Svěcení rozšířeného hřbitova a tamního kříže v Bohuslavicích nad Metují v roce 1872

Uprostřed této vsi nedaleko Nového Města nad Metují se na malém návrší vypíná starodávný chrám sv. Mikuláše, biskupa, jenž je připomínán mezi farními kostely již v roce 1384. Později však pozbyl duchovního správce a roku 1625 se stal filiálním nově zřízeného novoměstského děkanství. Až v roce 1745 došlo k ustavení exponovaného kaplana, který byl podřízen novoměstskému děkanovi a roku 1857 došlo k opětovnému povýšení zdejšího svatostánku na farní.

Právě u něj býval již od jeho počátků hřbitov, jenž však přestával stačit (byl téměř kruhového půdorysu a obepínal celý zmíněný kostel, jeho původní rozsah můžeme vidět z indikační skici stabilního katastru z roku 1840 od praktikanta Františka Baudiše a geometra 2. třídy Franze Kraisla), a to zejména poté, co se sem vrátil duchovní život, protože v dobách pouhé filiálky si někteří lidé sjednávali místa ke svému věčnému odpočinku až v Novém Městě nad Metují a bohuslavické pohřebiště nebylo centrem zájmu. Teprve v roce 1872 došlo k velké změně, když se místní farář P. Augustin Koláč rozhodl rozšířit hřbitov a zřídit na něm nový železný kříž, který byl postaven na kamenném podstavci u vchodu do hřbitova, a to nákladem 100 zlatých.

Jak to tak vždy bývalo, u každé zřizované věci docházelo ke slavnostnímu posvěcení. Také výše zmíněné rozšíření hřbitova a pořízení nového kříže bylo takto oslaveno. Tehdy se psalo 1. září 1872 a tata ceremonie byla odbývána o slavnosti sv. Andělů strážců, a to v neděli, v níž se slavila z adventu přenesená svatomikulášská pouť.

Pro místní to byla jedna z nejvýraznějších akcí, jež se zde kdy uskutečnily. Její význam byl podtržen rovněž tím, že se zde sešli rovnou 3 duchovní správci, a to současný a dvojice jeho předchůdců. P. Koláč totiž pozval k vykonání tohoto posvátného úkonu P. Jana Karla Rojka, děkana v Budyni nad Ohří, který s radostí přijal ono pozvání a 31. srpna téhož roku zavítal do Nového Města nad Metují, aby navštívil jak svého bohuslavického, tak novoměstského nástupce P. Pelhřima Nováka, s nímž také společně do Bohuslavic nad Metují přijel. Dodejme, že budyňský děkan Rojek byl ve zdejší farní osadě expozitou v letech 1841-1850, po něm působil v letech 1850-1862 pozdější novoměstský děkan P. Pelhřim Novák a jeho nástupcem se stal právě P. Augustin Koláč.

Celá obec byla slavnostně vyzdobena již několik dní předem, kdy se zde konaly horečné přípravy. O nedělním ránu se pak naproti děkanům Rojkovi a Novákovi a velkojesenickému vikáři P. Vácslavu Brandejsovi vypravilo slavnostní banderium, jež obsahovalo 20 párů koní. Na hranici s krčínským katastrem poprvé uvítalo výše zmíněnou trojici duchovních a doprovodilo ji do Bohuslavic nad Metují, kde byla při vjezdu do vsi vztyčena bohatě ozdobená slavnostní brána s nápisem: „Sláva vlasteneckému duchovenstvu!“ Tento text nebyl nějakou uměle vytvořenou falší, ale přesně vystihoval to, že tito kněží byli velkými národními buditeli a ochránci všeho českého, ať již slovem, tak perem a mnohdy se dokázali v boji za národní zájmy postavit i svým nadřízeným.

U slavnostní brány je za provolávání slávy přivítal obecní starosta za doprovodu obecních výborů a k nim se přiřadili též starostové přifařených obcí Černčic a Vršovky. Za toto uvítání jim srdečně poděkoval budyňský děkan Rojek, jemuž se do očí nahrnuly slzy. Ale abychom nebyli nespravedliví a nezmiňovali pouze onu trojici, neboť se zde sešlo celkem rovnou 13 duchovních – osobní děkan a čestný kanovník z Přepych P. Jan Víteček, děkan z Dobrušky P. František Hladký, farář z Velké Jesenice P. Jan Havelka, farář z Opočna P. Josef Roštlapil, farář z Dobřan P. Antonín Flezar, kaplan z Velké Jesenice P. Vácslav Uhlíř, fundační kaplan z Rezku P. Adolf Matoušek, kaplan z Holohlav Vácslav Frinta, kaplan z Nového Města nad Metují Jan Vaníček a jeden nejmenovaný bohoslovec z Hradce Králové, jehož jméno se mi nepodařilo dohledat, ale šlo nejspíše o zdejšího rodáka nebo jinak s tímto krajem spojeného člověka.

Do Bohuslavic nad Metují však také zavítal Karel Štěpán hrabě Leslie ze Skotska se svou manželkou a dcerou, potomek Waltera z Leslie, jemuž připadlo novoměstské panství po zavraždění Albrechta z Valdštejna a Adama Trčky z Lípy. Jeho cesta na Novoměstsko však nebyla pouze o tom, aby viděl místa, kde jeho předkové dleli, ale i kvůli tomu, že po vymření knížecího rodu Dietrichšteinů po meči v roce 1858 spadl novoměstský fideikomis na dědice ze starého rodu z Leslie, z nichž měl výše uvedený hrabě 5/12 podíl a v té době probíhal jeho prodej, přičemž poprvé dlel na Novoměstsku v červenci 1872 a podruhé na přelomu srpna a září téhož roku v rámci své cesty ze Štýrska a Rakous do Anglie.

Všichni zúčastnění duchovní museli projít velkým množstvím lidu, který se nevešel na hřbitov, a tak ho obepínal i z jeho vnější strany tak, že byla celá část obce kolem kostela absolutně nepropustná, vždyť ani po cestě tudy vedoucí by v té chvíli nikdo neprošel, natož aby s vozem projel. Když se duchovní seřadili u kostnice, začal sám posvátný obřad. Nejprve byl přednesen chorál „Hospodine, pomiluj ny“, po němž se již ujal slova děkan P. Jan Karel Rojek, jenž zavzpomínal na to, jak sem před 31 lety nastoupil a co se změnilo od těch dob, kdy odsud odešel. V dalším svém kázání připomněl význam hřbitova a jeho spojitost s články víry o obcování svatých a o vzkříšení těla.

Když skončila řeč budyňského děkana, proběhl samotný obřad svěcení, litanie ke Všem Svatým s přiměřenými modlitbami a poté za zpěvu žalmu 50. „Smiluj se nade mnou, Bože“ prošli přítomní průvodem po celém rozšířeném hřbitově, aby se nakonec zastavili u nově vztyčeného železného kříže u vchodu do pohřebiště, na jehož pískovcovém podstavci byl vyveden nápis: „Pojďtež ke mně všickni, kteříž obtíženi jste a já občerstvím vás. Mat. 11.28.“ Poté byl i on posvěcen P. Rojkem, který před samotným obřadem pohovořil o významu sv. Kříže, jenž je „podle slov sv. Pavla židům pohoršením, pohanům pak a nevěrcům našich dob bláznovstvím, nám ale katolickým křesťanům budiž znamením naší spásy, našeho vykoupení“.

Po posvěcení kříže následovala adorace čili klanění Bohu a děkan Rojek za asistence ostatních kněží vykonal slavné služby Boží, jež byly ukončeny ambroziánským chorálem, což je jednohlasý liturgický zpěv, který se rozvíjel od 4. století, je nazýván podle sv. Ambrože a nejznámějším z těchto zpěvů je právě všudypřítomné „Tě Boha chválíme“ (Te Deum laudamus). Pro lidi, kteří se nemohli vejít přímo do kostela sloužil v kostnici tichou mši P. Vácslav Frinta.

Na tuto slavnost zdejší římští katolíci vzpomínali ještě po letech, protože byla reakcí na postupně společnost prorůstající ateismus a navíc na v roce 1871 zřízenou evangelickou duchovní správu, aby těmto všem bylo ukázáno, že se nedají přesvědčit k nové víře nebo dokonce právě k bezvěrectví, ale zůstanou u té, k níž náleželi již jejich otcové, dědové a další předci.