Jak se snaha o poslech Sofie z ISS změnila v menší turisticko-běžeckou procházku z Opavy přes Oldřišov do Štítiny.
Po poslechu Sofie Adenot KJ5LTN [2] z ISS (mezinárodní kosmické stanice), popsaném v předešlém článku [1] již budu pokračovat v ryze turistické věci, přesněji tedy v mírně rychlejší formě pomalého, ale snad poněkud efektivnějšího, běhu. Třešničkou na dortu byl poslech „dvoumetru“, ale když už jsem se vydal tak daleko z práce na „Dolní pole“, vzdálené neskutečné dva kilometry, tak jsem tedy pokračoval dále, i když jsem se mohl otočit a jít na nádraží v Opavě. To ovšem nebylo tak lákavé jako vydat se do míst, které neznám – nikdy jsem tam ještě nebyl. Snad se mi podaří držet cesty dobře a nebudu se ztrácet. Taktéž je přítomen mírný pocit nejistoty, protože vedle neztracení se by nebylo špatné se dostat do míst, které již znám, do doby než bude nutné použít umělé světlo. Ztratit se po tmě by byla „sranda“ po které až tak netoužím, i když jsem se zatím ze všech takových nějak dostal. K mé cti mohu říci, že většinou bez použití nápovědy na GPS. Možná až na pár výjimek.
Tento naplánovaný stres mě alespoň nutí neloudat se tolik, jak už to při „kochání se“ krajinou umím velice dobře. Je chladněji, ale i tak si mikinu nechávám až bude největší zima, když se zastavím nejlépe v předpokládaném cíli ve Štítině při čekání na vlak do Ostravy. Nyní jsem v naprosté teplotní pohodě, kterou mohu svým tempem ideálně korigovat. Zkrátka se mi běží dobře s pocitem mírného chladu. Po poslechu ISS je dalším lákadlem dne krásná kaplička svatého Antonína. Než se k ni dostanu musím proběhnout zhruba kilometr po nezvykle „useknuté“ cyklostezce. Její začátky nebo konce nikam nepokračují, na nic nenavazují. Cyklostezka uprostřed polí. Naštěstí k nim vedou zpevněné polní cesty. Na severním konci cyklostezky se připojuji k cestě vedoucí do Pustých Jakartic a opačným směrem kolem malého jezírka zpět do Opavy – Kateřinek. Pokračuji jen kousek doprava a pak zase odbočím doleva do aleje, která mě již dovede až ke kapličce. Správnost směru si bleskově potvrdím dotazem u protijdoucích milovnic dnes velice moderních „severských holí“. Já jsem jejich kouzlu nepropadl, i když spousta lidí o NW básní. Pro mě to znamená zbytečnou váhu navíc a zabrané místo. Když se přede mnou objeví kopec „na čtyři“, tak mi stejně budou k ničemu. V nejhorším přece v lese vždy nějaký klacek najdu. Stejně rychle najdu, jako potom zahodím. Ale kdo ví, možná někdy jejich význam pochopím. Je pod mrakem, slunce skoro neprosvitne. Přesto se stále cítím jako vítěz, radost z úspěšného poslechu stále dodává spoustu energie „z ničeho“. Před kapličkou se v aleji zastavuji ještě u nevšedně provedeného kříže. Dvě stě metrů od něj se nalézá kaplička svatého Antoníčka. Toto je druhý důvod proč jsem si tuto cestu vymyslel. Obec Oldřišov mám už také „dlouho“ na dohled a k její hranici mi zbývá možná jen 300 metrů. Pohledem mezi stromy aleje vidím i hyzdící větrnou elektrárnu někde v dáli. Později doma z mapy zjišťuji, že vrtule jsou jen kousek od polské hranice u kopce Obecník.
Po ulici Opavské se přibližuji k zámku, ale ještě dříve mě zaujmou historické budovy z červených cihel. První vypadá jako obývaná, druhá už tolik ne, ale vidím nějaké cisterny jako u statku. Okna zde již nejsou v nejlepším stavu, ale vše dodává budově zvláštní kouzlo. Mírně se rozpadající krása vzdálenějších let. Malý otisk ostravských Vítkovic v Oldřišově. Naproti zámku se nachází zahradní školka a jedna z budov je taktéž historického stylu. Myslím, že budovy z režného zdiva jsou určitě dobrým lákadlem návštěvy tohoto místa. U rozcestí cyklostezek a informační tabule (nedaleko fotbalového hřiště) se ještě od místního člověka ujišťuji o schůdnosti mé plánované cesty (začíná se stmívat více než je mi milé) a zda mířím správně. Určitě se nechci někde zbytečně zatoulat. Poděkuji za rady a vydávám se po silnici, kde naštěstí mnoho aut nejede. I tak bych už byl rád zase někde na cyklostezce nebo jen lesní cestě mimo dosah aut. Zatím se mi svítit nechce. Tuším, že nejsem ani v polovině cesty, i když se vydávám již směrem zpět na jihovýchod a někde tam v dáli, možná za dalších deset kilometrů, když poběžím správným směrem budou i Kravaře, které už znám. Plánovaná vzdálenost zdaleka nebude extrémně velká ani pro mě nezvládnutelná, ale s tím zvláštním, těžko popsatelným nádechem. Něco co zažívám na pochodech, dálkových pochodech a očekávám, že v ještě výraznější formě budu zažívat u ULTRA (závodů). Cesta do míst neznámých, často bez GPSky, chytrého telefonu a v ryzí formě i bez map. Pro někoho možná nepředstavitelná situace, pro jiné možná dokonce jako hazardérství se životem, když nemám v mobilu aplikaci „Záchranka“.
Pro mě a nepochybuji ani v nejmenším, že i pro spoustu dalších také, pocit obrovské svobody. Já se mohu svobodně rozhodnout jak bude výlet pokračovat a zda vůbec bude. Proč by mělo být hazardérstvím něco, co bylo jen před pár léty zcela běžné a ovládání se virtuální nerealitou o rozměrech 3 x 5 nebo i více centimetrů bylo naopak něco zcela NENORMÁLNÍHO. Záleží na mých schopnostech, mém tréninku, odhadu, určité míře štěstí nebo smůly, ale i odhodlání se z většinou přece jen malinkých problémů vykousat sám. Zodpovědnost ovládající svobodu a naopak. Co si spackám, tak to si pak budu muset také vylízat. Pokud budu otálet, loudat se nebo budu mít naopak příliš bujné plány a ty se pak třeba nevydaří zcela podle plánu, tak si je také poctivě „prožiju“. Toto vše je ta krása možnosti svobodného rozhodnutí, které zdaleka v naší tolik „demokratické“ společnosti v reálu není.
Pochody a zejména ty dálkové, stejně jako maratony nebo ULTRA, ať už je bude člověk hodnotit podle nějakých ne až tak podstatných pouček nebo bude dávat význam spíše „času na cestě“ a s každou další hodinou po okamžiku, co čas překoná dvě cifry, bude slovu SVOBODA dodávat zcela jiný rozměr. Rozměr drsný, ale i krásný zároveň. Nejsi řízený něčím, co bys měl, ale tím co chceš sám nebo co si myslíš, že je v ten okamžik správné. Jestli tomu tak je, můžeš zjistit za chvíli nebo i delší chvíli a jen tvé zkušenosti, cit a „sedmý smysl“ určí zda bude pokračování cesty náročné nebo ještě náročnější.
Je to zvláštní, ale právě tato náročnost je mi nějak bližší než se válet v gauči. I když někdy je po takové akci válení v gauči úplně super. Tedy pokud není člověk tak dolámán, že si skoro není schopen lehnout a nehoní se mu myšlenky ještě dlouhý čas po zalehnutí s celkovou zvýšenou teplotou všech svalů (někdo tomu prý říká svalová horečka), že mu mnoho příležitostí ke spánku nedávají (i takové situace někdy po výletech nebo dlouhých bězích nastávají ať člověk chce nebo ne).
Šeří se a atmosféra se stává dobrodružnou. Jsem už tak daleko, že se určitě vracet nebudu chtít, ale cesta přede mnou ještě může být zajímavá. Po silnici podél Oldřišovského potoka (Bílé vody) se dostávám k významné motoristické spojnici mezi Služovicemi, Arnoštovem a Pustými Jakarticemi s číslem 46. Tu naštěstí jen přecházím. Tuto křižovatku si pamatuji ještě z pár hodin vzdáleného vymýšlení trasy v počítači. Zatím jdu dobře. Míjím zemědělský objekt s automatem na výdej vajec. Něco, o čem jsem netušil, že může vůbec existovat. Netrvá to dlouho a z asfaltové cesty se dostávám na polní a po chvíli spíš lesní, ale vcelku širokou cestu. Je mírně z kopce a tak se mi běží dobře. Na konci tohoto klesání, kde se alej napojuje na les se zastavuji u již dosti vybledlých informačních tabulí. Klesání se mění ve strmější, ale krátké stoupání. Později se pohybuji v průměrné výšce 300 m.n.m. a jedná se o příjemnou rovinu. Menším problémem je přicházející tma (ještě se jedná o zimní čas) a tak je třeba si více dávat pozor na cestu před sebou a nenechat se omámit krásou rychlosti. O to více na cestě, kde už díry nejsou moc dobře vidět. I tak se snažím neloudat, určitě nechci na vlak čekat příliš dlouho a prochladnout. Problémem je i to, zda bude cesta z Kravař na nádraží ve Štítině osvětlená. Nikdy jsem zde nejel po tmě a navíc to bylo mnoho let zpět.
Zatím nejsem ani v Kravařích a tak jsou tato otázky předčasné. Třeba pojede i nějaký vhodnější autobus přímo z Kravař, pokud tam dojdu a neztratím se na cestě. Před mnoha roky jsem cestičkou šel, ale někde jsem se odpojil na pole, abych se vydal směrem do Chuchelné. Nyní běžím opačným směrem a míjím Oldřišovský kopec s vodárnou a na opačné straně i písečný odkryv severně od Kravař. Zajímavé místo, které jsem také před mnoha lety navštívil, ale za světla. Pokud v celé severní oblasti nejenom v okolí Kravař lze nalézt pazourky, tak i v přírodní památce „Odkryv v Kravařích“ jsem nějaké viděl. Kde přesně vedla odbočka, jsem si v ten okamžik večer neuvědomil, ale stejně se více jednalo o prolézání roštím a vysokým porostem, než příjemnou procházkou. Když vidím ceduli Kravaře, tak je to pro mě velký úspěch. Podařilo se mi nečekaně neztratit. Teď už jen doběhnout k místům, která znám a pak se napojit k mostu přes řeku Opavu a dále do Štítiny. Dostávám se na autobusovou zastávku Novodvorskou, kde se čekající ptám na správný směr přes řeku a do Štítiny. Dovídám se i příjemnou další informaci a to, že podél hlavní silnice pro auta vede i cyklostezka. Ta mi teď, už za úplné tmy přijde víc než vhod. Dobíhám k úřadu, který je úchvatně nasvětlen. Za chvíli začnou i zvony kostela svatého Bartoloměje zvonit a pro mě to značí, že je sedm hodin večer. Vlak do Ostravy by měl jet něco před celou a tak se nechci loudat. Mohu být na místě za půl hodiny, ale třeba i za celou. Když jsem z Ostravy přes Dobroslavice, Háj ve Slezsku, Lhotu, Mokré Lazce a Štítinu kolem rybníku jezdil přes Kravaře do Opavy, tak úsek ze Štítiny do Kravař i na kole „chvíli“ trval. Odhad času pro chůzi nebo běh jsem žádný neměl. Ani kilometry jsem nějak moc nevěděl, počítal jsem kolem tří. Moc rychle se mi už neběželo, u rybníku ještě míjím kapličku svaté Máří Magdalény. Od ní už je to jen kousek na nádraží, kde jsem se solidní časovou rezervou. Vidím projíždějící Regiojet do Opavy a pak ještě nějaké další vlaky špatným směrem nebo rychlík zde nezastavující. Po čtvrthodině, kdy jsem běh vyměnil za pomalé popocházení na nádraží začíná doléhat zima. Zatím, ale nebude tak velká, protože jsem lenivý si další vrstvu vytáhnout z batohu.
Za popracovní proběhnutí jsem spokojen, ale především za úspěšný příjem Sofie KJ5LTN z mezinárodní kosmické stanice [1]. Vzdálenost je okolo 18 kilometrů a čas něco okolo 3 hodin a deseti minut. Pochopitelně v tomto času je započítán i čas na „přestávky“, focení, atd.
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.turistika.cz/mista/jak-se-snaha-o-poslech-astronautky-kosmonautky-z-iss-promenil-v-bezecko-turistickou-objevnou-prochazku-v-okoli-opavy-cast-prvni/detail … první díl běžecko-turistické procházky s poslechem Sofie Adenot KJ5LTN z ISS (mezinárodní kosmické stanice).
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Oldřišov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Jak se snaha o poslech Sofie z ISS změnila v menší turisticko-běžeckou procházku z Opavy přes Oldřišov do Štítiny.
