Michalský výpad v Olomouci

Když se procházíme centrem Olomouce, můžeme vidět řadu pozůstatků hradebního a pevnostního stavitelství, což není nic divného, protože hradby mívalo město již ve 13. století, i když nebyly příliš dokonalé, neboť se skládaly z pouhé dvojice kamenných zdí, které byly od sebe odděleny přibližně 10 loktů širokým příkopem.

Tento nedostatek se projevil jak za třicetileté války, tak za válek o rakouské dědictví, a to zejména tehdy, když přitáhl k Olomouci pruský maršál Kurt Christoph von Schwerin. Opevnění města bylo slabé, posádka sice silná, ale špatně vyzbrojená a i jinak nedokonale připravená k obraně před případným nepřítelem. Takže 27. prosince 1741 kapitulovala a Prusové město obsadili. Když následně připadla větší část Slezska Prusku, byla Olomouc skoro na hranicích, takže bylo jasné, že se s tím musí něco udělat. Jako nejlepší krok bylo zřízení nové moderní pevnosti, jejíž stavba probíhala od počátku května 1742 až do 9. září 1754, kdy se uskutečnila slavnost jejího dokončení, na níž byla i císařovna Marie Terezie se svým manželem Františkem I. Toho dne došlo ještě navíc k posvěcení sochy sv. Trojice, jejíž budování kameníkem Václavem Renderem započalo v roce 1716.

Pevnostní plány generála a ředitele fortifikace Pierre Philippe Bechade de Rochepina tak nadobro změnily tvárnost města i jeho předměstí, protože došlo k likvidaci 350 domů, ještě většího množství zahrad, sadů a různých letních sídel bohatých měšťanů i šlechty. Také tok řeky Moravy se změnil k nepoznání, většina různých ramen a do nich mířících potoků zmizela natrvalo z povrchu zemského, některá místa byla narovnána a jinak upravena.

Hned v roce 1758 se pokusil pevnost dobít pruský král Friedrich, ale jeho vojáci odešli s nepořízenou. Později se však objevil problém v tom, že sama pevnost bránila kulturnímu, společenskému, stavebnímu i průmyslovému rozkvětu, což strašně mrzelo nejen měšťany a obyvatele města, nýbrž i jiné činitele habsburské monarchie, jež se nacházeli v různých patrech její moci. Nejhorším však byla hygienická a zdravotní stránka vůbec, takže když se v prusko-rakouské válce ukázaly pevnosti jako nesmysl, rozhodlo se městské zastupitelstvo podat na ministerstvo vojenství petici o zrušení pevnosti. To se psal rok 1868.

Zprvu však odpůrci pevnosti narazili na hradbu nepochopení, i když sám erár požadoval úpravu místních komunikací. V rámci toho bylo požádáno o povolení na zbourání pevnostních bran, což bylo zahájeno v roce 1876, kdy došlo k likvidaci Hradské brány. Ta pak byla roku 1878 následována Kateřinskou bránou, v roce 1880 Litovelským výpadem, roku 1883 Terezskou bránou, v roce 1884 Dolní bránou a o rok později Františkovou bránou, čímž získala Olomouc přímé a kvalitní spojení s předměstskými obcemi a později i bývalé erární pozemky, které byly využity k rozšiřování města.

Po více než půlstoletí trvajícím bourání zůstalo jen pár pevnostních částí, které se dochovaly až do dnešní doby. Jedním z nich je právě Michalský výpad (něm. Michaeler Ausfall), jenž dnes spojuje ulice Na Hradě a Univerzitní s oblastí kolem Mlýnského potoka. A protože jím míří právě schodiště, tak se tomuto místu říká i jako Michalské schody. Pojmenování obojího musíme pak hledat v tom, že na návrší nad ním se nachází kostel sv. Michala, který dal název i samotnému kopci, na němž se z jedné strany vypíná bývalý dominikánský klášter s již zmíněným kostelem a z druhé strany různé univerzitní objekty a zejména krásná vila Eugenie a Otta Primavesiových z roku 1906, jež vznikla podle plánů vídeňských architektů a stavitelů Franze von Krausse a Josefa Tölka.

O ranější historii nám podává krátký souhrn Hubert Doležil ve svých "Politických a kulturních dějinách král. hlavního města Olomouce": "Z menších bránek zachovaly se některé prostě klenuté průchody zvané "výpady"; zajímavější je branka zvaná "Michalský výpad", jež schodištěm svým tvoří nutné a dosud jediné spojení vysokého niveau města na Hradě s cestou ležící mnohem níže (obr. 5.). Vížka i schodiště jsou tvarů zcela jednoduchých a hrubých, přes to však mají vzhled dosti malebný a připomínají na staré doby městských tvrzí středověkých. Do století 15. slula branka tato Židovská."

Tato několikrát upravená hranolová věž z 13. století se zaklenutým cihlovým schodištěm z roku 1756 pak byla několikrát přebudována a opravena, např. v rámci prací kolem úpravy silnice korunního prince Rudolfa v letech 1907-1909, kdy tyto kroky stály 4 603 K. Jeho původní vzhled i tehdejší atmosféru nám přinášejí různé malby i grafiky, třeba akvarel Ladislava Eugena Petrovitse z období po roce 1890 či stejnojmenná malba Jindřicha Lenharta z roku 1930, pokud nebudeme počítat veduty z přelomu 18. a 19. století. Poté se s ní mnoho nedělo, spíše šlo o jakýsi udržovací stav. Změna nepřišla ani v podobě památkové ochrany, když bylo městské opevnění zapsáno 20. dubna 1964 do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/basta-8-michalsky-vypad-11947592). V roce 1972 pak byl proveden stavebně historický průzkum této části městského opevnění, jenž vyhotovil doc. JUDr. PhDr. Dobroslav Líbal, DrSc. ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze. Dnes je Michalský výpad opět zralý na nějakou rekonstrukci, a to zejména interiér jeho schodiště. Naštěstí alespoň roku 2004 došlo k rekonstrukci schodů (viz https://www.olomouc.eu/media/tiskove-zpravy/5263) a v letech 2024-2025 získal novou střechu (viz https://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/michalske-schody-vypad-olomouc-pruchod.html).