Slatinné lázně v Lázních Bohdaneč

Většina místních obyvatel ví, že zdejší lázně založil v roce 1897 místní rodák Jan Veselý, jemuž byla při oslavě 25 let existence lázní zasazena na lázeňském domě pamětní deska. Tato výrazná veličina se narodila 20. května 1855 v domě čp. 88. Po absolvování třebíčské reálky pomáhal nejprve svému otci v hospodářství i v obchodě a v dubnu 1892 si najal rybniční hospodářství velkostatku barona Drascheho. Poté, co byl zvolen předsedou družstva pro regulaci Rajské struhy, povolal Ing. Františka Šantrůčka k prostudování okolí tohoto toku. Právě on objevil vydatný zdroj rašeliny u Libišan, který ležel ladem a byl pronajat Svatováclavskou záložnou v Praze rolníku Motlovi, který z rašeliny vyráběl cihly, jež byly po úplném vyschnutí prodávány jako palivo. Toto živobytí však bylo spíše jen přežíváním, a tak se rolníku Motlovi nahromadily dluhy, které nedokázal splatit. Pozemek byl tedy pronajat na 12 let Janu Veselému a ten ho roku 1896 zakoupil za 27 000 zlatých, a to proto, že ho Ing. Šantrůček upozornil, že by onu rašelinu mohl využívat ke slatinným koupelím pro revmatiky.

Hned poté odeslal její vzorek na rozbor do Vídně, který dopadl nadmíru dobře. Následně koupil pozemek ve svém rodišti, aby tam mohl založit lázně. Pro lázeňskou budovu si zvolil rozsáhlé Langrovo hospodářství čp. 7, jež vlastnil Bernard Kafka a bylo zakoupeno i s 80 korci polností za 15 000 zlatých. Na jeho přestavbu získal Jan Veselý od Občanské záložny v Bohdanči půjčku s úrokem pouhých 2,5 %. Díky tomu byly bývalé hospodářské objekty přestavěny na kabiny pro koupele (nákladem 17 000 zlatých), z nádvoří se stalo lázeňské náměstí a ze zahrady lázeňský park. Vzniklé místo se však zdálo Janu Veselému stále malé, a tak ještě přikoupil sousední Kuttnerovský dům čp. 6, jehož pozemky končily až za dnešní Kuttnerovskou kapličkou. Lázněmi se staly nejprve klenuté místnosti bývalého lihovaru, zbořeného v roce 1928. Na jedné straně tak vznikla trojice pánských kabin, odpočívárna pro 15 hostů a bazén se studenou vodou pro vodoléčbu. Na druhé straně byly situovány 4 dámské kabiny s dřevěnými vanami a místnost pro zábaly a odpočivadla. Vše bylo dokončeno v létě 1897, kdy bylo vyhlášeno založení nových Anežčiných slatinných lázní a léčebného ústavu v Bohdanči, jejichž prvním lázeňským lékařem se stal MUDr. Václav Pospíšil, který byl zároveň místním obvodním lékařem. V této funkci však vydržel pouze 1 rok a jeho nástupcem se stal MUDr. František Kubr, pozdější zeť Jana Veselého. Tehdy vyšla slatinná koupel hosta na 1 zlatý a 60 krejcarů a pokoj na 3-7 zlatých týdně.

Nerozvíjely se však jen lázně samé, ale též jejich park, který byl rozšiřován a zlepšován vrchním zahradníkem Františkem Thomayerem z Královských Vinohrad. Do roku 1905 navštívilo lázně 200 hostů, jež se koupali v 9 kabinách se dřevěnými vanami a ubytováni byli v 1. poschodí nad kabinami a v rohovém domě čp. 7 s trojicí ozdobných štítů s vyobrazeními sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Anežky České od malíře Ládi Nováka. Pro spojení s pardubickým nádražím byl zakoupen starší automobil se železnými obručemi, jenž však byl poruchový, a tak se často nemohl používat, nehledě na to, že jeho opravy spolkly nemalé finance.

Jedna věc se však tehdy Janu Veselému nepodařila, a to upravení léčebných koupelí destilátem z jehličí „Thiopinol“, na němž spolupracoval s polským chemikem Vincenty Matzkem. Tento podnik pohltil celou investici 27 000 K, ale rozšíření lázní o tuto věc ztroskotalo. Později se však dostaly do krize celé lázně a místní záložna již Janu Veselému odepřela možnost dalšího úvěru, neboť se bála, že by to mohlo ohrozit její existenci, a tak byly lázně 5. dubna 1906 zakoupeny Občanskou záložnou v Bohdanči. Vyplacených 160 800 K nebylo jen za lázně, ale také za ložiska rašeliny u Libišan.

Tato změna majitele však rozvoji lázní prospěla, protože je Občanská záložna v Bohdanči rozšířila o vodo- a elektroléčbu, uhličité lázně a další moderní léčebné prostředky a ustanovila novým lázeňským lékařem MUDr. Jindřicha Požára. Tím také rostl zájem pacientů, a tak se postupem času začal objevovat nedostatek kabin i ubytovacích míst. Vypracováním plánu pro novou lázeňskou budovu byl pověřen architekt Jindřich Labouťka z Hradce Králové. Nakonec však z něj byla postavena pouze strojovna a následně ještě nová kotelna s 25 m vysokým komínem, která nahradila původní porouchanou a zastupovanou prozatímně lokomobilou. Celkový náklad výše zmíněného dosáhl 26 000 K. V říjnu 1906 byl navíc zalesněn kopec za kapličkou, aby byl lázeňský park propojen s lesy v Horkách. Všechny tyto kroky se projevily dalším zvýšením návštěvnosti, což vidíme z toho, že zatímco v roce 1906 prošlo lázněmi 278 hostů, tak o 2 roky později jich bylo již 520, snad i z toho důvodu, že tehdy byly zařízeny uhličité koupele.

Ale i Občanské záložně v Bohdanči se staly lázně postupem času nepohodlnými, protože spotřebovávaly další a další peníze, a tak je nakonec 1. října 1911 prodaly za 249 400 K městu Bohdanči. Nový vlastník začal hned jednat ve věci nových lázní. Zpracováním jejích plánů byl pověřen architekt Josef Gočár z Prahy. Zároveň byl vypsán konkurs na ředitele lázní a jejich administrativního správce. Gočárovy plány i s rozpočtem byly nakonec městem přijaty a to si vypůjčilo 400 000 K u choceňské spořitelny a 200 000 K u spořitelny v Týně nad Vltavou. 11. ledna 1912 se stal novým ředitelem lázní MUDr. Antonín Štrauch, bývalý vojenský lékař v Badenu u Vídně.

První přípravou ke stavbě nových lázní se stalo zakoupení objektů čp. 8, 9, 136 a 137. 18. září 1912 bylo ve schůzi obecního zastupitelstva usneseno, aby byl vypsán konkurs na vrt minerální vody poblíž lázní. Ten byl firmou Artesia zahájen v lednu 1913, ale minerální voda byla objevena až 28. března 1914 v hloubce 347,5 m. Následně byl proveden její rozbor, a to prof. Dr. Františkem Schulzem. Ke slavnostnímu otevření nové, 62 m dlouhé a 17,6 m široké lázeňské budovy podle projektu architekta Josefa Gočára došlo 1. května 1913. Její výstavbu provedl Ing. Josef Novotný, stavitel z Pardubic. 17. února 1915 se stal novým ředitelem lázní MUDr. František Veselý a 24. května 1916 novým správcem lázní Rudolf Rebhan. V červenci 1916 bylo jednáno o odprodeji lázní Marii Vavruškové za 800 000 K, ale z tohoto prodeje nakonec sešlo. Během schůze v Pardubicích 10. září 1918 bylo rozhodnuto o přeměně lázní na akciovou společnost. Trhová smlouva byla schválena 16. března 1919 a akcií bylo upsáno v celkové hodnotě 1 200 000 Kč, přičemž odkup lázní od obce přišel na 960 000 Kč.

V roce 1920, kdy byl ředitelem lázní František Podlešák, došlo k přestavbě šaten, toalet, bufetu a opravě všech střech i propadlých stropů. Akciová společnost však kvůli finančním potížím a různým osobním animozitám nefungovala dobře a nepřála jí ani sama doba. Byl tak hledán nějaký kupec, který by vzal osud lázní na svá bedra. Nakonec se jím stal sám stát. Lázně byly zakoupeny za 2 850 000 Kč a smlouva o tom byla podepsána 11. a 15. listopadu 1922, přičemž k převzetí lázní došlo k 1. říjnu téhož roku. Stát rovněž zaplatil všechny adaptace, které byly provedeny v témže roce (oprava strojovny, znovuzřízení vodovodu a všech fasád, úprava střech a stropů, zařízení toalet, úprava lázeňské restaurace, renovace lázeňského sálu) V letech 1923-1924 působil jako lázeňský lékař s titulem ředitele lázní MUDr. Otakar Rožánek a po něm MUDr. Oldřich A. Šimáček, za něhož byl za 65 000 Kč pořízen rentgen. V roce 1925 byl postaven nový domek u libišanského rašeliniště pro hlídače a dělníka. Vyšel celkem na 85 000 Kč. O rok později se stal lázeňským lékařem MUDr. Rudolf Průcha a druhým lékařem byl jmenován MUDr. Jan Novák.

Tehdy byla podle návrhu pardubického stavitele Václava Hořeňovského provedena stavba 2. poschodí se 30 novými pokoji. Touto přestavbou získal objekt úplně rovnou střechu, což se nelíbilo tvůrcovi této budovy - architektu Josefu Gočárovi. Snad jako jakési odčinění výše zmíněného byl tento dům pojmenován jako „Palác Gočárův“. V roce 1927 se stal druhým lázeňským lékařem MUDr. Vincenc Pros a o rok později MUDr. et JUDr. Alois Chládek. K 10. výročí vzniku republiky byly položeny základy Jubilejního lázeňského paláce, jehož autorem byl architekt Petr Kropáček z Prahy a realizátorem pardubický stavitel Václav L. Hořeňovský. Během známé vichřice 4. července 1929 byl zničen zejména lázeňský park, v němž bylo zlomeno nebo vyvráceno na 900 stromů. Téhož roku byl dostavěn Jubilejní lázeňský palác, k jehož otevření došlo o rok později. Spolu s vnitřním vybavením vyšel na 3 600 000 Kč a s Palácem Gočárovým byl propojen 96 m dlouhou kolonádou. Z druhé strany byla vybudována restaurační kolonáda pro 400 osob a trojice obchodních místností. Naopak sochař Josef Jiříkovský z Prahy okrášlil bazén sochou „Venuše vstupující do koupele“, a to za 17 000 Kč. Roku 1931 byla z jedné strany zasklena výše zmíněná kolonáda. Novostavbou došlo k rozšíření lázeňských kanceláří o 3 místnosti. Stará původní kancelář byla zrekonstruována. Stejně tak bylo za lázeňským domem vybudováno 9 garáží. V srpnu 1937 byl uspořádán 1. ročník lázeňského tenisového turnaje. V letech 1938-1939 byl vybudován Langrův palác s přípravnou rašeliny a koupelnami, který byl uveden do provozu až v roce 1947, protože v letech 1941-1945 sloužily celé lázně německým okupantům.

K jejich zprovoznění došlo ještě roku 1945. Tehdy je spravovalo ministerstvo průmyslu, v roce 1948 je začala řídit Ústřední národní pojišťovna, roku 1953 Revoluční odborové hnutí a 1. ledna 1957 se staly státními lázněmi se samostatným ředitelstvím. Od té doby zde proběhla řada úprav, v roce 1959 bylo ústřední topení prodlouženo do všech kolonád, do restaurace a jídelen, roku 1961 proběhla vnitřní rekonstrukce Gočárova pavilonu a zavedení rozhlasu, o 3 roky později byl upraven vstup do lázní a recepční prostor, v letech 1971-1975 byl lázeňský areál rozšířen o přístavbu Jubilejního pavilonu, v letech 1977-1979 byla přestavěna původní část Jubilejního pavilonu, 29. prosince 1983 byl Gočárův pavilon s parkem zapsán do státního seznamu kulturních památek a tak bychom mohli pokračovat dále, ale více podrobnějších informací o lázních lze zjistit zde: https://llb.cz. Koronavirové restrikce se podepsaly na lázních tím, že v roce 2021 požádaly o ochranu před věřiteli. Doufejme, že nedopadnou jak lázně Velichovky, neboť by se již nemusel nalézt někdo takový, jako 10. března 2021 zemřelý František Řípa, zakladatel a majitel strojírenského podniku KARSIT a vlastník zemědělského podniku Karsit Agro, který lázně Velichovky zachránil. Zdrojem informací o lázních může být rovněž web památkářů: https://pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/gocaruv-pavilon-s-parkem-150299.

Slatinné lázně v Lázních Bohdaneč na mapě