Mírně strašidelný noční Bělský les.

   Většina lidí zná ostravský Bělský les jen za dne. Postupem let se velice výrazně posunul k lepšímu a od kdysi obávaného lesa, kde se tradovaly zprávy dokonce i o tom, jak zde vrahové „uklízeli“ své oběti. Ten kdo zde občas zavítá i v noci nebo dokonce velice pozdě v noci a výrazněji se vzdálí od osvětlených částí, tak najednou opět může poznat „stavy mysli“, které zdaleka neodpovídají těm, které má v bezpečném osvětleném světě. Pokud se vzdálí dostatečně daleko (což může být i čtvrt hodiny běhu) tak najednou se v něm může rozhostit pocit jakési menší a pro „nováčky“ i vcelku velké nejistoty. Najednou se ze známého místa stane prakticky neznámým. Cesty, cestičky i zkratky lesem najednou dostávají úplně jinou dimenzi (a to neuvažuji, že i přes den se dají najít v Bělském lese a jeho okolí zákoutí, které stále dokáží zaujmout – především tam, kde se člověk moc nesnaží a příroda alespoň trochu získává „navrch“).

Ale proč vůbec jít do Bělského lesa v noci?

Abychom se báli?

    No, pro někoho mohou být tajuplná či dokonce mírně strašidelná místa lákavá [1] až [5] (těm se asi Bělský les nevyrovná, i já když jsem byl ve štolách Velké Ameriky, trochu se opozdil a musel dobíhat ke skupině již hodně přede mnou, tak jsem si skutečně myslel, že slyším jak za mnou někdo běží – STEJNĚ JAK SE ŘÍKÁ V POVĚSTECH!), ale zde to nemusí být jediný důvod. Někdo si třeba bude chtít vyčistit hlavu. Ale bude to asi jiné čištění hlavy než třeba zažívá přes den na horách. Zde přijdou na řadu jiné myšlenky, které na chvíli přemažou ty ostatní. Určitě ale člověk zbystří veškeré své vnímání. A také je zde jedno místo, které může být, zejména pro věřící, tím hlavním důvodem zde vyrazit. Nachází se zde nevšední křížová cesta na jejímž konci je nádherná „lurdská jeskyně“ nebo spíš „jen“ kaplička. Pokud člověk hledá tuto sílu, tak je zde cesta. Pokud zde nezavítá za dne, tak si ale bude muset projít určitým „bobříkem odvahy“. Pokud jej překoná, tak mu bude odměnou buď samotná křížová cesta – pokud s vydá od Výškovic nebo samotná kaplička s obrovským dřevěným křížem s dnes již zase o něco více upraveným okolím – přístřeškem – pokud půjde od Dubiny nebo Hrabůvky.

   Odměnou je hlavně to, že kaplička i s dole vyvěrajícím a taktéž nově opraveným pramenem, osvětlená svíčkami vytváří zcela jinou atmosféru klidu… Tam je člověku dobře. Pokud zde bude s největší pravděpodobností kolem půlnoci, tak se dá očekávat, že zde mnoho lidí nepotká. Pokud je pozdní večer nebo ještě přijatelná večerní hodina, tak zde může potkat občasné běžce. Pochopitelně přítmí nebo i tma dává chůzi nebo u těch trénovanějších třeba i běhu zcela jinou dimenzi. Pokud se rozhodnou nepoužívat čelovek (při dobrodružné akci pochopitelně předpokládám, že si nikdo nebude brát čelovku ani jiný zdroj světla a že zde půjde úplně sám), tak se „bobřík odvahy“ stane ještě tajuplnější a náročnější. U spousty lidí nemusí být vyloučený pocit, že jej někdo sleduje (i když tomu tak s největší pravděpodobností nebude). Přiznám se, že jednu dobu jsem zde chodil vcelku často a pocit to nebyl úplně nejpříjemnější. Počet návštěv místa tomu moc neodlehčoval, že bych si zvykl, ale spíš naopak. Poslední příjemný úsek byl ten osvětlený na spojnici mezi hospodou Dakota a smyčkou tramvají (tou nižší) ve Výškovicích. Zde jsem na křižovatce cest od bývalých kasáren (nyní také v jihozápadním cípu upravované části Bělského lesu – s různými zábavnými atrakcemi především pro děti) odbočil doleva a začal mírně stoupat. Ač se tento úsek na mapách může zdát krátký, tak v noci až tak krátký není!

   Čím více se člověk od míst osvětlených vzdaluje, tím více se začíná do mysli vkrádat pocit nejistoty a ten se jen zvyšuje. Při každém křupnutí větvičky nebo jiného podezřelého zvuku se okamžitě člověk otáčí tím směrem a tep stoupá. Pak se zase po chvíli uklidní a pokračuje dále až se nakonec dostane až ke kapličce. Nevšedně osvětlená tlumeným světlem svíček dodává místu velice neobvyklou atmosféru. A hlavně klid. Pokud je ještě přes koruny listnatých stromů vidět na hvězdy, tak je to úplně něco jiného. Chvíle, kdy stojí za to počkat a zapomenout na problémy. Pokud je dotyčný nevěřící, tak zde může poznat pocit, že existuje něco „mezi nebem a zemí“. Pokud je dotyčný věřící, tak si zde svou víru jen potvrdí. Místo, které si zaslouží „bobříka odvahy“, protože takto zajímavý „Svatý pramen“ za dne rozhodně nepocítí. Pokud již člověk skončí s rozjímáním nebo „rozhovory s tím, který vše ovládá“, tak jej čeká ještě jedna zkouška odvahy a to je cesta zpět.

   Od „Svatého pramene“ se stačí kolem velkého dřevěného kříže dostat na asfaltovou cestu vedoucí přibližně středem Bělského lesa. Již po chvíli, jak se cesta přestane vlnit, tak v dálce uvidí světýlko. Ne příliš vzdálené pověstnému „světlu na konci tunelu“. Vypadá, že je jen pár kroků daleko a že tam za chvíli budu. Je to ovšem, jen prachobyčejný klam. Když jej vidím, tak se dávám do klusu. Je velice zajímavý běh, když není až tak dobře vidět pod nohy a člověk si musí vzpomínat na to, jak zde cesta vypadala za světla. Nejdobrodružnější je pokud nesvítí Měsíc, člověk nemá čelovku a nepoužívá ani jiný zdroj světla. Ti co se začnou skutečně bát (nemusí to být ani trochu vyloučené), tak mají možnost těmto nepříjemným pocitům uniknout odbočením jihovýchodním směrem jednou z mnoha lesních cest směrem k chalupám ve vrchní části Dubiny a zde již jít za světla.

   Běžím k světýlku a to je pořád stejné, vůbec to nevypadá tak, že by se přibližovalo. První minuta, druhá minuta, třetí, čtvrtá… Stále svítí stejně. Možná už je i desátá minuta. Čas zde běží úplně jinak a radši ho ani nekontroluji. Po „dlouhé“ době se mi přece jen zdá, že pod „hvězdičkou“ se světlo pomalu, ale přece jen, rozšiřuje. Asi jsem si už navykl na tmu… Důvod je jiný a zcela prostý – dostávám se k oné křižovatce s již osvětlenou cestou. Dokonce již vidím i pod své nohy. Je už to jen „pár kroků“ a odbočuji na osvětlenou asfaltovou cestu. Mohu zvolnit. Už necítím, že by každý můj pohyb sledoval minimálně jeden pár dalších očí. Uklidňuji se a doprava odbočuji k hospodě Dakota a kolem ní dál do „civilizace“. Nevšední pohled na „lurdskou kapličku“, citlivě osvětlenou svíčkami, mi zůstává hluboce zapsán v paměti a na překonávání bobříků odvahy již také velice pomalu, ale jistě zapomínám.

   I tak zůstává Bělskému lesu jakási míra tajemna, dobrodružna a nejistoty… Ideální místo pro dobrodruhy a ty, kteří si chtějí trénovat psychickou odolnost.

 

NĚCO TAJEMNÉHO V TOM BĚLSKÉM LESE ZARUČENĚ JE!!!

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.turistika.cz/mista/seznameni-se-s-ceskym-krasem-lomy-velke-ameriky-a-desiva-povest-o-hansi-hagenovi/detail

[2] https://www.youtube.com/watch?v=RmqE5_xEmbU

[3] https://www.youtube.com/watch?v=G79BFyS5QlY

[4] https://www.youtube.com/watch?v=iJQk7sTo6FQ

[5] https://www.youtube.com/watch?v=DiInks2OdKU

 

[6] https://www.turistika.cz/mista/jak-se-mi-na-velky-patek-otevrelo-podzemi/detail

[7] https://www.turistika.cz/mista/me-prvni-starobelske-lurdy-terenni-beh-v-ostrave-cast-prvni-lehky-uvod/detail

[8] https://www.turistika.cz/mista/me-prvni-starobelske-lurdy-cast-druha-start/detail

[9] https://www.turistika.cz/mista/starobelske-lurdy/detail