Demonstrace ve Dvoře Králové nad Labem v roce 1908, jež se zvrhla v protiněmecké a protižidovské násilí

Chtějíce využít tehdejší pohnuté doby, aby mladočeská strana zapustila mezi místním lidem hlubší kořeny, svolali její důvěrníci na 29. října 1908 veřejnou schůzi, na níž měl promluvit poslanec JUDr. Jaroslav Preiss. Tato schůze se však pro ně stala spíše zlým snem a jejich situaci v kraji spíše zhoršila.

Místnost totiž byla obsazena národními socialisty, sociálními demokraty, menším počtem radikálních pokrokářů a jen několika mladočechy. JUDr. Luboš Jeřábek se ujal předsednictví, avšak shromáždění bouřlivě protestovalo a vynutilo si volbu. Předsedou byl zvolen radikální pokrokář JUDr. František Jenčík, který se ujal sám slova a hovořil skoro hodinu. Nato obdržel slovo redaktor PhC. Jaroslav Rydlo, který tepal do pozitivní politiky a skončil tím, že by poslanec Preiss měl dát zadostiučinění za schůzi ve Václavicích, kterou před zemskými volbami mladočeši rozbili, jinak že nesmí mluvit. Nato zareagoval poslanec Preiss takto:

„1. Proti takovému planému radikálničení, jaké provádí dr. Jenčík a red. Rydlo, budu vždycky a všude, protože to pokládám za největší neštěstí našeho národa. 2. Zadostiučinění za Václavice nedám, protože nejsem jím povinen. Dr. Hajn mnou uražen nebyl; a kdyby byl, pak by zajisté žádal zadostiučinění ode mne, jako muž od muže; to však on neučinil. Královédvorské řemeslnictvo průběhem schůze rovněž uraženo nebylo, jinak by bylo samo svými živnostenskými korporacemi o zadostiučinění žádalo, to však se nestalo; pouhý článek redaktorův v novinách nelze pokládati za projev živnostenské korporace.“

Na tato slova dav zareagoval tichem, přitom za promluv obou předchozích řečníků zuřivě přizvukoval a aplaudoval. Těm bylo zřejmé, že bude-li mluvit poslanec Preiss dále, bude „uražené živnostnictvo“ na jeho straně. Proto do debaty zasáhl sám předseda schůze, který opět slovně zaútočil na JUDr. Preisse. Začal velký hluk, pískot a rámus, takže se poslanec Preiss rozhodl se svými příznivci ze sálu odejít, že v takové atmosféře nemá cenu dále cokoliv říkat, protože nikdo tu o pravdu nestojí, zejména když o pozadí údajné urážky ani nic neví.

Po jejich odchodu pokračoval ve své řeči redaktor Rydlo, který publiku nastínil svůj pohled na to, jak to vlastně s tou václavickou schůzí bylo. Nato demagogicky poukázal na protičeské výtržnosti v Trutnově, aby zúčastněné ještě více vybudil. Jeho projev vyvrcholil poplašnou zprávou, že byl právě zabit v Trutnově od Němců jeden Královédvorák. Vládní komisař chtěl schůzi rozpustit, protože podle něj nebylo její předsednictvo úplné. A tak proběhla volba místopředsedy a zapisovatele. Poté se ještě chvíli hovořilo a schůze pak byla ukončena.

Vypuzený lid za zpěvu národních písní a s voláním: „To je za Prahu a pro naše menšiny“ vtrhl před německý dům, kde vytloukl okna. Všeobecně oblíbený okresní komisař JUDr. František Balej, jenž byl do své funkce jmenován v roce 1904, byl při tom poraněn cihlou na hlavě. Menší hloučky lidí procházely dalšími ulicemi a rozbíjely okna v židovských a německých vilách, továrnách Antonína Bauera a Dr. Richarda Neumanna a soukromých bytech. Továrníku Dr. Richardu Neumannovi byl zničen automobil v hodnotě 16 000 K, z něhož zůstal jen kus zkrouceného železa, u Nettlovy vily byl poražen železný plot. Pořadatelstvo schůze i ti, kdo ji rozbili, odmítli jakoukoliv zodpovědnost za tyto nepřístojnosti. Přitom bylo již předem jasné, o co jen šlo. Po městě kolovaly letáky o protičeských výtržnostech a radikálům byla roznášena pozvání právě na tuto schůzi.

Tehdy bylo ve městě oslabeno i četnictvo, protože zde byl pouze strážmistr s jedním řadovým četníkem. Druhého dne přitáhl do Dvora Králové nad Labem prapor vojska a 40 četníků. Večer se na náměstí shromáždil velký dav lidu, jenž byl jimi rozehnán. Hostince byly podle nařízení c. k. okresního hejtmanství uzavřeny již ve 20.00 hod. Pouze v „Grandhotelu“, který byl označován za mladočeskou baštu, se sedělo pod vojenskou ochranou přes půlnoc. Následujícího dne byl klid. Stejně tak 1. listopadu bylo po městě mrtvo. Hostince byly uzavřeny ve 22.00 hod. a „Grandhotel“ ve 2.00 hod. Vojsko nakonec odtáhlo 2. listopadu a hned večer bylo opět vytlučeno několik oken a znovu se rozhostil klid.

Poškozené zajímalo, kdo bude hradit vzniklou škodu. A podle tehdejšího práva bylo jasné, že to bude obec, protože § 37 obecního zřízení zněl: „Vykonává-li obec policii místní, má nahraditi veškerou škodu, která by komu vzešla z opomenutí povinnosti, jež ukládá obci zákonní policie místní. Zvláště pak povinna jest dáti náhradu, když někomu v okršku obce byla učiněna škoda veřejným násilím při srocení spáchaným a nebyl postižen pachatel a když na obec vina padá, že opominula učiniti, čím by se bylo zamezilo násilí.“

Pachatele nepokojů se tak nepodařilo dohledat. Jediným, kdo byl nějak postižen, byl místní kočí Karel Wajzar, jenž se rozhodl odvalit k sobě domů dvojici pneumatik, která zbyla z Neumannova automobilu. Byl zadržen četníkem Wolfem a 2 strážníky. Rozpačitě se bránil tím, že si chtěl s nimi jen pohrát a poté je odevzdat továrníkovi Neumannovi nebo na policejní strážnici. Ale nikde mu nechtěli věřit. Veřejný žalobce ho dokonce obvinil z veřejného násilí ve sroceném houfu vybitím oken v Neumannově vile, že poškodil továrníkův automobil, že kradl za času vzpoury a všeobecného vytloukání, na což stanovoval zákon sazbu ve výši 1-5 let těžkého žaláře. Nakonec byl 10. prosince téhož roku odsouzen pouze za krádež oněch pneumatik na 2 měsíce těžkého žaláře. Jak vidět, alespoň někdo musel být zadržen, když se to nepovedlo s ponoukači veřejných násilností, tak došlo alespoň na neobratného zlodějíčka.

Výsledkem těchto nepokojů však byly protičeské demonstrace v mnoha obcích německých severovýchodních Čech, např. v Broumově, kde byla vytlučena okna v hostinci „U Seidlů“ a na domech v Smithově ulici, kde rovněž žili Češi. Svým způsobem se dostaly královédvorské výtržnosti i před soud, neboť je mladočeský redaktor Ferdinand Fňouk odsoudil a redaktora Rydla nazval nejen jejich intelektuálním původcem, ale rovněž i potřeštěným samozvancem. Rydlova žaloba na sebe nedala dlouho čekat a k jejímu projednávání došlo v Hradci Králové 24. listopadu 1909, kdy porota uznala Fňouka vinného pouze tím, že pohanil Rydla označením „potřeštěný samozvanec“. Vítězstvím se však redaktor Fňouk dlouho neradoval, protože jeho tuberkulóza se stále více zhoršovala a 19. května 1915 v Jaroměři nakonec zemřel.