Lisabon – vlakové nádraží Rossio (Lisboa - Estação Ferroviária do Rossio)

Kdo navštívil někdy Portugalsko, ví, že zdejší vlaková nádraží bývají velmi často vrcholnou ukázkou moderní architektury i pozoruhodnou historickou památkou. Jedním z nejkrásnějších v zemi je jistě monumentální stavba lisabonského vlakového nádraží Rossio, které na první pohled připomíná spíše divadelní budovu nebo bohatě zdobený aristokratický palác. Nejvýraznějšími prvky zdobného průčelí jsou pak podkovovitě klenuté kamenné vstupní portály nebo hodinová věž, doplněná malými věžičkami, a celý objekt bývá označován za monumentální vrchol neo-manuelského stylu. To znamená, že ve své podobě spojuje prvky pozdní gotiky (v tomto případě romantického historismu) s vlivy maurské architektury.

Nádraží nechala postavit v roce 1886 Portugalská Královská železniční společnost (Companhia Real dos Caminhos de Ferro Portugueses), která jako autora projektu a stavitele najala architekta José Luise Monteira. Ten se nechal inspirovat portugalským manuelským stylem 16. století a stavbu dokončil v roce 1888. Stavební práce, kterým předcházela demolice několika budov, prováděly firmy DuParcly & Bartissol, PAPOT & Blanchard a E. Beraud. Svou funkci však nádraží Rossio začalo plnit až po svém slavnostním otevření v květnu 1891, tedy po kompletním dokončení tunelu. Rossio bylo hlavním lisabonským nádražím až do roku 1957, z něj vycházející trať vede 2,5 km dlouhým tunelem, a nádraží i tato železniční trať jsou všeobecně považovány za jeden z nejvýznamnějších počinů portugalských stavitelů 19. století. Zmíněný tunel je dodnes považován za technický zázrak.

Interiéru stavby vládne zejména litina a malované kachle zvané azulejos. Nechybí přitom ani suvenýrový stánek slavného lisabonského fotbalového klubu Benfica. Součástí nádraží jsou, samozřejmě, také parkovací místa Taxi-služby, zákaznická podpora prodeje vstupenek a jejich bezbariérové prodejní automaty, sociální zařízení, telefonní automaty, bar a kavárna, výtahy i eskalátory, úschovna zavazadel, kanceláře nádražní ochranky, ztráty a nálezy nebo parkoviště pro kola. V blízkosti nádraží Rossio najdeme také zastávky MHD (autobusy i tramvaje). Již v roce 1919 sem byl zaveden na svou dobu velice moderní bezpečnostní systém a od roku 1954 byly nádraží i železniční trať elektrifikovány. Od roku 1971 je nádražní budova klasifikována jako majetek veřejného zájmu a součást společné ochrany nemovitostí. Původně celý komplex zahrnoval nejen tuto nádražní budovu s ​​kovovou střechou, ale také vedlejší hotelovou budovu a přístupové rampy do Largo do Carmo. Již v době svého vzniku velice moderní nádraží se následně stalo vzorem podobných staveb v celé Evropě.

Významný franko-švýcarský spisovatel a básník poloviny 20. století Blaise Cendrars nazývá železniční stanice „nejkrásnějšími kostely na světě". Kdo neprůjezdné vlakové nádraží Rossio, nacházející se v centru města, uvidí, dá mu možná – alespoň částečně – za pravdu. „Chrám“ Rossio bývá označováno jako jeden z nejpodivnějších architektonických železničních komplexů v Evropě, a dnes už slouží vlastně jen jako výchozí stanice příměstského vlaku do turisticky vysoce atraktivního městečka Sintra, vzdáleného od Lisabonu přibližně 25 km západním směrem.

Nedávno renovované vlakové nádraží Rossio, jehož součástí je rovněž stejnojmenná stanice zelené linky metra, se nachází v centru městské čtvrti Baixa, na severozápadní straně náměstí Pedra IV., kterému však nikdo neřekne jinak než Rossio. Je přitom zajímavé, že jako adresa tohoto objektu bývá uváděno náměstí Praca dos Restauradores nebo ulice 1. prosince (Rua 1º de Dezembro). Celý jeho název je Estacao de Caminhos de Ferro do Rossio, ale používá se také název Estação Central de Lisboa nebo anglické označení Rossio Train Station.

Za samostatnou zmínku stojí tunel, vedoucí k nádraží a nazývaný Túnel do Rossio. Spojuje Rossio se zastávkou Campolide, jeho dvěma „průduchy“ vede dvoukolejná trať o délce 2.613 metrů, a jeho klenutý profil dosahuje šířky 8 m a výšky 6 m. Výstavba tunelu byla dokončena v květnu roku 1889, ale plně zprovozněn byl až o dva roky a jeden měsíc později. Je přitom jistě pozoruhodné, že vzdálenost tunelu od povrchu nebo trati metra se pohybuje v přibližném rozmezí od 3 do 62 metrů. Elektrické osvětlení tunelu bylo dokončeno v roce 1902. V polovině prvního desetiletí 21. století byl tunel na dva roky uzavřen a proběhla jeho rekonstrukce.