Zimní týden na Šumavě 2022 pt. 5, epilog ve Vimperku a Strakonicích

4. 2. 2022

Přišel pátek a poněkud oblevové ráno. Teplota mírně nad nulou, která vládla celou noc poněkud odrazuje od použití běžek. A protože zítra (tedy v sobotu) se chystáme k návratu, i předchozí večer byl tak nějak hýřivější, což se projevilo i posnídaňovým poleháváním.

Ale přeci jen nezůstaneme celý den na chatě. A protože předloni jsme toho trošku pojezdili autem, nakonec volíme obdobný program.

Tedy spíše naše větší skupinka, mimo zarputilých běžkařů, kteří potřebují najíždět dávky kilometrů.

Po desáté hodině tak nastupujeme do mikrobusu a míříme do nižších partií Šumavy. Vlastně logickým východištěm této části pohoří je Vimperk, od kterého hned začíná stoupání silnice 168, která vede i naším směrem. Svým způsobem je paradoxní fakt, že ačkoliv se město rozkládá ve výšce nad 650 m, není ve městě i blízkém okolí skoro žádný sníh. To dokládá skutečnost, že Šumava je vskutku teplejší oproti našich severních hor.

Souvislejší plocha sněhu je k vidění ještě na kopcovitějším sportovním areálu Vodník, kde mají sněžné dělo a nastříkaný tréninkovou stopu pro běžkaře. Níže ve městě jsou vskutku jen sporadické hromádky. Zastavujeme v centru města poblíž bývalého pivovaru.

Pro řadu z nás, co jsme Vimperkem projížděli je milým překvapením, že jde o poměrně zachované historické městské jádro, není tu jen ten hradový zámek, který vidí skoro všichni, kteří městem cestují. Ten sice pozorujeme jen z povzdálí a procházíme se spíš jen níže položeným městem. Město je položeno pěkně ve svahu nad údolím říčky Volyňky.

Vznik sídla souvisí pravděpodobně z existencí jedné z větví Zlaté stezky. Již někdy na konci 12. (1195) tu vzniklo strážní místo kupecké stezky, v druhé polovině 13. století se již hovoří o hradu, zároveň s tím o podhradní osadě. Městská práva jsou datována rokem 1359.

Díky dálkové dopravě se město celkem slušně vyvíjelo, byť s tragickým obdobím husitských válek a postupným úpadkem o válce 30tileté.

Ve Vimperku se zdržíme sice jen krátce, nicméně stačí to k procházce kolem zdejšího kostela Navštívení Panny Marie, který neskrývá svůj gotický původ, od náměstí směřuje k údolní části města s překvapivě prudkým klesáním (viz galerie). V této části jsou k vidění i historicky cenné roubené domky. Skromné občerstvení si dopřejeme v kavárničce U Jelena.

Paradoxně o domu U jelena by se dalo spíše hovořit o poněkud vzdálenějším domu zelené fasády, který je oficiálně pojmenován jako Myslivna, ovšem průčelí domu zdobí právě zmíněný jelen. K menšímu překvapení se před kavárnou objevuje známá postava Pepína, takže i zbytek výpravy nakonec zvolil kratší motoristický výlet. Ale odpoledne prý ještě na běžky vyjedou.

Naše „mikrobusí“ skupina ale pokračuje ve výletu hlouběji do vnitrozemí, přesněji tokem říčky Volyňky.

Pro neznalé by mohlo být zarážející pojmenování nejen samotné řeky, ale i městečka poněkud navozující pojmenování jedné oblasti na Ukrajině. Jde ale zřejmě o původní pojmenování, které s tou Ukrajinou nemá nic společného, spíše dokládá fakt, jak jsou naše vazby na nějaké praslovany silné (snad na některé velké bratry).

Volyňka pramení na Šumavě a končí v řece, která rovněž pramení na Šumavě. Tou řekou je samozřejmě Otava a místo kde končí je dlouho osídlené díky městu Strakonice.

Osídlení u soutoku dvou řek má jistě dlouho historii, díky vykopávkám je známá přítomnost slovanského živlu již v 8. století, slučováním starších osad vznikl předchůdce města, které dostalo i ochranu výstavbou gotického kradu kolem roku 1220. Ačkoliv město nebyl královské, stalo se i jako město poddanské významným centrem širokého okolí.

Strakonice byla později i významným průmyslovým centrem (bohužel sláva ČZ je spíš minulostí), proslulá byla výroba pokrývek hlavy, oblíbených hlavně v muslimských zemích (Fezko), ale slavné jsou i díky kulturním tradicím, zejména tak dudáckým festivalem i báchorkou J. K. Tyla.

Procházku zahajujeme poblíž místního pivovaru s hradní lávkou a pomníkem zmizelých občanů.

Podchodem pod silnicí míříme do centra města, který zdobí nejen krásná radnice, Švandova socha, ale u další výstavné měšťanské budovy. Prvotním cílem je samozřejmě Stará sokolovna, jejíž restaurace je vlastně vzorková hospoda pivovaru Dudák, po posilnění pak hlouběji do města.

Při průzkumu mapy nás zaujala zmínka o tamním Stonehenge. Vlastně jde o kruhové seskupení kamenných stél, řekněme menhirů. V centru toho je opracovaný dolmen, tedy dvojice menhirů s kamenným překladem, ale spíše jde o beton než o kámen. Za touto atrakci musíme hledat ing. Pavla Pavla, místního badatele, který se mj. zabýval jakým způsobem mohli naši předchůdci pohybovat a přemísťovat mohutné skalní bloky. Jak známo, dotáhl to díky tomu až na Velikonoční ostrov s jednou výpravou Thora Heyerdahla.

Vracíme se podél Otavy, přes most na druhou stranu řeky, abychom si venkově prohlédli i místní hrad (v zimě zavřený, kromě IC). Po hradní lávce jsme zpět u našeho vozidla, čímž jsem takřka náš páteční motovýlet dokončili a mohli se pak už jen pomalu chystat sobotnímu návratu, který se naštěstí odehrál bez větších problémů.

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3

Pt. 4