Přidat Itálii mezi oblíbené
Stará Maratea – ruiny města zvaného Hrad (Castello – Ruderi Maratea Vecchia)
Turistické cíle • Městská část
Návštěvu městečka Marathea můžeme pojmout mnoha způsoby. Někdo se spokojí s lenošením na zdejších plážích, jiný vyrazí do okolních skal a většina se nechá vyvézt ke gigantické soše Krista a k bazilice sv. Blažeje na vrcholu stejnojmenné hory (Monte San Biagio). Najdou se ovšem i tací, které ze všeho nejvíce zaujmou pozůstatky středověkého městečka, které se nazývají Castello (Hrad) nebo Maratea Vecchia (Stará Maratea).
V této souvislosti je ovšem potřeba hned na úvod zmínit jeden paradox: jako adresa tohoto vrcholového komplexu (Ruderi di Maratea Vecchia nebo Maratea Superiore či Sopra) bývá uváděna ulice Via Castello, nacházející se v obci Santa Caterina. Pro další řádky je to ale docela nepodstatné …
Ruiny města na skalnatých hřebenech Monte San Biagio připomínají dávné sídlo, které je dnes již téměř zcela opuštěné (výjimkou je nejtěsnější okolí baziliky a obchůdků u ní) a které se zřejmě zrodilo v raném středověku. Tehdy ovšem bylo pravděpodobně vybudováno na pozůstatcích římského osídlení. Název Castello (Hrad) ovšem není dána přítomností skutečné hradní pevnosti, ale tím, že město bylo umístěno na nedobytném útesu, navíc chráněném hradbami, baštami a věžemi.
Domy v Maratea Vecchia byly výrazně menší než zde bývá zvykem, ale všechny měly vlastní pec a nádrž na vodu. Nechyběly zde však ani větší paláce bohatých rodin, např. Palazzo Ventapane nebo Palazzo Lebotti, který byl ještě před několika desítkami let údajně využíván jako fara. A také úzké uličky, schodiště, hranolové obranné věže a dvě vstupní brány (jižní Porta Santa Maria (Porta di Basso) a severní Porta dei Carpini (nebo Porta di Suso).
Velkou výhodou je, že přístup do starověké či středověké části města Maratea (tehdy zřejmě Marathia) je celoročně volný. Všude se, samozřejmě, nedostanete – a je to na vlastní nebezpečí – ale pohyb mezi zbytky dávných obydlí má své kouzlo a zvláštní atmosféru. Navíc se ani tady nemusíte bát davů turistů …
Kousek pod starou Marateou je parkoviště, kde se platí za první hodinu parkování; 3 eura, za každou další pak 1 euro.
Na závěr pár doplňujících informací pro fajnšmekry a znalce:
Ještě před Římany zde zřejmě žili starověcí Enotrejci, ale celkově se historie této lokality halí do roušky tajemství. Žádné archeologické výzkumy zde totiž neproběhly a nález několika římských mincí není zcela dostatečným dějinným dokladem. První písemná zmínka – a to ještě dosti diskutabilní – o městě Maratea pochází až z 10. století. Stávající Maratea Vecchia však zřejmě vznikla až někdy na přelomu 11, a 12. století a do I. poloviny 14. století bylo zdokonalováno zdejší opevnění. Nejdelší hradební úsek se od počátku nacházel na severní straně města a byl vysoký asi 8 m. Dodnes se také částečně dochovaly dvě bašty a věžička s cimbuřím. Předpokládá se, že díky tvaru a poloze vysoké hory i hradbám bylo město prakticky nedobytné.
Na druhou stranu je nutno doznat, že zdejší bydlení asi nijak zvláště příjemné nebylo. Častý cíl blesků, silné vichřice, zima, zmenšené prostory (většina domů navíc měla jen jednu obytnou místnost) a k dispozici pouze zachycená dešťová voda. Pohledově to ovšem muselo být nádherné místo a je zajímavé, že i toto malé městečko bylo – alespoň v pozdějších dobách - rozděleno na čtvrti.
Vzhledem k tomu, že se Maratea již ve středověku stala důležitým centrem námořního obchodu, je celkem jasné, že se naopak význam Castella na vrcholu hory rapidně snížil. Ještě v průběhu 15. a 16. století si však stále zachovalo jistou „pevnostní“ hodnotu. V roce 1532 se také rozdíl v počtu obyvatel mezi starou a novou Marateou převážil ve prospěch té druhé. A změnily se i sociální poměry, kdy v horní části zůstávali víceméně jen ti nejchudší a nejméně vzdělaní. Obě části však v polovině 17. století stále měly své vlastní „radnice“ a starosty..Skutečné vysídlování horního města nastalo až na počátku 19. století, A je obrovským paradoxem, že starověká Maratea přežila války, hladomor, zemětřesení i útoky nepřátel, aby ji nakonec porazily daně. Obyvatelé části Maratea Superiore prostě i za své „kamenné chýše“ museli zaplatit daň z nemovitosti a pozemku. A tak se buď odstěhovali nebo učinili svůj domov neobyvatelným, čímž se osvobodili od placení daně z nemovitosti. A tak se v první řadě strhávaly krovy a střechy. „Poslední hřebíček do rakve“ zatloukl útok napoleonských vojsk roku 1806, po kterém byly zbořeny obě brány a část jižních hradebních zdí. I tak v Castellu ještě zůstalo přibližně 130 stálých obyvatel. Jako poslední z nich zemřel až v roce 1969 farář Domenico Damiano.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Santa Caterina
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Santa Caterina
Půjčovna autPříspěvky z okolí Stará Maratea – ruiny města zvaného Hrad (Castello – Ruderi Maratea Vecchia)
