Pomník padlým v 1. světové válce v Jílovém u Prahy

Dnes se sice zapomíná na 1. světovou válku, protože zůstává ve stínu následujícího světového konfliktu, který byl ještě krvavější a nemilosrdnější, ale vzpomínat se musí i na ni, neboť kompletně přepsala celou politickou mapu světa a ukončila éru dosavadních klasických impérií (Německé císařství, Rakousko-Uhersko, Rusko), což by zase nebylo nic moc zásadního, protože každá válka mění politické hranice či režimy, ale tento střet mezi státy Dohoty (Trojdohoda a spojenecké země) a Ústředními mocnostmi (Čtyřspolek, jenž vznikl z dosavadního Trojspolku) si vyžádal 9-11 milionů padlých, 6-13 milionů mrtvých civilistů a až 21 milionů zraněných. Přesná čísla dosud neexistují a podle pramene a státu se od sebe značně liší. Stejně tak je tomu přímo s našimi zeměmi, odkud narukovalo celkem na 1,5 milionu můžů (viz https://www.signumbelli1914.cz/pages/statistika.php), z nichž přes 300 000 padlo nebo zemřelo na nemoci a následky svých zranění, ještě více se stalo nezvěstnými a po ukončení války byla většina z nich soudně prohlášena za mrtvé a počet zraněných a invalidů přesáhl 700 000 mužů, což ukazuje, že za války zavedený koncept "totální války", kde se veškeré zdroje státu podřídily válečnému úsilí, měl své velmi smutné důsledky, mezi něž můžeme ještě zařadit epidemii španělské chřipky, která pokosila též velké množství ve válce přeživšího obyvatelstva.

Není tedy divu, že jakmile skončila tato válka a vznikla Československá republika, tak se všude uvažovalo o vzpomenutí na všechny své spoluobčany, jež museli narukovat a položili život na různých frontách tohoto konfliktu, k nimž se přiřadili ještě naši legionáři, kteří bojovali a umírali v Rusku při jejich hrdinné cestě domů, jež se zve Anabází a toto označení jí opravdu náleží, neboť šlo o ohromnou vojenskou i logistickou operaci, při níž se přes 70 000 vojáků muselo probojovat po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku a odtud doplout loděmi kolem světa do nově vzniklého Československa, přičemž ti poslední dorazili do Evropy na lodi Heffron 11. listopadu 1920.

Stejně tak se dělo v Jílovém u Prahy, kde se všechny výrazné osobnosti a spolky začali zabývat tím, jak uctít památku svých rodáků, jimž nebylo dáno se navrátit domů zpět, a to ani tak, aby byli pohřbeni pod svou "rodnou hroudou", kterou tak milovali a s níž se tak obrovsky loučili. Nešlo jen o obecního starostu Josefa Šindeláře, prvního náměstka Otakara Kolihu a druhého náměstka Karla Krčmáře, ale o všechny ty, co něco ve městě znamenali a měli nějakou vážnost, k nimž se však mnohdy řadili i prostí obyvatelé, pohroužení nejen do smutku po svých blízkých, ale rovněž do radosti z nově nabyté národní svobody. První takovou symbolickou vlaštovkou se stalo to, že k prvnímu výročí prohlášení samostatnosti byl na náměstí v místech zaniklého Mičanovského domu nově upraven sad, kde byla vysazena lípa Svobody a staré akáty a ořechy nahradila trojice lipových řad. A byla to sláva veliká, protože slavnosti se zúčastnily stovky lidí z celého širého okolí, jež se navíc prošly městem v rámci velkolepého průvodu.

Následujícího roku pak došlo přímo na vybudování pomníku, o jehož vznik se měla zasloužit místní jednota Čs. obce legionářské, jež se scházela ve svých prostorách v hotelu "Šmelcovna" a což potvrzuje krátká noticka v orgánu nezávislé jednoty československých legionářů "Legie" ze 17. prosince 1920: "V Jílovém pořádala naše odbočka dne 12. t. m. veřejnou schůzi, která přes špatné počasí byla hojně navštívena bratry z celého okolí. Na schůzi o důležitosti jednotné organisace legionářské promluvil br. Sklenář, jehož referát přijat byl s úplným souhlasem. Odbočka z vlastních prostředků postavila na náměstí pěkný památník padlým bratřím."

Místo pro něj bylo vybráno poblíž sochy sv. Jana Nepomuckého, což však vadilo řadě obyvatel, takže ta byla přenesena přímo k severní stěně kostela sv. Vojtěcha, aby nebyla trnem v oku některým "pokrokářům", i když právě na tom, že v revolučních dnech roku 1918 nebyla zničena jako mnohde jinde, je třeba ukázat ryzost zdejšího obyvatelstva, že nebylo tak zaslepené a nebralo sochu světce jako pozůstatek habrsburské poroby, nýbrž jako českého národního světce, který nemohl za to, že byl občas využíván a zneužíván k politicko-náboženským cílům. Pozvánku na tuto slavnost bychom mohli tehdy číst v řadě tehdejších periodik, dokonce i v legionářském "Přerodu", jenž vyšel 1. července 1920, bychom našli následující: "Jílové. Skupina legionářů v Jílovém pořádá 4. července 1920 slavnost odhalení památníku padlým hrdinům v boji za svobodu za hranicemi. K této slavnosti zve občanstvo města Jílového a okolí a zároveň vzdává dík všem, kdož ji v její práci podporovali, spoléhajíc, že veřejnost naše vytrvá s legionáři až do dosažení úplného blaha národa."

Vybrané místo tak bylo upraveno a 4. července 1920 byl na něm slavnostně odhalen jednoduchý žulový pomník (viz https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/Graves/Detail/43ff861e-48be-4bfb-9668-818291b133f9), na němž byla vyryta jména 56 padlých vojáků a legionářů z Jílového, Kabátů (František Bartůněk), Radlíku (legionář František Čížkovský), Luk (legionář Oldřich Čížkovský), Bohulib (francouzský legionář Stanislav Němeček) a Zahořan (legionář Václav Pospíšil), přičemž otvory pod nápisy s názvy významných bojišť pro naše dějiny byly zaplněny nádobami s tamní prstí při opravě pomníku v roce 1934, i když jednání o této věci probíhalo s okresním osvětovým sborem již o rok dříve.

Od té doby se před pomníkem slavnostně vzpomínalo nejen na vznik ČSR, ale konaly se také další pietní akce s kladením věnců, třeba v souvislosti s úmrtím prezidenta T. G. Masaryka a rovněž se před ním konávalo uvítání při sjezdu rodáků (III. sjezd 4.-5. června 1923). Avšak přišel 15. březen 1939 a pomník se stal trnem v oku novým "mocipánům", takže původně se hovořilo o jeho úplném snesení a zničení, pak na různé intervence a přemlouvání došlo v roce 1940 "pouze" k odstranění střední části pomníku se jmény padlých a s prství od Zborova, Piavy a Verdunu a v horní části pomníku byl nově upraven nápis.

Krátce po osvobození došlo k obnovení střední části, na níž však dnes nezjistíme jména Aloise Čápa, Adolfa Mrhy, Václava Pospíšila, protože zde můžeme číst tento text: "NA PAMĚŤ PADLÝM HRDINŮM. ZBOROV PADLÍ VOJÍNI A LEGIONÁŘI Z OBCE JÍLOVÉ BALÍK LAD,, BARTŮNĚK FR., ČÍŽKOVSKÝ FR. LEG., ČÍŽKOVSKÝ OLD. LEG., ČÍŽKOVSKÝ VOJT., DUDÁČEK EM., DOHNÁLEK VÁCL., DVOŘÁK JAR., DVOŘÁK JOS., DVOŘÁK JOS., FÁBERA ANT., FRANCÍ FR. VERDUN HAUSMAN VÁCL., HŘEBÍK FR., CHÁB JOS., JANOTA JOS., KAPLAN FR., KAUDERS JOS., KOHL JOS., KÖNIG FR., KULHAVÝ JOS., LOUŽECKÝ JOS., MUSIL FR., NĚMEČEK ST. LEG., NOVOTNÝ JOS., PADEVĚT ANT., PADEVĚT JOS., PRŮCHA EM., PŘESLIČKA JOS., PŘESLIČKA VÁCL., RABIŇÁK JAN, RÁČEK BOH. PIAVA RŮŽIČKA PROK., ŘEHÁK BEDŘ., ŘÍHA FR., SMETANA JOS., SMOLÍK EM., STRÁNSKÝ VÁCL., ŠIMEK JOS., ŠKOPEK JAN, ŠLEHOBR JOS., ŠTĚPÁNEK VÁCL., TESAŘ JAN, VÁŇA ANT., VINECKÝ FR., VOCETKA JOS., VOLEŠÁK EM., VOLEŠÁK JOS., VOSMÍK FR., VRŇÁK VÁCL., ZMEK VOJT., ZVELEBIL EM." K němu pak přibyla tmavá přední deska s nápisem: "OBĚTEM II. SVĚTOVÉ VÁLKY 1939-1945 NA VĚČNOU PAMĚŤ BARTŮNĚK ANTONÍN, KREJZA ANTONÍN, MALÝ JOSEF, MRÁZ JAROSLAV, NEJEDLÝ KAREL, NĚMEC EMANUEL, PRŮCHA KAREL, PUNČOCHAŘ VILÉM, ŠPÁLA JOSEF, TAX VÁCLAV", i když celkový počet obětí německé okupace má činit 41 osob a v květnové revoluci 1945 padlo z celého jílovského okresu 84 lidí.