Kovárna v Hajnici

Centrem dnešní Hajnice je bývalá farní obec Německá Brusnice (něm. Deutsch-Prausnitz), v níž nalezneme několik památkově chráněných objektů. Vedle kostela sv. Mikuláše je to rovněž objekt kovárny, který se nachází hned za mostkem přes Hajnický potok, a to po pravé straně cesty ke zmíněnému farnímu chrámu a k místní škole.

Na místě kovárny se měl původně nacházet čistě roubený dům, v němž býval svého času hostinec a kovárna, doložená spíše jen okolními nálezy železné strusky a zrezivělého kování než písemnými prameny. Z jakého důvodu tento objekt zašel, to se mi nepodařilo z dostupných materiálů zjistit. Nejspíše se tak stalo v souvislosti s požárem či jinou živelní pohromou, případně vlastníkovi již nedostačoval nebo byl v takovém stavu, že se nedal opravit. Zmínky o jeho existenci nalezneme jak v dochovaných matrikách, např. k roku 1781, tak v některých mapových dílech z téže doby.

Současný dům čp. 104 byl vybudován v roce 1800 kramářem Ignazem Pawlem (z jeho jména vidíme český původ, ale sám tento obchodník hovořil pouze německy, takže počeštění na Ignáce Pavla, v mnoha současných zdrojích uváděný, je přinejmenším nepatřičný) a podle provozoven, jež se v něm nacházely, byl nazýván jako "Krämerhaus" či "Fleischerhaus". To proto, že když zde skončilo Pawlovo kramářství, tak existovalo v objektu řadu let řeznictví, nikoliv tedy kovárna, jak se domu nyní říká. Jedná se tedy spíše o jakousi napodobeninu kovárny. Usuzovat o tom můžeme z toho, že do průjezdu by se žádný vůz s koňmi nevešel a toto podloubí tak vzniklo pouze proto, aby v období trhu a různých náboženských svátků mohl zdejší obchodník vyložit své zboží na odiv zákazníků a ti si ho mohli v klidu prohlédnout.

Podle lidových podání měl zbouraný objekt vypadat obdobně jako ten dnešní, tj. s dvojitým rizalitem na obloukově klenutém loubí. Tehdy však bylo vše ze dřeva. Současný dům vznikl jako kombinace roubené a zděné stavby, navíc jak s prvky německé, tak české lidové architektury, čímž je dnes v celém okolí ojedinělým.

Klenuté přízemí této patrové stavby je zděné a vstoupit do něj můžeme dvojicí vchodových dveří (jedny dveře mají na ostění období vzniku budovy - 1800, druhé rok její obnovy - 1988), které se nacházejí uvnitř podjezdu či podloubí, jež má na každé straně 2 kamenné oblouky. Nad přízemím se již nachází čistě roubená část domu. V patře je situována pavlač, která obklopuje dům ze 3 stran a je zakončena malou stříškou, jíž podpírají dřevěné sloupky. Nad ní se nachází menší pavlač a na ní již dosedá mansardová, šindelem pokrytá střecha, kterou zde podpírá stejný počet dřevěných sloupků jako u hlavní pavlače.

Pokud nahlédneme do indikační skici stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Wenzela Wenzla a geometrů 4. třídy Josepha Falty a Josepha Štarka, je tento objekt zapsán pod čp. 154, přičemž k němu náležel pozemek pod stavbou s parcelním číslem 71 a zahrada s parcelními čísly 61 a 62. Vzhledem k tomu, že ze západu byl obklopen obecními pozemky a jinak se kolem něj nacházely parcely, které náležely k již neexistujícímu statku čp. 2 (po demolici v 70. letech 20. století je tu pouze travnatá plocha), v němž později býval hostinec "Scholzerei", můžeme z toho usoudit, že tento malý kousek země patřil původně k němu a byl od něj později odkoupen nebo předán některému členu rodiny, ať již jako dědická část, či výměnek. Aby to nebylo jednoduché, tak je v knize "Der politische Bezirk Trautenau. Gerichtsbezirke: Trautenau, Marschendorf, Schatzlar und Eipel" z roku 1901 uvedeno jejím autorem Josefem Demuthem, že číslo popisné tohoto objektu je 153, navíc dnes však tento roubený dům nese čp. 104. Rozřešení nepřináší ani dobový tisk, když se ještě v roce 1969 o budově píše jako o čp. 154, ale již roku 1980 jako o čp. 104, které předtím nosil na jihozápad od místního chrámu se nacházející statek. Někdy v té době tedy muselo dojít k jeho přečíslování. Kdy a proč se tak stalo, to mi není známo a osvětlit by to dokázal pouze někdo z místních pamětníků.

Roku 1857 žila v domě rodina izraelity Karla Winternitze, jenž se živil obchodem a půjčováním peněz. V roce 1865 náleželo čp. 154 řezníku Johannu Ottovi, stejně tak roku 1910. Vedle něj byli místními řezníky Franz a Anton Ottovi. V roce 1921 byla majitelkou domu vdova Amalie Ott, roz. Reeh (první manželka Johanna Otta Maria, roz. Teichmann zemřela již 23. května 1870) a její syn Franz tu provozoval po otci řeznictví. Roku 1939 vlastnil nemovitost řeznický mistr Alfons Patzak. Po odsunu německého obyvatelstva zůstal tento objekt v majetku MNV a sloužil tak k nejrůznějším účelům. Vedle obytné funkce, kdy zde svého času byli ubytováni např. někteří pracovníci Státního statku, musíme zmínit to, že se v jeho přízemí nacházela holírna a elektrický mandl a v 1. patře úřadovna MNV, osvětová jizba s místní lidovou knihovnou a svatební síní. Časem si unikátnosti tohoto domu všimli také památkáři, a tak byl 20. dubna 1964 zapsán do státního seznamu kulturních památek.

V 80. letech 20. století ho získal akademický malíř Petr Rýdlo z Jaroměře, který se rozhodl zachránit vše, co se jen dá a tuto výraznou pamětihodnost obnovit a zachránit. Některé věci byly oproti původnímu stavu změněny. Došlo k modernizaci interiéru, místo dřevěných podlah byl dán beton a původní, rákosem pobité stropy byly nahrazeny novými dřevěnými stropy. Vedle toho byla na pavlač přenesena dřevěná plastika sv. Mikuláše a i vedle objektu stojící socha Korunovace Panny Marie sem byla přemístěna odjinud. Více o něm lze najít zde: https://www.pamatkovykatalog.cz/kovarna-2345779, o obci samé na tomto webu: http://riesengebirgler.de/gebirge/Geschichte/Dorf_Deuts-Prausnitz.htm a překrásné historické snímky a pohlednice lze zhlédnout zde: https://ouhajnice.rajce.idnes.cz/Obrazky_z_historie_obce/.