Čtyři Herkulové v Olomouci

Podle mytologie (řecké) je Héraklés synem nejvyššího boha Dia a „prosté“ princezny Alkméné. Jak je známo, Zeus byl celkem prostopášník a kromě své manželky (a sestry) Héry měl těch vedlejších lásek více (včetně milostných hrátek). Pokud měl tyto techtle s bohyněmi, narodil se nějaký další bůh, jenže zalíbení nalézal i mezi obyčejnými smrtelnicemi, pak se sice narodila osoba s mimořádnými vlastnostmi, ale stále to byl smrtelník. Héraklés (kterého si Římané upravili na Herkula) je z těchto polobohů nejslavnější (i nejsilnější) a nakonec i on se dočkal nesmrtelnosti. Před tím musel ale vykonat spoustu hrdinských činů (velkou část z nich pod příkazem svého bratrance Eurysthea, kterému musel díky Héřině lsti sloužit). Mj. zabít Nemejského lva, Hydru, vyčistit Augiášův chlév aj., mimo to se měl plavit s Argonauty pro Zlaté rouno, ale přednější byl nakonec jiný úkol.

K těm opravdu velkolepým činům byla i výprava pro jablka Hesperidek, kdy musel místo titána Atlase podpírat celé nebe…

Možná v takové podobě ho zachytil neznámý umělec, byť nebe nahradil obyčejnou vázou. Ty vázy jsou čtyři a čtyřikrát je zpodobněn i samotný hrdina. Najdeme ho dnes v Olomouci v Bezručových sadech poblíž Jakubského výpadu z hradeb Pod Filozofickou fakultou UP).

Původně šlo o sochy umístěné v konviktní zahradě církevního areálu v Hejčíně. Šlo o původně o součást jezuitské koleje olomoucké univerzity. Areál byl zbořen v roce 1965 a sochy pak přeneseny na současné místo. Jak bylo řečeno, autor není znám. Díla jsou datována rokem 1757. V současné době jsou umístěné na jednoduchých hranolových podstavcích. Jako většina podobných soch nejen v Olomouci, za materiál neznámý umělec použil pískovec z Maletína.

Herkules (nebo Héraklés) je zpodobněn v různých etapách svého žití. Je tak alegoricky pojat jako personifikace ročních období. Jako odrostlý jinoch je poznat, že už má za sebou zabití onoho obávaného Nemejského lva. Jeho kůži má ledabyle omotanou kolem pasu, tvář bez vousů. Dospělý hrdina v létě už stojí sebevědomě, hlava šelmy visí pře s rameno, na té spočívá i ta váza.

Podzimní Herkules už je muž postarší, ale stále v pevném postoji, lví hlavu má už posazenou na hlavě a na ní i vázu. Socha zimního Herkula je pak už přeci jen shrbená a vázu má spíše na bedrech.

Jak známo, Héraklés vykonal víc hrdinských činů, než jen ty „zaúkolované“, dokonce stihl založit Théby, ne ty řecké ale egyptské (Luxor, Véset), pomáhal Olympanům bojovat se vzbouřenými giganty, stihl zachránit Prométhea, který úpěl přikovaný na skále na Kavkaze…

Déianeira, poslední manželka, podezřívala Hérakla z nevěry, proto mu nevědomky pomazala oděv krví kentaura Nessa (krev byla otrávená, což nevěděla, ale věřila že jí tím vrátí jeho lásku). Héraklés upadl do nesnesitelných muk, nechal si postavit pohřební hranici, než však stačil oheň zachvátit hrdinu, snesli se z Olympu posel bohů Hermés a milovaná dcera Diova Athéna, vynesli reka do sídla bohů a po podání ambrosie a nektaru se stal nesmrtelným. I ta Héra se s ním nakonec usmířila.