Současná podoba lačnovských Prostředních skal

Mrazový srub Prostředních skal se táhne vzhůru velmi příkrým svahem nad hluboce zaříznutou a úzkou dolinkou potoka Seninky asi v polovině kopce Vrátnica, na jehož temeni se vypíná jedno z nejkrásnějších skalních seskupení na celém Valašsku – lačnovské „Horní skály.“ Kvůli struktuře jejich stěn členěných nesmírným množstvím dutin, kulovitých otvorů a ukázkových pavučin voštin jsou svou krásou znalci přirovnávány k Prachovským skalám. Výše těchto valašských ale dosahuje pouhých 10.5 m. O něco vyšší (díky patnáctimetrové skalní věži Lucifer) jsou „Dolní lačnovské skály“ (též Trčkovy) vypínající se nad soutokem bezejmenných potoků o více jak 80 výškových metrů níž a mající podobný charakter. Dolní a Horní skály jsou propojeny žlutou tur.trasou, k poslednímu z trojice zdejších význačných útvarů – Prostředním skalám, ale žádná značka nevede.

Kvůli strmému terénu nejsou horolezci tak často navštěvovány, přitom se ale ani ony od svých dvou větších sester ničím podstatným neliší. Snad jenom výškou, která se u nich kvůli strmému terénu jen velmi těžko odhaduje, ale není větší jak 6 až 7 metrů.

 

Když jsem tu byl před více jak deseti lety, skalní hradbu od západu ohraničoval smrkový hvozd a její stěny obrácené k východu zase rozsáhlá paseka s ještě mladými jehličnany. Po okraji znovu zalesněné mýtiny bylo možné podél prvních balvanů a stěnek vystoupat až nahoru pod vrchol skal. Divoce rozervané a místy od sebe oddělené pískovcové a slepencové stěny do strmé stráně vystupují až k největšímu a dosti rozervanému mrazovému srubu. K němu je připojena kratší, zato líbivější stěna s velkými kulatými otvory a celý (asi 80 m dlouhý) skalní pás je nad ní ukončen chaosovitým shlukem skalek a větších balvanů. Tak jako hlavní skály, mají i tyto Prostřední obdobnou geomorfologii: ve skalních stěnách se nachází přehršel větších i menších kulovitých skalních dutin, výklenků, říms a převisků a nechybí ani menší sítě voštin. Zdejší skaliska ale kvůli stínu a vlhku působí poněkud omšeleji než jejich oblíbenější skalni sestry a místy je tady pískovec silně drobivý. Les západně od skal má podobu původního horského pralesa a na balvanech ve strmém svahu pod nimi si můžeme prohlédnout zajímavé druhy mechorostů.

 

Vystoupat od úbočí podél celého pásu skal je bohužel v současnosti nemožné. Jak jsem mohl svými zraky letos v létě zkontrolovat, stromy na pasece za tu dobu neuvěřitelně povyrostly a ke spodnímu okraji skalisek se přes houštiny nedalo vůbec prodrat! Výstup svahem z jejich levé strany byl taktéž neproveditelný, neboť jeho úklon dosahuje téměř tatranských parametrů a veškerou snahu by mohl završit pád s fatálním úrazem.

Při této mé poslední návštěvě jsem se už chtěl (totálně zklamaný) s jejich největším a přes koruny stromků jediným viditelným útvarem od spodní cesty u potoka Seninky v duchu rozloučit... ale pak mne napadlo projít si cestu, která prudce stoupala mezi vzrostlými smrčky bývalou pasekou. A ta mne po ujítí asi třech stovek kroků, překonávajících výškový rozdíl nejméně padesáti metrů, velkým obloukem a silně funícího přivedla až téměř k hornímu okraji skal. Stačilo jen odbočit vlevo málo zřetelnou pěšinou a ocitl jsem se na plácku obklopeném nižšími skalinami hned pod hlavním skalním hřebenem.

Od místa využívaného horolezci jako tábořiště šlo opatrně okolo miniaturní skalní brány sestoupit na další plošinku v sousedství hlavního mrazového srubu a okrově zbarvené stěny perforované dutinami, kteréžto místo už mi z předchozích cest bylo dobře známo. Sestup níž pod hlavní skalní stěnu ale znemožňovalo sousedství hustníku na okraji bývalé paseky a menší vývrat s překážejícím padlým kmenem stromu.

Po návratu na horní plácek jsem učinil průzkum skalnatého hřebene, na kterém jsem zatím nikdy nestanul. Klesal (stíněn okolními starými smrky) dolů do údolí a z jeho horní a ještě ne tak strmé části se otvíral krásný pohled na výseč okolní krajiny, zcela vyplněnou hvozdy a na blízký hlavní hřeben Vizovických vrchů. Krajina byla liduprázdná a panoval tu takový klid, jaký jsem už dlouho nikde jinde v přírodě nezažil. A tak jsem se posadil na skálu a notnou chvíli si tu pohodu oblažující mou duši vychutnal.

 

Po odpočinku jsem pokračoval dál tou pro mne „neznámou“ cestou, která nejprve vedla lesem po vrstevnici, pak se prudce stočila do svahu a nakonec mne přivedla k turistickému rozcestníku u lačnovských „Horních skal.“ Od těch Prostředních to sem po lesní cestě bylo asi 400 metrů...