Příhrazské skály- skalní útvary u červené tur.trasy od Zakopané po Hynštu

Jakožto jedinci postiženenému obzváště láskyplným citem ke skalám se mi z nich nejvíce líbí ty, jež Máti Příroda ráčila vysochat z pískovce. U nás na Valašsku je sice možno navštívit spoustu takovýchto zajímavých skalních útvarů, ale ty jsou pouze slabým čajíčkem vůči klenotům neživé přírody nacházejích se ve východních a severních Čechách. Když pominu Adršpašsko a Broumovsko, tak mne asi nejvíc oslovila skalní města Českého ráje. Největšími fenomény jsou tu Prachovské skály pyšnící se asi dvěma sty skalních věží a s dvojnásobným jejich počtem rozlehlejší Hruboskalsko, mou srdeční záležitostí se ale staly Příhrazské skály. Solitérní skalní věže jsou v nich oproti mohutným blokům sice v menšině – odborníci jich zde (spolu s dominantní Kobylou) napočítali jen 178, zato se tato pískovcová oblast rozkládá na ploše bezmála 520 ha a je protkána docela slušnou sítí značených turistických cest a NS Příhrazskými skálami. Na své si zde přijdou jak milovníci atraktivit (např. Drábské světničky) a pro ně nezbytného turistické zázemí v podobě restaurace Na Krásné Vyhlídce, tak i skalní tuláci, kteří dávají přednost tichu a mohou se sami obdivovat skalním útvarům na méně frekventovaných úsecích značených cest.

Já osobně byl v Příhrazských skalách už čtyřikrát a při této mé nedávné návštěvě (uskutečněné znovu bohužel až po více jak dvaceti letech) jsem si napříč proměnlivému počasí túru ve skalní oblasti náležitě vychutnal.

 

 

Rád bych v několika kratších článcích postupně vypíchnul místa, která mne tu nejvíce zaujala... no a protože je při psaní nejlepší držet se posloupnosti, začnu prvním asi dva kilometry dlouhým úsekem na samém jihovýchodním okraji Příhrazských skal:

Do startovního místa – osady Zakopaná ležící poblíž rekreačního Komárovského rybníka, jsem se ze Sobotky, v níž jsme byli nedávno ubytováni, dostal busem. Od zastávky vedla mezi chalupami severním směrem zpevněná cesta a za posledním stavením mne ohromilo impozantní skalisko vystupující do výše minimálně 15 m ze soukromého pozemku hned za domem. Zpevněná cesta je asi 300 metrů dlouhou spojnicí se zastávkou busu „Branžež, Zakopaná“ a turistickou červenou trasou, přicházející sem od obce Srbsko. Odtud už jsem mírně stoupal k 1.7 km vzdálenému rozcestí u Hynšty širší zalesněnou roklí. Cesta se jí vinula v mnoha zákrutách a okolní svahy brzy nabídly pohled na první skalní útvary, vystupujících (tu zleva, tu zas zprava) strmě nad cestou. Jejich výška postupně rostla a zároveň se měnil i jejich vzhled. Některé štíhlejší byly členěny svislými puklinami, ty „bachratější“ zase perforovány množstvím kulovitých dutin a nechyběly zde ani stěny pokryté bohatou strukturou voštin a mechorostů.

Asi po 600 metrech chůze od rozcestí za Zakopanou levou stranu rokle lemovala souvislá a členitá skalní stěna dosahující výše asi 10 m, která byla vskutku názornou ukázkou kvádrovitého rozpadu a selektivního zvětrávání pískovců. Ze zpevněné cesty napravo odbočoval do boční lesní rokle chodník, procházející na začátku divokou skalní soutěskou. Některá skaliska se tady mohla pochlubit opravdu fantaskními tvary... a když si zpětně tuhle lokalitu v hlavě promítnu, můžu teď říct, že se jednalo o nejpůsobivější skalní seskupení v celém dlouhém úseku ústřední rokle.

O něco dál zpevněná (naštěstí ale bezasfaltová) komunikace odbočila doleva a červená trasa pokračovala lesní cestou. I ona byla po stranách ve svazích obohacena o další zajímavé ukázky neživé přírody, tyhle se zde ale již nevyskytovaly v tak hojném počtu a také byly mnohem menší. Při závěru suché dolinky se cesta zmrskla na šířku pouhé pěšiny, provedla mne krátkou soutěskou mezi svislými stěnami dvou ohromných balvanů, a pak chodník vystoupal na hřeben s lesní silničkou a tur.rozcestím U Hynšty.