Barcelona - Palác hraběte z Güell (Palau Güell, Palacio Güell)

Palác Güell patří bezesporu mezi nejzářivější klenoty katalánské metropole. Stavba geniálního architekta Antoniho Gaudího z konce 19. století také byla na soupis španělských národních památek zařazena již v roce 1969 a o patnáct let později se objevila i na prestižním Seznamu kulturního dědictví UNESCO.  Navíc se nachází na „správné“ adrese, tedy v těsné blízkosti místa, kde ulice Nou de la Rambla (v době vzniku paláce se ale tato ulice ještě jmenovala Conde del Asalto) ústí do veleslavné barcelonské promenády la Rambla.

Na úvod si snad ještě můžeme prozradit, že také tato Gaudího úžasná modernistická stavba, pocházející z let 1886 až 1890, patří k prním - ale současně i nejvýznamnějším – Gaudího stavbám. Koneckonců byl hrabě Eusebi Güell i Bacigalupi nejen bohatým průmyslníkem a vlivným politikem, ale i vědcem, spisovatelem, právníkem, Gaudího přítelem a štědrým mecenášem. Proto také Gaudí na podobu rodového sídla postupně vypracoval až 25 různých návrhů a ve finále si vzal na pomoc i svého nejlepšího spolupracovníka, stavebního mistra Francesca de Asís Berenguer Mestres. Tento geniální stavitel neměl nikdy „architektův štempl“, takže jeho projekty museli podepisovat jeho kolegové, včetně samotného Gaudího. A kdo ví, co všechno vlastně Francesc navrhl …

Palác ctí tradicí velkých katalánských panských dvorů, vznikl na místě několika starších domů, které hrabě Eusebi Güell vykoupil, a je určitě prací velkého Gaudího. Spadá do konce jeho tzv. orientálního období, kdy Antoni naprosto neskrýval silnou inspiraci uměním Blízkého i Dálného Východu kombinovaného s hispánskými mudejáry a prvky byzantskými. Logicky zde proto najdeme nejrůznější kopule a velké množství dekorací z pestrobarevné keramiky.

Zajímavé je, že i když práce na výzdobě interiéru paláce trvaly až do roku 1890, byla budova slavnostně otevřena již v roce 1888, což mělo souvislost s konáním světové výstavy Expo. Díky tomu si Gaudí „udělal“ skvělou reklamu, protože palác Güell tehdy navštívily mj. mnohé vlivné osobnosti, např. španělská královna – a dcera císařovny Marie Terezie - Marie Kristýna Rakouská, italský král Umberto I. nebo prezident USA Stephen Grover Cleveland.

Hrabě Eusebi Güell žil v tomto paláci až do roku 1906, kdy se odstěhoval do Larrardova domu v parku Güell. Po jeho smrti v roce 1918 palác i nadále vlastnila rodina Güell, a to až do občanské války, kdy se z budovy stala policejní stanice. V roce 1944 chtěl palác koupit nějaký americký milionář s tím, že by jej celý přestěhoval do USA, ale palác nakonec naštěstí zůstal na svém místě a později se z něj stalo Gaudího muzeum. Od skončení II. světové války pak prošel mnoha rekonstrukcemi, které většinou vedli uznávaní architekti. Ty nejvýznamnější zde proběhly v letech 1945, 1971 až 1979, 1983, 1992, 1998 a 2004 až 2011, kdy kompletní rekonstrukci celé budovy provedl Antoni González.

Palác Güell stojí na obdélníkovém půdorysu o rozměrech 18 x 22 m. V jeho jihozápadní části je umístěna přístavba 6 x 20 metrů. Jako stavební materiál byla využita kombinace přírodního kamene (vápenec) a cihly. Budovu tvoří suterén, kde byly původně umístěny stáje a kočárovna, přízemí se vstupní halou, recepcí a různými provozními místnostmi, mezipatrem pro administrativu, hlavním reprezentativním prvním patrem, druhým – rodinným patrem s ložnicemi a koupelnami, třetím patrem s kuchyní a prádelnou a vrcholovou střešní terasou. Celková plocha budovy je 2.850 m2.

Je zajímavé, že Gaudí zde vybudoval stavbu s monumentálním průčelím, které přitom lze – vzhledem k poměrně úzké ulici – jen těžce pozorovat jako celek. Průřelí je trojúrovňové a jeho součástí je také vstup tvořený dvěma velkými parabolickými oblouky nebo dlouhá tribunová lodžie reprezentativního patra nesená 21 krakorci. Zaujmou také prvky z dílen uměleckých kovářů, např. dvojice hadů, kteří tvoří písmena E a G (Eusebi Güell) nebo katalánský erb s bájným ptákem Fénixem, dílo Joana Oñóse.

Palác má také zadní průčelí z lomového kamene, které nabízí výhled do zahrady a dvora. Jeho součástí je dvojúrovňová terasa, jejíž spodní část je přístupná jídelnou; Jedná se o pozoruhodné místo s dřevěnými okenicemi, kovovými dekorativními prvky a keramickým černo-modrým obložením.

A jak už to bývá u Gaudího staveb obvyklé, interiér budovy v ničem nezaostává za exteriérem a svým způsobem se stává také muzeem nábytku nebo sklářství. Vnitřní prostory paláce Güell byly navíc navrženy tak, aby harmonicky spojovaly veřejný i soukromý život rodiny a jejich služebnictva. Tomu napomáhá zejména přízemní vstupní část, hlavní schodiště a vysoce fotogenický výtah. Po schodišti se dostaneme do reprezentativního prvního patra, které obklopuje velkou centrální haly, která má rozlohu 80 m2 a výšku tří pater, tedy 17,5 m. Nádhernou halu, která je jistě nejobdivovanější a nejfotografovanější částí domu, završuje dvojitá parabolická kopule byzantského typu na příčných žebrech. V patře se nachází také např. obývací pokoj, místnost pro návštěvy a dámská toaletka. Tyto prostory obklopuje arkádová galerie, která je vlastně onou venkovní tribunovou lodžií. Návštěvní místnost zdobí dřevěné obložení pokryté zlatými pláty s tepanými železnými ornamenty, vitrážová okna a medailonky s podobiznami literárních postav z dramat Williama Shakespeara.

Přesto, že je centrální hala stále úžasná, původně se jednalo o „skutečnou galerii“ plnou originálních dekorací, pozoruhodného nábytku i vzácných uměleckých děl. K vidění zde byly např. busty rodiny Güell od sochaře a zlatníka Rossenda Nobase nebo olejomalby Aleixe Clapése. Neogotický nábytek navrhl v bavorském stylu sám Antoni Gaudí, kterého doplnil Francesc Vidal i Jevellí.

Po obou stranách velkého sálu byly umístěny kaple (oratoře), ve kterých se nacházelo dvanáct portrétů apoštolů od Aleixe Clapés. Ten byl také autorem obrazu Neposkvrněné početí, umístěného na oltáři sochaře Joana Flotatse i Lucia (zničen v roce 1936). Varhany vytvořil Aquilino Amezua y Jaúregui, který kupodivu nebyl Katalánec, ale Bask. Na východní straně se pak nachází schodiště, které vede na vyvýšenou tribunu pro hudebníky. V horní části jižní strany byla umístěna jídelna s velkým krbem od Camila Oliverase a hudební sálek.

Z tribunové lodžie vede schodiště do druhého patra, kde se nachází studovna, několik ložnic a koupelen. I zde najdeme cyklus obrazů nebo vzácný nábytek ve francouzském stylu (pohovka a toaletní stolek, které navrhl Gaudí). Je přitom zajímavé, že část mobiliáře pochází z Fonollarského paláce, ve kterém Güellové žili předtím. Říká se dokonce, že komíny současného paláce jsou částečně obloženy dlaždicemi z koupelen Fonollarského paláce. A tím se už vlastně – přesmyčkou a kolem kuchyně a prádelny - dostáváme na jednu z nejzajímavějších střech jednoho z nejkrásnějších barcelonských paláců (nebo – chcete-li – naopak) …

Palácová střecha má celkovou plochu 481 m2 a zdobí ii - v pravém slova smyslu – hlavně komíny. Těch je celkem dvacet, ale (ne)skutečnými zmrzlinovými poháry jsou jen některé z nich (ty ostatní jsou klasické, cihlové). A když k tomu přidáme zakončení centrální kopule s lucernou, máme před sebou jednu z „nejkoukatelnějších“ částí paláce. Koneckonců právě tady prý Gaudí poprvé pochopil, že komín může být výrazným dekorativním prvkem. Zdobné obložení těchto komínů se nazývá trencadís, což je vlastně pestrobarevná kombinace skla, mramoru, porcelánu a keramiky. Komíny jsou většinou ve tvaru kónickém nebo pyramidálním a byly rekonstruovány v letech 1990 až 1994. Zmíněná kopule centrální haly je pak na střeše zakončena jehlanovitou vysokou, keramickou, lucernou, kterou završuje bleskosvod s větrnou růžicí, netopýrem a řeckým křížem.

Zmínit bychom také závěrem měli alespoň ty nejdůležitější osobnosti, které se – vedle Gaudího – na podobě paláce rovněž podíleli. Byli to např. architekti Francis Assisi Berenguer i Mestres a Camil Oliveras i Gensana, výrobce a návrhář nábytku Francesc Vidal i Jevellí, stavitel Agustí Massip, umělečtí kověři Joan Oñós, Salvador Gabarró nebo bratři Lluís a Josep Badia i Miarnau, nábytkoví návrháři a tesaři Antoni Oliva, Julià Soley a Eudald Punti i Chorchs, malíři Aleix Clapés i Puig, Alexandre de Riquer i Ynglada, Ramon Tusquets i Maignon nebo sochaři Joan Flotats i Llucià a Rossend Nobas i Ballbé (někteří z nich již výše zmíněni byli).

Celý interiér tohoto pozoruhodného paláce je zpřístupněn veřejnosti. Pochopitelně za peníze (12 euro) a občas i s dlouhou frontou u vstupu. Součástí prohlídky je i film nebo výstup na střešní terasu ke slavným komínům. Návštěvu tohoto fascinujícího sídla lze jen a jen doporučit. A navíc je fotografování – všude a všeho - povoleno.