Barcelona – klášter Panny Marie v Pedralbes (Real monasterio de Pedralbes, Monestir de Santa Maria)

Mariánský klášter v městské části Pedralbes patří nejen k nejvýznamnějším památkám Barcelony, ale také mezi nejkrásnější ukázky katalánské gotiky vůbec. Byl postaven na počátku 14. století a je veřejnosti přístupný. Za jeho hlavní klenot je většinou považován třípodlažní ambit okolo půvabné rajské zahrady

Jestliže se v celém klášteře potkáváme s ukázkami každodenního života jeptišek, Muzeum kláštera Pedralbes v bývalé koleji představuje předměty církevního umění z období 14. až 20. století. Ke klášteru zajíždí Turistic Bus a s barcelonskou kartou je vstup zdarma. Zejména v létě je zde prý – na rozdíl od zbytku Barcelony – příjemný chládek a neuvěřitelný klid. Klášter klarisek založila královna Elisenda de Montcada, pochopitelně za podpory svého manžela Jaume II. Jeho stavba byla zahájena na jaře roku 1326 (tehdy ještě v obci Sarrià a daleko za městskými hradbami), kdy byl v apsidě klášterního kostela položen základní bílý kámen (název Pedralbes pochází z latinského Petras Albas, tedy bílé kameny), aby se po 14 měsících mohly jeptišky nastěhovat do „nového“. Díky tomuto velmi krátkému období stavby vznikl velice jednotný a harmonický příkladem katalánské gotiky bez jakéhokoliv ovlivnění jinými architektonickými styly. Teprve v průběhu 15. století bylo přidáno třetí, nejnižší, podlaží klášterního ambitu.

Na východní straně klášterního areálu se nachází jednolodní kostel s vysokou oktagonální zvonicí, prolomenou v horní části vysokými okny. Vpravo vedle presbytáře najdeme hrobku královny Elisendy, která má jednu velkou zvláštnost: sarkofág zakladatelky kláštera je totiž rozdělen na dvě části; část obrácená ke klášteru ukazuje Elisendu jako terakotovou smutnou vdovu - jeptišku (klášter byl od počátku stavěn - vzhledem k věku a zdraví krále – jako útočiště truchlící královny – vdovy … a král také půl roku po dokončení stavby skutečně zemřel), část v kostele jako mramorovou královnu s výraznou polychromní výzdobou. Z kostela, který (i když mnohé informační zdroje tvrdí něco jiného) nebývá vždy přístupný, není přímý přístup do kláštera, a musí se použít samostatný vchod.

Klášter se doporučuje procházet proti směru hodinových ručiček, i když díky tomu uvidíme to nejlepší hned na úvod. Hned za vchodem nás totiž čeká malá kaple Archanděla Michaela (San Miquel), ve které můžeme vidět fresky ze života Ježíše Krista a Panny Marie pocházející z let 1343 až 1346. Jejich autor Ferrer Bassa svým pojetím připomíná italského malíře Giotta. Hned vedle se pak nachází hrobka královny Elisendy (viz. výše), za ní pak další hroby představených kláštera. Druhé podlaží s muzeem je přístupné částečně, třetí vůbec.

Po návratu do přízemí pokračuje prohlídka kláštera; na západní straně jsou umístěny místnosti hospodářsko – technické jako jídelna a kuchyně, v suterénu pak sklady a zajímavá diorama show o životním příběhu Ježíše. Mnozí návštěvníci však ze všeho nejvíce oceňují odpočinek v tichu rajské zahrady s renesanční kašnou uprostřed a několika palmami a cypřiši. Klášter i dnes patří klariskám (většinou se jednalo o dívky z aristokratických rodin), které jsou ženskou obdobou františkánů. Je jich zde sedm a jsou už ubytovány v moderní přístavbě.

Klášter byl původně opevněný. Obklopovala jej hradební zeď, z které se dochovaly pouze dvě strážní věže a dvě brány umožňující přístup do uzavřeného prostoru. Právě zde se nacházely – a dodnes nachází - tzv. Dolní domy a budova nazvaná prostě Klášter, která byla v roce 1329 vybudována pro bratry františkány. Jedná se o jednoduchou stavbu s malou křížovou chodbou, která zahrnuje i – z venku dobře viditelné – zbytky starého kostela Santa Maria de Besalú. Objekt je v soukromém vlastnictví a v roce 1919 byl zrekonstruován. V ostatních domech “dolního” kláštera fungovala např. pekárna nebo “řeznictví”.

Samotnou kapitolou je již zmíněný kostel, který se nachází mimo vnitřní ambitový areál. Kostel je jednolodní a zakončuje jej heptagonální apsidy. Součástí kostela jsou kaple umístěné mezi opěrami prvních tří klenebních polí. Chrámový chór byl původně oddělen od zbytku kostela zdí, která dosahovala téměř ke klenbě. Uprostřed zdi bylo zamřížované okno, kterým jeptišky sledovaly bohoslužby. Tato zeď byla stržena až v roce 1894, kdy byly na jejím místě nainstalovány varhany.

Vraťme se ještě k čtvercovému ambitu. Je to, koneckonců, spolu s kostelem, nejdůležitější část kláštera. Jeho strany jsou 40 metrů dlouhé a po obvodu postupně najdeme – kromě již zmíněné hrobku královny Elisendy (i když se jedná o sochařskou práci nejvyšší kvality, není její autor znám), která byla dokončena ještě před její smrtí – i ložnice michů (dormitáře), opatství, ošetřovny, jídelny (refektáře) a kapitulní síň. V obou gotických podlažích tvoří arkády lomené oblouky a na sloupech najdeme stylizované hlavice s erby obou královských zakladatelů. Zmíněné fresky v kapli San Miguel jsou považovány za nejlepší příklad italské nástěnné gotické malby mimo území Itálie. V této části kláštera byla také zřízena středověká zahrada s léčivými rostlinami.

Klášterní komplex najdeme na adrese Plaça del Monestir č. 1 a je možné, že byl postaven na místě, kde původně stávala římská vila. Již od roku 1931 se jedná o národní kulturní památku a v roce 2012 sem přesídlil barcelonský Institut kultury.

Zcela na závěr snad ještě pár zajímavostí z historie tohoto kláštera.

Klarisky se sem nastěhovaly v roce 1327. O rok později je doplnila ovdovělá královna Elisenda a roku 1329 také skupinka šesti františkánů, kteří se údajně měli postarat o rozvoj duchovna jeptišek. V roce 1466, tedy během katalánské občanské války, musely jeptišky klášter na několik let opustit, což se opakovalo i při povstání roku 1640. A poté již klášter pouze ztrácel na významu, aby byl roku 1835 zcela uzavřen. Na rozdíl od klášterů v centru Barcelony však nebyl vypálen.

Přesto, že se od roku 1931 jednalo o národní památku, byl zde po vypuknutí občanské války spálen hlavní oltář. V roce 1938 sem byl umístěn Generální depozitář, ve kterém byly shromažďovány archivy různých institucí, zejména těch církevních. Od roku 1949 pak byla část kláštera zpřístupněna veřejnosti a v roce 1975 vzniklo klášterní muzeum Pedralbes, ve kterém byla 11 let k vidění i část sbírek Thyssen – Bornemisza.