Socha sv. Jana Nepomuckého v Úštěku

Osoba tohoto jména, jež se narodila kolem roku 1340 v Pomuku, dnešním Nepomuku (odtud je někdy psána i jako Jan z Pomuku), zdejšímu rychtáři Welflinovi z Pomuku, absolvovala cisterciáckou klášterní školu v Nepomuku a následně pražskou univerzitu, na níž se věnovala studiu filozofie a teologie. Někdy kolem roku 1370 byla vysvěcena na kněze, a to přímo pražským arcibiskupem Janem I. Očkem z Vlašimi. Musela být v mnohém výjimečná, neboť již v roce 1372 zastávala úřad císařského veřejného notáře v království Českém. Nejspíše jí pomohlo také to, že padla do oka výše jmenovaného arcibiskupa, při jehož dvoře působil od roku 1375. Také nový arcibiskup Jan II. z Jenštejna ji nemohl přehlédnout a v roce 1380 se stal Jan z Pomuku jeho tajemníkem a následně i arcibiskupským notářem a farářem u sv. Havla v Praze. Roku 1389 opět postoupil v církevní hierarchii, když se stal generálním vikářem pražského arcibiskupství a vedle toho byl kanovníkem vyšehradské kapituly, aby se o rok později stal žateckým arcijáhnem a kanovníkem svatovítské kapituly.

V téže době se měl stát podle kronikáře Hájka zpovědníkem královny Žofie, druhé manželky krále Václava IV., který ho měl zajmout a mučit, aby se dozvěděl to, co mu jeho choť vyjevila. Ve skutečnosti však nejspíše šlo o to, že se Jan z Pomuku postavil proti panovníkovi, jenž chtěl snížit moc pražského arcibiskupa tím, že by vytvořil z kláštera v Kladrubech na Tachovsku nové biskupství, které by osadil jemu věrným hodnostářem. Potvrdil totiž na opatské místo klášterem navrženého Olena, jenž však nakonec ujel z Čech a řízení duchovních věcí převzal převor Jan a klášterní statky spravoval královým jménem Václav Ťavák ze Švamberka. Tento spor o majetky a moc mezi církevními a královskými kruhy způsobil jeho zatčení a věznění na staroměstské rychtě, kde na následky mučení zemřel a byl 20. března 1393 shozen z Karlova mostu do Vltavy. Ať již za jeho smrtí stalo to, či ono, vznikl z ní postupem času kult, jenž vyústil v to, že 15. května 1715 pražský arcibiskup František Ferdinand Khünburg zahájil jeho beatifikační proces Jana Nepomuckého, 31. května 1721 ho papež Inocenc XIII. prohlásil za blahoslaveného a 19. března 1729 ho papež Benedikt XIII. prohlásil za svatého.

Jako světec se stal patronem kněží, zpovědníků, lodníků, vorařů, mlynářů; vzýván za mlčenlivost, proti nebezpečí vody a za ochranu mostů (viz https://catholica.cz/?id=2382), takže od 18. století jsme ho mohli vidět v podobě maleb a soch skoro všude, zejména však doprovázel již právě zmíněné mosty, nebylo snad přemostění, které by svou svatojanskou plastiku nemělo. Stejně tak tomu bylo v Úštěku, kde se o její zřízení zasloužila tehdejší liběšická vrchnost v podobě jezuitského řádu, jenž získal jeho první část v roce 1621 a druhou s úštěckým panstvím roku 1675 (viz http://www.libesice.cz/historie-obce/d-1008). Kdy se tak stalo, tak to přesně nevíme, protože německé nápisy na jeho podstavci byly téměř zničeny větrnou, mrazovou a srážkovou erozí a záznamy o jeho posvěcení se dosud nikde nenalezly a nejspíše již nenaleznou, protože mohly být zničeny při několika požárech města, případně během některého válečného konfliktu, jenž zasáhl město. Složitější je to rovněž v tom, že původní obyvatelstvo s historickou pamětí náleželo k německé jazykové skupině a po 2. světové válce bylo odsunuto z Československa, aby tím pádem mnoho věcí zmizelo nebo se na ně zapomnělo, navíc zmínku o soše nenalezneme ani v knize "Geschichte der Stadt Auscha" od Josefa Jarschela. Většina historiků a památkářů odhaduje období, kdy byla plastika zřízena, na léta 1748-1749 (můžeme ho hledat též v zachovaném, i když nejspíše restaurátorskými zásahy zkomoleném nápisu s chronogramem: "DILECTE IOANNES EXOPTA NOBIS DIVINA TIVIPIA VERAM VOCE GRATIAM."). Stejně tak neznáme autora tohoto díla a jeho původní umístění, neboť do této lokality na rozcestí k Litoměřicím byl teprve přenesen odjinud, což by mohlo také znamenat, že kamenný sokl nemusí být původní, ale o něco mladší. Snad jedinou věcí, kterou můžeme potvrdit, je to, že jejím světitelem musel být úštěcký administrátor a posléze farář P. Johann Absolon (1740-1746 a 1746-1754), případně jeho nástupce P. Johann Mentschel (1754-1767), jenž se zasloužil po požáru města 11. srpna 1765 o obnovu kostela, včetně bočního oltáře sv. Jana Nepomuckého.

Jistě ho můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1843, kde je zaznamenán nad ostrohem původního toku Červeného potoka (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT009018430), a to na půl cesty mezi čp. 29 a 38. Někdy poté byl tedy přemístěn, protože v reambulaci stabilního katastru z roku 1879 již není na tomto místě zanesen. Nejspíše z toho důvodu, že celé okolí tehdy procházelo řadou změn, mnohá stavení se obnovovala, jiná nově stavěla a stejně tak docházelo k určitým změnám. Stejně tak ho nevidíme na katastrální evidenční mapě z roku 1937, jež zobrazuje stav města z konce předchozího roku (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_8278-1A_04). V té době však již terasa nad silnicí musela existovat a to i s onou sochou světce, protože vzhledem k tomu, že zde žilo německé obyvatelstvo, tak se po vzniku ČSR tady nedělo to, že morové sloupy a sochy sv. Jana Nepomuckého byly odstraňovány a bourány jako údajný pozůstatek prohnilé habsburské monarchie a s ní spojeného římskokatolického kléru.

Po odchodu původního obyvatelstva se stala socha nezajímavou pro nově příchozí, takže dlouhou dobu se o její stav nikdo nezajímal a byla i terčem několika vandalských útoků, což se změnilo až 1. září 1964, kdy byla zapsána do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/socha-sv-jana-nepomuckeho-18325873). I když zprvu se na jejím stavu mnoho nezměnilo, protože v roce 1969 bylo napsáno do evidenčního listu památky následující: "Nutná oprava ozdobného podstavce, vlastní socha poměrně v dobrém stavu." Zrestaurování sochy nebo podstavce máme doloženo restaurátorskými zprávami z let 1989 (Jan Staněk) a 2013 (Jan Brabec), i když vše se do původního stavu dát již nedá. Hlavní však je, že tato památka byla zachráněna nejen pro nás, nýbrž pro ty budoucí, co tu budou žít a každodenně chodit kolem ní a třeba se i radovat z toho, že okrašluje tato jinak holá a nezajímavá místa, případně je pro návštěvníky Úštěku jedním z orientačních bodů. Nebo pověrčivější z nich se mohou dotknout jeho sochy, aby jim to přineslo štěstí. Avšak pokud budou nečistí, může se jim stát pravý opak!

Socha sv. Jana Nepomuckého v Úštěku na mapě