Jak hořiněvský rychtář málem vyháněl Židy do Rakous

Na venkově byl nejdůležitějším člověkem od dávných dob rychtář jakožto zástupce vrchnosti, jíž skládal přísahu, že bude soudit podle zákona a ohledně svých povinností bude vždy nesmírně bedlivý. Jeho funkce soustřeďovala v jedněch rukou celou omezenou samosprávu vesnice, a tak byla namáhává a zabírala mu veškerý čas. Vybíral daně, poplatky, úroky a pokuty, podepisoval smlouvy, staral se o bezpečnost a správné plnění všech panských nařízení. Z tohoto důvodu byl prost všech povinností a poplatků, tudíž pocházel vždy z rodiny svobodníků. Těch nebývalo tolik, takže rychtářská funkce se většinou dědila z pokolení na pokolení. Ostatní občané mu byli jako prodloužené ruce panstva povinni náležitou úctou a poslušností a své stížnosti směli podávat vrchnosti pouze prostřednictvím konšelského práva.

Mnohdy však byl pověřen rychtářským úřadem člověk, který na něj neměl, ať již svým vzděláním, či sousedskými vztahy s ostatními obyvateli. Jednoho z nich, který pocházel z Hoříněvse, bych rád připomenul, protože si zaslouží zmínky kvůli mnoha věcem.

Kolem roku 1830 byl rychtářem v Hoříněvsi půlsedlák Jan Řehák z čp. 23, který neuměl pořádně psát a se čtením to nebylo o mnoho lepší. Respekt u obyvatel obce si získával tím, že jako velký silák každého, kdo měl rozdílný názor než on nebo nějakou stížnost, chytil za límec a klasicky ho vyhodil ze dveří, pokud mu k tomu navíc nepřidal nějakou tu ránu od cesty.

Věděl však, že jen takto by si svůj úřad nedokázal udržet, a tak kvůli své částečné negramotnosti se obrátil na bývalého granátníka Jana Tomeše, aby mu pomáhal se všemi úředními povinnostmi a zejména s vedením rychtářské agendy. Bez něj byl absolutně bezmocný, což se později ukázalo, když málem doplatil na svoji neznalost.

Jednoho dne, před Božím Tělem (Slavnost Těla a Krve Páně), které se slaví ve čtvrtek po svátku Nejsvětější Trojice, totiž dokázal vyvolat zděšení mezi zdejšími Židy, kterých tu bylo usedlých na třicet (v roce 1836 žilo v Hoříněvsi 27 a v Želkovicích 3 Židé). Tehdy mu došel od smiřické vrchnosti přípis. Namáhavě dokázal přeslabikovat několik počátečních vět a přítomnému obecnímu sluhovi Andrlemu začal vyjeveně sdělovat, že musí „na Boží Tělo vyhnat židi do Rakous“.

Tato překvapující zpráva se roznesla rychlostí větru po celé obci, a tak brzy mezi usedlými Židy nastalo velké zděšení. Ti se začali obávat, aby snad nedošlo i na pogrom. Naopak u některých místních tato zvěst vyvolala velkou radost, a to zejména u zdejších pijanů, kteří měli velké dluhy u židovského obchodníka Alberta Nettela z čp. 78 a mysleli si, že by se jich touto cestou mohli navždy zbavit.

Rychtáři Řehákovi se však toto nařízení zdálo velmi přísné. Protože však věděl, že není nějaký velký čtenář a začal pochybovat o tom, že vrchnostenský přípis přečetl dobře, nechal poslat pro svého písaře a rádce Tomeše. Ten ho začal předčítat a hned bylo jasné, jakého velkého omylu se rychtář Řehák dopustil, protože v přípisu bylo napsáno: „...na Boží Tělo vyžínat rákos, ku kterému úkonu...“ Zdejší Židé si oddechli a rychtář Řehák byl od této doby mnohem opatrnější.

Podle vzpomínek sklenáře Prokše a několika dalších občanů se dokonce rozhodl u Tomeše učit čtení a psaní. Informace o tom, jak jeho úsilí dopadlo, zmizely v propadlišti dějin. Z dochovaných dokumentů víme jen, že v rychtářském úřadě působil ještě v roce 1849, kdy ho předal prvnímu svobodně zvolenému představenému obce Janu Paděrovi, pekaři z čp. 9. Nejspíše tedy nezahálel a něčemu se skutečně naučil.

Jak hořiněvský rychtář málem vyháněl Židy do Rakous na mapě