Hradčanské stěny

Většina lidí, která nepochází z Libereckého kraje, si dává do souvislosti Hradčany se stejnojmennou pražskou čtvrtí, ale obec téhož jména se nachází jihovýchodně od Mimoně a od roku 1547 náležela k majetku českodubského panstva, kdy byla poprvé listinně zmíněna. Právě od ní měly výše jmenované svrchněkřídové skalní útvary turonského stupně v nadmořské výšce mezi 270 a 350 m n. m. obdržet své pojmenování, i když původní němečtí obyvatelé je nazývali jako Tiergarten (zvířecí zahrada čili obora; používáno ještě těsně před odsunem Němců, příkladem budiž autoři: Gustav Adolph, Franz Hantschel či Josef Quaisser), neboť jim tyto skály roztodivného tvaru připomínaly množství různých živočichů a navíc se zde doopravdy nacházela panská obora, která měla ještě po 1. světové válce celkem více než 3 300 ha (revíry Heidemühl, Straβdorf a Kummer), kolem 200 kusů jelenů, 700 kusů daňků a 70 kusů muflonů a vstup do ní se nacházel u hájovny u Břehyňského rybníku. Důkazem budiž např. zápis v indikační skice stabilního katastru z roku 1842, kdy bylo toto skalní město jmenováno jako Thiergarten a náleželo spolu se zdejšími hlubokými lesy Valdštejnům, kteří o tyto majetky přišly po roce 1945 a roku 1951 ho spolu s bývalou obcí Kummer (dnešní Hradčany) převzala vojenská správa, jež ho přímo ovládala až do roku 1991, kdy se Hradčany opět otevřely civilistům (viz https://mestoralsko.cz/wp-content/uploads/2019/05/17-Hradčany-B.pdf).

Řada těchto útvarů, které můžeme rozčlenit na jednotlivé skalní balvany, pokličky, věže i brány, se postupně dostávala do povědomí široké veřejnosti, a to jako součást širších Kummerských hor (z německého názvu Kummergebirge), známých i jako Kumerské vrchy, jejichž první speciální mapa vznikla až v roce 1930 (Josef Matouschek). Hned nedaleko obce můžeme vystoupat na Hradčanskou vyhlídku, jíž najdeme spolu s vysílačem na Havraní skále (331,8 m n. m.). Právě odtud můžeme krásně vidět část Českého středohoří, Ralsko, Lužické hory a třeba i Ještěd, záleží vždy na situaci a na podmínkách, na co se lze podívat. Jižním směrem pod ní pak narazíme na Žižkův kopec (356,6 m n. m.) a z dalších vrcholků stojí za zmínku ještě Skalní město (333,8 m n. m.), Bohumil, Mufloní vrch (339,6 m n. m.), Tvarožník (322,7 m n. m.) s blízkým útvarem Jehla, Jelení vrch (319,8 m n. m.) s nedalekou pomalu 5 m vysokou Skalní bránou a mezi ni a vrchem situovanými Psími kostely (užívána i podoba v jednotném čísle), což je skála s řadou chodeb a jeskyní. Podobně na tom jsou jihozápadně položené Husovy kostely. Od Jeleního vrchu je pak křižovatkou Staré lipské a Hradčanské cesty oddělen ještě Kozí kámen (280,8 m n. m.) a na severu tvoří hranici stěn meandrovitý tok Ploučnice. Na jihu pak přechází toto skalní městečko v Hradčanské bučiny, které jsou od 1. května 2018 součástí nově vzniklé NPR Břehyně-Pecopala, založené v roce 1933 jako chráněná rezervace a roku 1967 jako státní přírodní rezervace (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=31). V některých místech pak byly již od 19. století nacházeny stopy po pravěkém osídlení (převis v Uhelné rokli, poslední průzkumy zde proběhly v roce 2000) a soudí se, že Starou lipskou cestou mířily nohy poutníků rovněž již v tomto období, přesněji v době kamenné, pokud pak nepočítáme také množství tudy procházejících vojsk v rámci různých vojenských konfliktů, jež zasáhly celé širé okolí. Jako pozůstatek toho můžeme objevit západně od Kamenné rokle zbytky valů, příkopů a dvojice pevnůstek ze 2. poloviny 18. století. Jinde jsou vidět i pozůstatky po těžbě železné rudy nebo produkci dřevěného uhlí, o čemž máme zmínky ze 16. století a existovalo ještě o století později.

Ale prim zde vždy hrála příroda se svými mnohými poklady. Není tedy divné, že již v 19. století začala tato místa s izolovanými skalními útvary z vápnitých pískovců přitahovat nejen turisty a horolezce, ale rovněž různé přírodovědce, ať již geology, tak botaniky nebo zoology. Mezi jedny z prvních náležel v roce 1861 lesník a botanik Josef Schauta a o 2 desítky let později Franz Wurm, i když se uvádí, že botanicky byly Hradčanské stěny objeveny až roku 1922 Pohlem a Firbasem, na něž pak navázala řada dalších autorů (první detailní floristický průzkum proběhl až v 70. letech 20. století), kteří se nevěnovali pouze Hradčanským stěnám, ale celé Hradčanské plošině. Přestože se o různé změny pokusila jak bývalá vrchnost, tak později armáda, tak je zdejší vegetace stále bohatá a je složena zejména z reliktních a kulturních borových lesů, mezi nimiž se proplétají bučiny s příměsemi dalších dřevin, přičemž se uvádí, že přímo v Hradčanských stěnách bylo zjištěno celkem 175 druhů cévnatých rostlin, i když jsou místa celé Ralsko-bezdězské tabule, kde jich nalezneme ještě víc. Není tedy divu, že v roce 1993 obdržely stěny svoji ochranu v podobě navržené Národní přírodní rezervace Dokeské pískovce a mokřady, původně se však přišlo s NPR Hradčanské stěny (připravována od přelomu 70. a 80. let 20. století jako státní přírodní rezervace), neboť její geologické zajímavosti byly více propagovány než samotné poklady v podobě flóry a fauny. Nakonec se nesoulad v památkové ochraně vyřešil tím, že byly Hradčanské stěny zařazeny do CHKO Kokořínsko - Máchův kraj, k čemuž došlo 28. srpna 2014 (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=2325). O zdejší flóře se dá dozvědět více na tomto odkazu: https://botanospol.cz/sites/default/files/2018-05/Zpravy-46-1_017-hradcanske%20steny.pdf.

Na závěr je třeba dodat to, že se zde půl století sice proháněla a cvičila armáda, ať již ta naše, tak po roce 1968 i sovětská, i když první vojáci zde cvičili nebo byli dislokováni např. na podzim 1938 v rámci předmnichovských událostí, ale tato místa přese všechny problémy s tím spojené zůstala překrásným koutem, který nenavštívit by bylo přímo hříchem. Kdo bude mít cestu kolem a rozhodne se sem zamířit, určitě neprohloupí, ať již je jakékoliv roční období. Navíc, když po okolí je rovněž řada historických památek v podobě hrad, zámků či kostelů, takže každý si může přijít na své. Tak někdy zde opět na shledanou!