Havířov – Hlavní třída

Po roce 1945 a ještě ve větší míře po roce 1948 se Československo přimklo k mocnému dubisku na východě, což mělo značně neblahý vývoj jak samotné společnosti, tak vše co k tomu patří, tedy hospodářství, kultury apod. Do oblasti kultury spadá svým způsobem i architektura, takže tím pádem i podoba nové výstavby. Nutno podotknout, že východní vlivy se uplatnily hlavně v počátcích období budování socialismu.

Se zostřujícím se mezinárodním napětí bylo požadováno od vrcholných orgánů v Moskvě, tedy přeneseně v Praze zvýšení kapacity těžkého=válečného průmyslu. Ne dosti na to že české země byl silně industrializované již z doby Rakouska-Uherska, vše se to mělo ještě posílit zvýšením výroby zejména v tradičních oblastech těžkého průmyslu. U nás to bylo hlavně na Ostravsku, na Kladně, na Slovensku u Košic, nehledě na založení dalších průmyslových podniků mimo tyto centra (Martin, Dubnica).

Těžký průmysl, to znamená železo a to znamená více uhlí. Uhlí bylo na Ostravsku, takže úkolem bylo zvýšit těžbu zejména tam. To znamenalo nové horníky. (Paradox byl i v tom, že se v hutích přešlo na méně kvalitní ruskou rudu, což znamenalo více energie).

Horníky bylo potřeba někde ubytovat, tudíž vrcholné státní orgány přijaly opatření k intenzivní výstavbě nových bytů v okolí Ostravy.

Podle ideje tak vlastně měla vzniknou zcela Nová Ostrava. Výstavba tak probíhala v lokalitách kolem Moravskoslezské metropole podle ideje že vznikne zcela nové město u Ostravy pro cca 150 000 obyvatel (Poruba), 40 000 lidí mělo posílit Frýdek-Místek, Karviná se měla rozrůst do počtu 70 000 a v oblasti mezi Šumbarkem a Šenovem mělo vzniknout satelitní město pro 50 000 obyvatel.

První výkopy mezi těmito osadami proběhly již v letech 1947–48 v rámci dvouletkového plánu a vzniklo tak sídliště Dukla s celkem rozvolněnou zástavbou, první obyvatelé sem přišli na jaře 1949. Na svou dobu to byly luxusní byty, převážně třípokojové s vodovodem a ústředním topením. O dalším pokračování výstavby se rozhodlo vlastně v roce 1949 usnesením vlády. 11.8.1951 byl uložen skupině architektů (15 členů) vypracovat plán výstavby. Prostor zástavby byl rozšířen dál do katastrů Bludovic. Hlavní projektant byl Vladimír Meduna.

Na plánování nové výstavby se musely vzhledem k rozsáhlému území zapojit tehdejší Stavoprojekty z celé republiky. Paradoxem byl návrh nově zastavěné oblasti jihovýchodně od započaté výstavby mezi Šumbarkem a Šenovem.

Meziválečná československá architektura se celkem úspěšně zařadila do světového proudu svou avantgardou – funkcionalismem. Tento směr byl ovšem po sovětském vzoru označen za příliš buržoazní a kosmopolitní a měl být nahrazen stylem novým, socialistickým realismem. Paradoxně žádný ze sovětských, tím i našich architektů vlastně přesně nedefinoval co by to v architektuře mělo znamenat. Snad jen že styl měl vycházet z „pokrokových“ tradic té které země, z lidového stavitelství a podobných nesmyslů. Paradoxně ve smysli urbanistickém, tedy samotném rozvržení zástavby se architekti drželi funkcionalistických postupů, což je v Havířově patrné na rozmístění trojosé kompozice. Hlavní osy tvoří dnešní ulice, přesněji Třídy. Dnes jsou nazvané Dlouhá, Hlavní a Národní. Sbíhají se (nebo rozbíhají) na náměstí Republiky.

Právě Hlavní třída je nejtypičtějším příkladem výstavby nového města. Projekt a stvaba probíhala v době 1952–55 a navazovaly na 1. etapu budování výstavby, která započala stavbou hornického učiliště a internátu v roce 1950–52. Paradoxně tato stavba ještě příliš nezapadá do socialistickorealistického konceptu, protože se celkem zřetelně ještě hlásí k funkcionalistickému období. Nakonec byla i zkritizována. Půdorys na písmeni H s vyšší střední budovou (7 pater) je dnes sídlem magistrátu.

Bloková výstavba hlavních domů kolem Hlavní třídy se ale už k socialistickému pojetí jasně blíží. To se projevuje ve zrcadlově pojatých blocích obytných budov na obou stranách ulice, široké 30 m. Ta tak měla být jasně „bulvárním“ prostorem. Velkolepost vstupu do města (od nádraží) se projevuje v oboustranných podloubích, které mělo připomínat české tradiční sídla. Další budovy byly v nárožích opatřeny výškovou dominantou s leckdy „renesančními“ štíty. Kulturu města pak zajišťovaly nové kulturní domy. Tím prvním bylo kombinované kino Radost (výstavba 1951–56). Odsazení budovy od uliční čáry mělo zvýraznit význam prostoru i přitáhnout pozornost k budově, která nejvíce nese známky inspirace v renesanční architektuře. Mimo výrazné římsy tu byl v hojné míře využita i výzdoba ve formě sgrafit. Dnes je budova vcelku po právu Národní kulturní památkou.

V únoru 1955 bylo už jasné, že nový sídelní celek bude potřebovat vlastní samosprávu. Otázkou byl i název zástavby. Sešly se návrhy leckdy bizarní (Melsgottwald, Marx, Engels, Lenin, i znovu Gottwald, Gottwaldův Horníkov, ale i skoro úsměvné Čestprácov, Rachotín, Ostravská Mírumilov, Všehomír, Lidobudovatelov, Rozvojný Uhlíkov, Uhlozdroj či Stokomínů. Dá se říci, že vybraný název se v tomto světle zdá velice rozumný.

Volby do zastupitelstva se konaly 4.12.1955. S výstavbou města se připojovaly okolní obce, v roce 1960 tak přibyl ještě samostatný Šumbark, připojeny byly Dolní Bludovice, Dolní a Prostřední Suchá. Nedílnou součástí byl od začátku Šenov.

Vraťme se ale na Hlavní třídu. Její podoba byla vypracována podle sovětské teorie ansablů. „Architektonický ansambl je historicky vzniklá soustava prostorové organizace, skládající se z harmonického spojení architektury, výrazových prostředků výtvarného umění a přírodních podmínek.“ (Nanušjan 1952)

Ulice se postupně ve své výškové koncepci zvyšuje k centru města. Tím znázorňuje pohyb ke středu. Začíná se čtyřmi patry, postupně patra přibývají na konečných 6 až 7 pater.

V porovnání s Porubou se v Havířově podařilo skloubit měřítka hmot s lidmi, týká se to o poměry hmot zeleně a budov. Člověk se tu neztrácí v obrovských domovních blocích.

Naštěstí v Havířově nevznikly plánované výškové dominanty (ala sovětské mrakodrapy).

Po dobudování obytných bloků kolem Hlavní třídy se stavěly další objekty vybavenosti. To už naštěstí bylo po roce 1956, tedy po odhalení Stalinova kultu. Začalo se už upouštět od dogmatu sorely (což je ryze český pojem). Příkladem může být Kulturní dům Petr Bezruč, který byl dokončen v roce 1961.

Malou perličkou měla být realizace přebudování krajiny u Havířova. Kromě vybudování vzdálenějších přehrad Žermanice a Těrlicko měla vzniknout v těsně blízkosti přehrada na Lučině (západně od centra). Ta se realizace nedočkala.