí. Tišnov a Květnice je v mých představách především zhmotněním jeskyní a krásných skalek na strmých svazích. Skalek, které dokáží pořádně rozproudit krev a člověk si musí hodně dávat pozor, aby neudělal špatný krok nebo neuklouzl. I proto jsou tak krásné. Nachází se zde spousta zajímavostí, které člověk za jeden den snad ani nenavštíví. Třešničkou na dortu je nepochybně možnost jednou za rok prolézt nejslavnější tišnovskou jeskyni, které je pojmenována po objeviteli Demanovských jeskyní na Slovensku Aloisovi Královi [1] - [7]. Jsou zde krásné skalky, které mohou adepta na jeskyňařinu už částečně otestovat. Kdysi dávno, při hledání květnické propasti mě totiž uchvátil skalní útvar s „oknem“ jež mohlo napovídat, že by se zde mohla vytvořit hluboká puklina, častý to průvodce, původce i tvůrce jeskynních propastí. Propast byla pochopitelně úplně jinde se vstupem naprosto nenápadným – jak už to často bývá. Ale skalní krása a lákání „objevu“ mě nepustilo. Musel jsem se prosoukat úzkými otvory a poté si ještě dávat pozor, abych „nepřepadl“. Po překonání „testu průleznosti“ totiž okamžitě přišel další test a to psychické odolnosti. Svah pod skalkou byl (očekávaně) strmý a uklouznout jsem určitě nechtěl. Zvědavost jsem musel hodně mírnit a korigovat podle mých lezeckých „zkušeností“. Jeskyni jsem ten den nenašel, ale skalní výtvor mě jak z dálky, tak i z těsného přiblížení zcela uchvátil. To jsem ještě netušil, že si ten den ještě s jeskyňáři prolezu obtížnější cestu v Králově jeskyni, v několika metrech dokonce i rozporem. Tam kam se většina návštěvníků jen tak nedostane. Krása květnické jeskyně je i v tom, že ač jsem zde byl už po x-té, tak vždy mě dokázala něčím překvapit a cítil jsem se jako bych danou cestu šel zase poprvé…

   Pochopitelně kopec Květnice je pojmenovaný především podle velice pestrého rostlinstva na jeho svazích. Taktéž je protkána nejrůznějšími štolami, většinou průzkumnými, na baryt. Není tedy moc překvapivé, že se v Tišnově také pořádá jedno z nejznámějších mineralogických setkání s burzou u nás. Burza má nevěšení atmosféru a pro mě je významná například i velice hezkým „úlovkem“ radiobarytu (lokalitou původu pochopitelně není Tišnovsko, ale Jeníkov u Duchcova, tedy Krušné hory [8]).

   Měl jsem se vrátit k běžeckému závodu a místo toho jsem se zase nechal unést tajemnými jeskyněmi. Vinou toho, že jsem se o této běžecké akci dozvěděl, je asi jedna ze zmínek na termínovce [9] nebo [10]. Tehdy jsem hledal nějaký zajímavý běh do vrchu a objevil ne jeden, ale hned dva za sebou. Tomuto nápadu jsem nemohl odolat a to, že se jedná o mé oblíbené místo okamžitě rozhodlo. Název byl také velice zajímavý a vtipný. Bohužel příroda udělala čáru přes rozpočet a tak se první ročník akce snažící se především děcka rozpohybovat [11] přesunul z podzimu minulého roku až na letošní duben (5.4.2025). Naštěstí je to z Ostravy jen kousek a vlakem jsem na místě za pár hodin. Stačilo si již v mém běžecky nabitém (k mé škodě a mému zdraví („ať žijí virózy“) asi až příliš) kalendáři podtrhnout tento den. Člověk si říkal, že se bude jednat o místní, spíše komorní akci. Jaké bylo mé překvapení, když jsem dorazil na hřiště u základní školy na náměstí 28. října v Tišnově a to už tehdy praskalo ve svých švech. Ověřil jsem si situaci se startovním číslem, do kdy je dobré si pro něj přijít a vydal jsem se po okolí na místa, která jsem ještě neviděl a dnes byl ten správný okamžik. Byly to zejména tyto:

- klášter Porta Coeli, který jsem si ve své mysli spletl s jiným, s podobným názvem (Rosa Coeli)

- jeskyně v údolí u řeky Svratky („Jeskyně u splavu“).

   Běžím do údolí a podél železniční trati hledám cestu, která by mě převedla přes železnici a řeku. Není to až tak těžké, stačí se držet hlavní silnice od nádraží. Ta se jmenuje nejprve „Klášterská“, poté „Komenského“. A právě na jejím konci máme vstup do klášteru. Mnoho lidí, stejně jako mě může zmást i to, že brána vypadá jen jako zcela obyčejná do nějakého statku. To podstatné je třeba si najít až uvnitř. Místo si zaslouží zcela nový článek, teď jen uvedu, že jsem se nechal nalákat pivovarem, který byl otevřený. Neodolal jsem a dal jsem si jeden speciál. Vybral jsem si Velikonoční a pěkné na něm bylo třeba i to, že se nikdo nesnažil jej nějakým způsobem barvit do zelena. Atmosféra skvělá a nebýt závodu, tak určitě vyzkouším i další. Pivo bylo nesmírně „pitné a hasivé“. Pochopitelně se nejednalo o „ředěnou vodu“ a tak by mohlo být o to zrádnější. Kopce nejsou malé a rád bych, alespoň pro sebe, podal nějaký „výkon“. I slabé pivo je něco, co jej může výrazně negativně ovlivnit. Motat se člověk nemusí, ale „řezat asfalt“, zde spíš kamenité cesty, určitě nebude. Po vychutnání piva se vydám nejprve k historickým částem a později k nejznámějšímu vstupnímu portálu. Zde se konají dokonce i prohlídky, ale to bych již nestihl start závodu. Vím, že se zde určitě ještě někdy budu muset vrátit, i pro kopce v okolí. Místo toho vybíhám po ulici Komenského zpět do údolí (taktéž zde vede modrá turistická trasa až k nádraží). Přeběhnu po cestě přes Svratku i přes koleje a za chvíli odbočuji doleva. Zde bych po zhruba 3 až 4 stech metrech měl přiběhnout k jeskyni. Dostávám se k něčemu u čehož si nejsem ani trochu jistý, jestli je to ono hledané místo. I tak mě zaujímá a snažím se najít alespoň trochu zajímavé úhly pohledu. Vidím něco, co by mohlo být maximálně jen vysekaný malý portál štoly zaházený nepořádkem. Nemělo by se zde chodit a tak se radši spokojuji jen s odkazem na video, které zde někdo nahrál [12].

   Trochu se zatoulám a jak už to tak bývá na start musím běžet ještě rychleji, abych ho stihl. Když se tam dostávám, tak mám naštěstí ještě nějakou tu čtvrthodinu času a proto se vydávám k poslední zajímavosti – „Srdci ve skále“ už jen kousek od školního hřiště. Vracím se zpět beru si startovní číslo a připravuji se ke startu.

   Jak jsem měl ráno spoustu času se kterým jsem skoro nevěděl co dělat, tak teď běží nějak „nečekaně“ rychleji. Ke startu zbývají jen minuty. Naštěstí se už nemusím rozběhávat a ani pivní speciál neřeším – už je vydýchán. Netrvá to dlouho a je odstartováno. Držím si své místo na konci pole a běžíme neskutečně loudavě první kolečko malého okruhu u školy po němž se již napojujeme na asfaltku. Nejprve se běží z kopce a každého to láká vypálit. Tuto mladickou nerozvážnost u opovážlivců uklidní možná ani ne po minutě stoupání z ulice „Pod Květnicí“. Dále se už bude dlouhou dobu prakticky jen stoupat. Ti, kteří to na začátku přehnali, tak zde již „jen“ jdou. Faktem je, že i my, co se snažíme stále běžet se nepohybujeme o mnoho rychleji. Tato snaha, alespoň u mě, ovšem vyžaduje mnohem více energie. Sportovně beru variantu „běžet“ jako hodnotnější, i když zdaleka ne výhodnější. Ve své podstatě, kdybych stoupáky šel, tak budu v cíli dřív.

VÝZVĚ „VYBĚHNOUT KVĚTNICI“ NEMOHU ANI V NEJMENŠÍM ODOLAT…

   Po prvním rozehřívacím stoupání, které pomalu, ale s přehledem zvládám, se dostáváme k první ostré odbočce doprava za níž následuje již mnohem mírnější stoupání, což je příležitostí k odpočinku, případně i zrychlení. Bohužel mnohem problematičtější je zde předbíhat a zlepšovat si pozici. Někteří také mohou připravovat „hlavu“ k závěrečným nejostřejším stoupáním, která jsou zatím ještě velice daleko. Také je dobré si dávat pozor na úzkou cestičku, která pro spoustu lidí může být hodně rychlá a po dešti by mohly být kameny kluzké. Naštěstí je sucho. Po „rovince“ se dostávám k levotočivé zatáčce na úsek kamenitější a strmější. Stále jde běžet. Po chvíli se otáčím opačným směrem a stoupám kolem „Velké skály“. Za ni následuje velice rychlý seběh mezi nástražnými kameny. Opět místo, kde se může hodně získat, ale i ztratit. Za rozcestím „Květnice, vrchol, odbočka“ přichází největší stoupání, která jsou sice krátká, ale o to příkřejší.

Stále se snažím běžet, ale již citelná únava vystavuje ORTEL a trochu se mi i posmívá:

KONČÍŠ, DNES NADE MNOU NEVYHRAJEŠ…

   Rád bych se tomuto bránil, ale stále se zvyšující zátěž, i když se snažím ještě více zkrátit krok dovádí svaly na nohou do stavu, který již nelze „UKECAT“. Poslední zbytky sil pro běh se snažím brát z něčeho co „běžecká věda“ brala skoro vždy jen jako zlo (v poslední době se říká, že by tyto „odpadní produkty“ neměly být jen zlo vytvářející křeč v nohou, případně jejich následnou „kamennost“, ale i zdrojem energie). Mám před sebou poslední běžecké kroky tohoto úseku, ale pak přijde neodvratné, čemu se už ani moc bránit nemohu.

PŘECHÁZÍM DO CHŮZE A SVOU SOUKROMOU BITVU TAKTO PROHRÁVÁM.

   Sem tam si ještě popoběhnu, ale Květnice mi dnes ukázala, že je stále nad mými možnostmi. Zezdola vypadaly poslední „vlnky“ jako menší, které bych snad na „setrvačnost“ mohl přeletět, ale ve skutečnosti jsou větší než na co zatím běžecky mám. Budu muset mnohem více trénovat kratší, ale hodně ostré kopce (už jsem si v Ostravě takové našel – stoupání přes 40 procent v délce přes 100 metrů), abych s všemi promílaným laktátem a kyselinou mléčnou uměl spolupracovat a nebyl jen jejich poraženým. MAKAT – MAKAT – MAKAT…

   Netrvá to dlouho a už jsem u otočky u vrcholu. Nejsem si jistý jestli jsme běželi až k samotnému vrcholu, mám pocit, že je ještě o kus dále. Otáčím se a čeká mě svižný seběh. Zjišťuji, že velice svižný, protože ani v nejmenším nemám odvahu ho sebevražedně, jako ti nejlepší „pustit bez brzdění“ a to ještě mezi kamením a kořeny. HLAVA šrotuje naplno jak „vypočítává“ kudy kličkovat mezi všemožnými nástrahami. Tolik, že nemám čas myslet na cokoliv jiného. Jsem rád, když mám tento úsek za sebou a mohu se trochu uvolnit. Ani v nejmenším si nechci připomínat poučku trailových běžčů:

„NEPADÁŠ – NEVYHRÁVÁŠ“,

kterou jsem si nechtěně ověřil ve Velké Fatře a ještě několik let jsem měl na levé ruce viditelnou „pečeť“ od dopadu [13]. Tehdy bylo vítězstvím, že jsem stihl autobus do Žiliny.

   Vracím se k rozcestí pod Květnicí a odbočuji doleva a svižně klesám lesní cestou zapadanou listím. Opět náročnější, i když ne už tak prudký seběh. Dostávám se na křižovatku, která by mě doleva dovedla k „Malé skále“, ale závod míří doprava do Tišnova. Před sebou mám mladou, ale velice svižnou běžkyni s otcem, jejichž tempu a odvaze to pustit z kopce za chvíli už nestačím. Probíhám městem až ke škole, kde trochu zazmatkuji v cestě kolem ni, ale nakonec se přece jen napojím na ten správný směr. Jeden z kopců už mám za sebou, ale ten další, neznámý, mě ještě čeká. Musím se k němu přiblížit „rovinkami“ města a už dávno vím, že dlouho běžím mnohem rychleji než bych měl a jsem zvědav jak dlouho mi ještě vydrží síly. O to spíš, že MORÁLKU jsem HLAVĚ hodně srazil, že se mě teď bude mnohem častěji snažit rozhodit podrazáckými řečmi typu:

ODPOČÍVEJ, DYŤ CHŮZE NENÍ TAKOVÁ PROHRA… nebo

DNESKA  A TO NEMÁŠ (A DLOUHO JEŠTĚ MÍT NEBUDEŠ), ZASE Z TEBE BUDE JEN TURISTA!!!

   Po silnici stále běžím, ale šipka turistické značky mířící někam za garážemi do kopce je jako kopanec, který musím strávil, ale již vůbec nechci. Za mnou jsou běžci, tedy také spíš už chodci, které jsem před chvílí slavnostně předběhl a ke mně prohodili poznámku, že mám snad v botách motorky. Nemohu tedy zastavit, tak aby to oni viděli. Kousek za odbočkou je ta příležitost, kdy na „chvíli“ mohu.

JAK SLASTNÉ JE JÍT A NEMUSET SE NIKAM DŘÍT BĚHEM…

   Přemáhání se rozeběhnout je stále těžší a těžší. Mám stoupat do kopce jehož náročnost vůbec neznám. Nemohu si dovolit cestu ani přepálit (to se již asi nestane), ale ani se jen tak rychle nechat doběhnout těmi momentálně za mnou. Je to souboj na chvostu běžeckého pole. Kdybych nemusel (nebyl to závod), tak už dávno jen jdu a nějakou výmluvu si pro sebe již najdu. Před rokem, na začátku svého běhání jsem byl rád, když jsem doběhl (došel) a nebyl poslední.

   Nyní už jsem drzejší a chci se prokousávat přece jen alespoň kousek více dopředu. Párkrát už jsem zažil slastný pocit předbíhání a chápu, že se dá na něm vytvořit závislost – i kdybych se měl za chvíli zase propadnout…

   Neočekávám, že by byl kopec snadný. Kdybych měl sil jako na začátku, tak by se dal pomalu vyběhnout asi celý, nicméně jedná se o poměrně dlouhé souvislé stoupání bez výraznějších možností k odpočinutí – inu, klasický poctivý běh do vrchu. HLAVA pochopila, že může dovolit tělu i chůzi a nemám už sílu ji v tom přemlouvat.

SLÁBNU, SÍLA V NOHOU SE NĚJAK VYTRÁCÍ…

   Některé úseky se snažím popoběhnout, ale spoustu z nich už jen svižně jdu. Jsem rád, když se dostávám k rozhledně a už nebudu muset nikam stoupat. Měl jsem v plánu, že bych si ještě na VRCHOLOVKU [14] - [16] přidal další zdolaný vrchol, ale při pohledu na stoupák, který bych ještě musel překonat, jej odkládám na „jindy“. Doufám, že se při seběhu „probudím“. Kupodivu se to daří a nad údolím opět i nějaké lidi předběhnu. V jednom místě se odpojujeme zase trochu jinam. Kopec Klucanina se se mnou loučí nejkrásnějším trailem do města. Konečně si myslím, že i běžím.

OŽÍVÁM…

   Probíhám lesem a dostávám se na chodník podél asfaltové cesty. Chvíli mi trvá uvědomit si, že ještě zdaleka nejsem nad školou a tedy i nad startem a cílem. Ještě musím přeběhnout kousek přes město. Poměrně dlouhý kousek. Je již třeba zrychlit, ale na druhou stranu to nepřehnat, ať mi pár set metrů před cílem „nedojde“… Před sebou vidím další „oběť“. Běží jen nepatrně pomaleji než já. Snad skutečně jen po centimetrech se k ni přibližuji a v mé hlavě stále více a více zraje plán – PŘEDBĚHNOUT… Další posunutí se ve výsledkové listině. Nakonec se daří a já úspěšně předbíhám. Vím, že nemohu usnout na vavřínech a určitě nesmím zpomalovat. Vím, že ji budu dlouho mít v patách. Přebíháme rondel a dobrovolníci nás směřují tím správným směrem. Sebíháme k areálu školy a já si falešně myslím, že seběhem jsem ji dal nafrak a že teď už je to v pohodě. Dobíhám k okruhu a zde je mi ještě naznačeno, že ještě mám oběhnout závěrečné necelé dvě stovky metrů po něm. V jednom okamžiku periferním pohledem zahlédnu, že se mě spoluběžkyně snaží předběhnout a tak trochu přidám. Vypadá to, jako by na mou reakci už nebyla schopna odpovědět a já tak trochu zklidňuji.

   To byla zásadní chyba. Z ničeho nic nasadila a naopak já už jsem jejímu tempu nebyl schopen se jakkoliv byť jen nepatrně přiblížit. Předběhla mě v závěrečných desítkách metrů jako blesk.

BLESK NA NĚJŽ JSEM NEBYL SCHOPEN JAKKOLIV REAGOVAT…

Inu dobrá. A pro mě zkušenost. Předběhla mě o „pouhé“ dvě sekundy.

„VÍTĚZSTVÍ“ JE JISTÉ AŽ ZA CÍLOVOU ČÁROU…

   Tato prohra mě dost mrzí. Ani ne tak, že to byla děvucha, ale spíš proto, že jsem v závěru ubral a přitom nemusel, s tím, že už mě nemůže nic překvapit. Ale díky i za tuto zkušenost.

   Nejsem rychlý běžec, spíš turista než běžec, ale tento závod byl na mé možnosti hodně svižný, což mírně připomenul i v cíli trochu se zvedající žaludek. Sice nic, co by se nedalo v klidu zvládnout, ale přece jen jsem býval po doběhu mnohem častěji v lepší pohodě.

   Závod skvělý, nápad ještě skvělejší, těžko hledat nějaké chyby. Orientačně v pohodě, nikde nebyl problém, že bych se snad mohl ztratit. A nejpodstatnější je to, že peníze z tohoto závodu půjdou na dobrou věc a to aby se dnešní děcka více hýbali a neseděli jen u tabletů, mobilů a neviděli jen „VIRTUÁLNÍ SVĚT“. Závod rozhodně virtuální nebyl, ale velice svěží…

Když se bude dařit, tak bych se určitě rád na další ročníky vypravil.

 

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

 

[1] https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-dechberouci-krystaly-speleologove-objevili-v-kralove-jeskyni-v-tisnove-nove-prostory-40487466

[2] https://alena.ilcik.cz/1404-kvetnice.php

[3] https://www.vojujezd-brdy.cz/Prirodni-pamatka-Kvetnice/

[4] https://www.tisnov.cz/kralova-jeskyne-na-kvetnici/d-1199

[5] https://www.youtube.com/watch?v=d7oOPUla_xY … videa Královy jeskyně na Květnici.

[6] https://www.youtube.com/watch?v=eNNfdKtrjAY

[7] https://www.youtube.com/watch?v=QLDnWS2v3mE

[8] http://strankymineraly.wz.cz/Historie%202015/Jenikov/jenikov9/lokalitajenikov9.html … naleziště radiobarytů.

[9] https://www.svetbehu.cz/terminovka/ … běžecká termínovka.

[10] https://www.behej.com/terminovka

[11] https://www.tisnovskekozy.cz/ … Hlavní stránky závodu TIŠNOVSKÉ KOZY.

[12] https://www.youtube.com/watch?v=uzwtCmpCWUQ

[13] https://www.turistika.cz/mista/kdo-se-boji-nesmi-bezet-lesem-aneb-okruh-blatnica-jeskyne-mazarna-tlsta-ostra-a-zpet-do-blatnice-cast-iii-sebeh-konskym-dolem/detail

[14] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/vylety/77054-bezecky-zavod-tisnovske-kozy-2025-a-prohlednuti-okoli/

[15] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/kalendar/?m=04&y=2025

[16] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/ … Vrcholovka.cz

[17] https://www.atletikauni.cz/cz/s1526/Vysledky/Seznam-zavodu/c3108-Detail-vysledku/atr9682-Hlavni-zavod … výsledky závodu TIŠNOVSKÉ KOZY.

[18] https://www.atletikauni.cz/cz/s1540/Vysledky/Seznam-zavodu/Detail-zavodu/c3111-Detail-zavodnika/atrc392536 … mé hodnocení v závodu.

[19] https://www.youtube.com/watch?v=6EqbMH6_4KA … video závodu TIŠNOVSKÉ KOZY.