Drážďany – katedrála Nejsvětější Trojice (Dresden - Hofkirche der heiligsten Dreifaltigkeit)

Drážďanská svatotrojiční katedrála je sice jednou z dominant i nejvýznamnějších památek tohoto krásného saského města, ale v podstatě se jedná – s mírnou nadsázkou řečeno - jen o něco mezi hradní kaplí a zámeckým kostelíkem. Katedrála byla postavena v letech 1739 až 1755 a autorem její podoby je italský architekt a stavitel Gaetano Chiaveri. Je tedy zřejmé, že se jedná o stavbu ve stylu tzv. druhého baroka a o další pozitivní zápis saského kurfiřta Friedricha Augusta II., který byl současně polským králem Augustem III., pod vzhled města. 

A protože se jedná o kostel dvorní, je celkem logické, že je se zdejší zámeckou rezidencí pevně spojen mostkem nad uličkou Chiaverigasse. Pozdně barokní katedrála se nachází na okraji Starého Města, kde v podstatě tvoří „přepážku“ mezi Divadelním náměstím (Theaterplatz) a náměstím Zámeckým (Schlossplatz). A nikoho asi moc nepřekvapí, že projekt výstavby katolické katedrály zde byl „posvěcen“ poměrně nenápadně a až 10 let po zahájení výstavby protestantského svatostánku zv. Frauenkirche.

V rámci stavby katedrály musely být zbourány některé středověké stavby, včetně obranné bašty a mincovny. Následně vznikla budova, která je paradoxně považována za jeden ze symbolů drážďanského sakrálního baroka, a přitom jde o dvorskou stavbu, jejíž podobu navrhl cizinec, který navíc opustil Drážďany v polovině budování katedrály.

Po jeho „útěku“ došlo ke změnám projektu a celou stavbu následně jako hlavní architekt vedl Johann Christoph Knöffel. Jeho rokoková verze zůstala, ale on sám byl postupně vystřídán Juliem H. Schwarzem a Friedrichem A. Krubsaciem. Následně tak vznikla budova, která vytvořila z Drážďan evropský unikát, kde panorama města tvořily chrámy „obou církví“. A je zajímavé, že k slavnostnímu vysvěcení katedrály došlo již čtyři roky před jejím dokončením. Paradoxně ovšem nikdy nedošlo k plánované vnitřní výmalbě chrámu, protože Drážďany mezitím ovládl bělostný klasicismus.

Jistým problémem však zůstala věž katedrály, která musela být rozsáhle renovována v letech 1867 až 1868 pod vedením drážďanského městského architekta Adolpha Canzlera, což se znovu zopakovala v letech 1901 až 1903. Pískovec je zkrátka pískovec. To nejhorší však mělo teprve přijít. Během náletů na Drážďany v únoru roku 1945 byla katedrála několikrát přímo zasažena, takže došlo ke zřícení střechy, klenby i části obvodových zdí. Následná rekonstrukce pak trvala až do roku 1965. Trojice z původních cenných nárožních kaplí byla obnovena v původní podobě, ta čtvrtá získala vzhled zcela nový.

Věhlasná stavba, která se svého času dokonce dostala na německé poštovní známky, je zajímavá i tím, že její centrální loď výrazně nižší boční loď obíhá, takže vysoká průčelní věž je neobvykle připojena právě k boční lodi. Celková délka katedrály je 92 metrů a její šířka 54 m. Věž je vysoká 86 m, střední loď (v klenbě) 32,2 m a boční loď necelých 16 m. Díky podlahové ploše 4.800 m2 se jedná o největší kostel v Sasku.

Samostatnou zmínku si zaslouží sochařská výzdoba katedrály. Na její fasádě a vrcholové balustrádě totiž najdeme celkem 78 soch svatých, které navrhl italský sochař Lorenzo Mattielli ve spolupráci s místními sochaři Paulem a Jakobem Mayerovými. Můžeme zde mj. vidět všechny čtyři evangelisty, apoštoly Petra a Pavla nebo čtveřici křesťanských ctností.

InInteriér katedrály je trojlodím, které doplňují čtyři rohové kaple. Zvláštností je dvoupodlažní procesní chodba, která obíhá hlavní loď. Ta vznikla proto, že venkovní katolická procesí byla v protestantském Sasku zakázána. V severní kapli sv. Jana Nepomuckého (též Pamětní kaple) byl v roce 1973 zřízen památník obětem náletu z 13. února 1945. V této kapli můžeme také vidět moderní Pietu z míšeňského porcelánu, kterou vytvořil Friedrich Press.

Z vnitřního mobiliáře steojí za zmínku zejména vyřezávaná, bílým alabastrovým lakem natřená, barokní kazatelna z roku 1712 od Balthasara Permosera. V roce 1748 ji upravil Johann J. Hackl, který je rovněž autorem zpovědnic. Více než čtyřmetrový krucifix a šestice stříbrných svícnů jsou dílem Josepha I. Bauera. Obrazy postranních oltářů namaloval Anton R. Mengs, mramorová socha Jana Křtitele pochází z I. poloviny 17. století a dílny římského sochaře Francesca Mochiho. Monumentální hlavní oltář je mramorový a jeho součástí je – kromě množství zlacených bronzových ozdob - obraz vytvořený v letech 1752 až 1761, již zmíněným, drážďanským dvorním malířem Antonem Raphaelem Mengsem. Oltářní obraz je 10 m vysoký, 4,50 m široký a představuje Nanebevstoupení Ježíše Krista.

Na závěr ještě pár krátkých informací.

Chrámové varhany postavila dílna Gottfrieda Silbermanna v letech 1750 až 1754. Zdobnou skříň varhan vytvořil Johann Joseph Hackl. Díky tomu, že byly varhany v roce 1944 přemístěny do kláštera St. Marienstern, unikly zničení. Později byly rekonstruovány a v katedrále znovu naplno zazněly v polovině roku 1971. O devět let později se vrátily do rukou restaurátorů a od té doby je můžeme vidět takřka v původní podobě. Silbermannovy varhany doplnil v roce 2000 malý Jehmlichův chórový orgán.

Katedrála má celkem pět zvonů, nejstarší a největší z nich pochází z roku 1747, ulil jej místní zvonař Johann G. Weinhold a dostal jméno Božská prozřetelnost. Ostatní zvony pocházejí z období let 1807 až 2001. Na „opačném konci“ chrámu se nachází čtyři krypty, které slouží jako rodové hrobky Wettinů. Tři vznikly v období let 1751 až 1823, ta čtvrtá – zvaná Nová – v roce 1900. Je zde pohřbeno celkem 49 členů rodů Wettinů s manželkami a dětmi, včetně králů Augusta III., Friedricha Augusta I., II. i III. nebo Jiřího I. Saského. August II. Silný zde „zanechal“ pouze své srdce, a to ve speciální schránce a nejstarší kryptě. A zřejmě proto, aby byl počet zvonů a krypt shodný, přibyla ještě v roce 1988 tzv. Biskupská krypta.

Za krátkou zmínku stojí i fakt, že bohoslužby zde probíhají každý den, nejčastěji v neděli. To jich je celkem pět, z toho jedna v polštině.

Závěrečná technická poznámka: Část fotodokumentace pochází z roku 2017, část z roku 2006 (včetně všech interiérových). V tomto případě se jedná o skeny fotografií z kinofilmu.