Příhrazské skály - tajemný skalní hrádek Hynšta

Moje romantická dušička si jej už při prvé návštěvě zařadila mezi nejzajímavější místa zdejší rozsáhlé skalní oblasti. Nejmarkantnější pozůstatky hradu, sestávající z krátké chodby vylámané ve skále a následné velké, v pískovcovém kameni vytesané prostory, jsou díky vyznačené odbočce z modré tur.trasy k vidění v samém středu Příhrazského skalního města. Skrývají se poblíž kóty jménem Skuhrava (389 m) na temeni vysokého skalnatého ostrohu, který se vypíná nad přírodní divočinou Hrázkovy rokle a roklinou Černé louže.

 

Já tuhle úžasnou lokalitu poprvé spatřil v roce 1985, kdy jsem trávil týdenní dovolenou v Českém ráji pěším putováním s tehdejší přítelkyní. V ten den jsme se po prohlídce hradu Kost autobusem přesunuli ke břehům Komárovského rybníka, v němž jsme se vydrželi cáchat až do pozdního odpoledne. Pak nastal čas pokročit zase dál a my pod paprsky slunce čím dál více se klanějícím západu zamířili přes osadu Zakopaná po červené značce do lůna Příhrazských skal. Sluneční svit barvil do žluta až oranžova skalní stěny lemující dlouhou rokli, po níž procházela turistická trasa, a procházka mezi tou barevnou nádherou byla přímo excelentní!

To ale nebylo ještě nic proti tomu, co nás čekalo dál. Nahoře na hřebeni jsme narazili na odbočku k Hynště, já nechal uondanou cérenu spočinout na rozcestí a sám vyrazil na průzkum. Ohromen viděným jsem se pro ni za nějakou dobu vrátil s tím, že už vím, kde budeme dneska spát. Spacáky a batožiny jsme uložili do bývalé bratrské modlitebny, vylezli si na poslední plošinu ostrohu a do pozdního podvečera se kochali vyhlídkou na protější žlutě opalizující pískovcové stěny, tyčící se nad hlubinami tajemných dolů. Pak už jsme se odebrali na kutě s úmyslem oddat se mileneckým radovánkám, jenže s příchodem tmy nás napadla hejna bzučících komárů, která tomu učinila ráznou přítrž! Jako štěstí v neštěstí mne utěšil fakt, že usilovně píchající bestie daly raději přednost přítelkyni (asi měla na rozdíl ode mne mnohem sladší krev) a mou maličkostí až na pár drzých potvor opovrhly. Po nedobrovolném odběru naší krve nasycená letka odletěla neznámo kam, já pak k sobě přivinul plačící dívku, utěšil ji a do rozbřesku náš spánek naštěstí už nic nenarušilo.

Ráno bylo stejně slunečné a krásné jako podvečer... a ještě než jsme pak Hynštu opustili a pokračovali mezi skálami do vsi Příhrazy, umínil jsem si, že se sem rozhodně musím někdy vrátit.

 

 

Došlo k tomu ale až po dvaceti letech, opět na dovolené v Českém ráji, kterou jsem tentokrát trávil už s mou dnešní ženou. I když jsem si moc přál Hynštu Janě ukázat, nevyšlo to.V tom dni jsme totiž dopoledne prošli údolím Plakánku z Vesce na Kost, no a protože nám po jeho prohlídce ke Komárovskému rybníku nic nejelo, museli k němu naše nožky zamířit pěšky.

V šíleném poledním letním vedru nás tam čekala anabáze po červené tur.trase okolo vrchu Chrby a ohromného skaliska Sokolky přes Srbsko. Několik dní předtím při procházce Podtroseckými údolími se na ženu přisálo několik klíšťat, které ji v Turnově musel na druhý den odstranit lékař. A komplikace s tím spojené (plus ta v tropickém dni vykonaná dlouhá túra) ji nakonec zmohly tak, že jí bylo nedobře a rozhodla se na mne počkat v bufetě. A já tak i přes vyčítky svědomí nakonec k Hynště vyrazil sám. Místo nezklamalo a protože jsem sebou tentokrát měl fotoaparát Practiku, mohl jsem si je dokonce i poprvé zvěčnit. Želbohu – tehdy jsme si fotky nechávali dělat ve Fotolabech a zrovna tahle série se moc nepovedla!

Nakonec uběhlo dalších dlouhých dvacet let, než jsem se sem znovu dostal... a stalo se tak na naší letošní dovolené, kdy jsme byli ubytováni v Sobotce. Tentokrát Janě k výletu bránily bolesti v koleně – čeká ji totiž na podzim anebo přes zimu operace, a tak byla srozuměna s tím, že Hynštu navštívím ve svém „volném dni“ při okruhu Příhrazskými skálami opět sám. Stejnou trasou jako v minulosti jsem se dostal k rozcestí u Hynšty, tak jako tehdy byl přístupovou roklí s červenou tur.trasou nadšen a tento pocit nezkalilo ani proměnlivé počasí s minimem slunce a převahou oblačného nebe. Navíc jsem dnes sebou měl svůj digitální fotoaparát, který si s rozmary počasí umí určitě poradit líp, než ten starý klasický foťák. Před odchodem k Hynště jsem chvilku poseděl na lavičce a zrekapituloval vědomosti o tajemném skalním hrádku, které díky článkům na internetu i nově popsaným objevům v mé hlavě nabyly na rozpínavosti a vyplnily dříve prázdné mozkové dutiny.

Skalní hrad Hynšta pravděpodobně vznikl (tak jako např. Staré Hrady a Klamorna) v druhé půli 13.století. Název hrádku ale není původní a jakékoliv písemné zprávy o něm chybí. Založen byl jako ty ostatní v přilehlé oblasti zřejmě v období kolonizační činnosti cisterciáckého kláštera Hradiště nad Jizerou a jednalo se o strážní body, jenž měly chránit kupecké stezky a zároveň kontrolovaly rozsáhlé území kláštera. Z nich měla zvláštní postavení právě Hynšta, ale nejen kvůli tomu, že z nich patří k nejtajemnějším a nejromantičtějším. Lokalita nacházející se uprostřed skal a obklopená hlubokým hvozdem se do povědomí archeologů (a poté i prvních turistů) dostala v osmdesátých letech 19.století. Josef Ladislav Píč, který se stal spoluzakladatelem české archeologie, několikrát zkoumal dna do skály vytesaných prostor a nalezl tu středověké střepy. Tyto průzkumy ale prováděl jen v oblasti druhé skalní plošiny, na níž se nachází dochovaná chodba a velká skalní světnička.

K dalšímu mnohem rozsáhlejšímu průzkumu došlo až roku 1994. Tehdy se archeologové Vladimír Peša a Petr Jenč zaměřili i na sousední, na Hynštu severním směrem navazující skalní plošiny. Následovaly podrobnější výzkumy a na závěr bylo konstatováno, že se Hynšta rozkládala na celkem čtyřech a možná že až pěti skalních plošinách a její celková plocha činila 1.5 ha. Což je 5 x více, než se až do té doby o hradu soudilo!

Dnešní druhá plošina s kupovitou skálou, perforovanou krátkou skalní chodbou zpřístupňující velkou vytesanou místnost o rozměrech 8 x 7 m, jejíž stabilitu zajišťuje ve středu prostory skalní pilíř, kupodivu nebyla hlavní částí hradu. Tahle by totiž bez dalších podružných plošin jako „samostatná jednotka“ neobstála. Na těch dalších byl nalezen zemní val s příkopem a také druhý příkop s tesanými stěnami. Hlavní hradní palác, který byl jako všechny ostatní stavby nad zemí vystavěn ze dřeva, se nacházel až na čtvrté plošině a dle zachovalého náspu dosahoval rozměrů 19 x 13 metrů!

Archeologové navíc vyslovili domněnku, že tato lokalita nemusela být jenom skalním hradem, ale mohla být třeba místem, na němž se lidé se svým majetkem skrývali v období válek. Ostatně – velké skalní světnici na druhé plošině, která se prý v 17.století stala útočištěm českých bratří (což ale písemně nebylo nijak podloženo), místní říkali „Maštale.“

Tak... a to by bylo z toho, co jsem si zapamatoval asi vše, a teď už honem honem v reálu zjistit, v jakém stavu se pozůstatky Hynšty nacházejí v roce 2025!

Modrá odbočka nejprve mírně stoupala po okrajové plošině lesem, poté se chodník spustil do příkopu, který chránil přístupovou cestu k ostrožnám s hradním areálem. Ještě než jsem do umělého sedla sestoupil, potěšil jsem se pohledem vlevo na propadlinu Hrázkovy rokle s mohutnými skalními stěnami. Po zdolání vyvýšeniny nad příkopem a následným strmým sestupem na druhou plošinu se pak podivil, že tu chybí schody – v mé slábnoucí paměti jsem naopak měl tento omyl (nevím proč) hluboce zafixován. I přes jejich absenci tu ale jakési přírodní stupínky přece jen byly a po chvilce už jsem stál na rovinatém podélném nádvoříčku. Zprava jej lemovala skála nahrazující hradbu, jíž by musel zbudovat člověk a vlevo vystupovalo kupovité skalisko s ústím široké tajemné chodby vedoucí do jeho nitra. Nedlouhý tunel mne záhy přivedl opět na denní světlo - na dno kdysi vyrubaného příkopu, po jehož obou stranách vedly na vrcholovou plošinu schůdky. Stejně jako bývalou, prý až 35 m hlubokou hradní cisternu, je za dlouhá staletí překryla sesutá zemina. Následoval „zlatý hřeb“ v podobě návštěvy tajemné a poměrně rozsáhlé skalní světničky, členěné středovým pilířem. Díky vestavěnému blesku jsem si ji konečně mohl pořádně vyfotit a za jeho použití se mi díky příblesku podařilo pořídit i několik celkem povedených snímků prostory spolu s přilehlým tunelem.

Pak už nezbylo, než do sebe pořádně na památku nasát atmosféru místa... a poté je zase opustit. Průzkum sousedních plošin jsem si totiž musel kvůli zataženému nebi nechat až „na příště“, neboť mne přes Příhrazské skály na Valečov a do obce Boseň na autobus čekala ještě pěkně dlouhá štreka. Z návrší nad plošinou s hrádkem Hynštou se pak ještě jednou ohlédl a věnoval místu poslední pohled. Protože jsem ale optimista, pevně věřím, že se sem ještě jednou v životě vrátím. Jenže si nemůžu dovolit další dvacetiletý interval, protože i pokud bych se takového věku dožil, byl by ze mne už jen stařec usilovně se belhající za podpory čaganu.

Takže se to musí stát tak nejpozději do deseti let... a zatím se měj hezky, milá Hynšto!