Ze Salaše přes Poscanou skalu do Cetechovic

Z horního konce Salaše míří k samotě Vlčák, nacházející se na hlavním chřibském hřebeni, žlutě značená tur.trasa. Prochází po silničce vinoucí se proti toku potoka Salašky dnem hlubokého zalesněného žlebu a prudčeji do svahů trasa šplhá až v samém jeho závěru.

U točny busu jsem minul dva prázdné kamiony, čekající na něco, což mou zvědavost „upokojilo“ až dál v údolí. Kilometr za obcí jsem přišel k lokalitě Vápenice, kde se nachází pietní místo s „Památníkem salašské tragédie“, o níž jsem se podrobněji zmínil v minulém článku. Od obce sem vede i modře značená tur.trasa, ta ale odtud lesem stoupá k rozhledně na Brdu. Já pokračoval dolinou Salašky po žluté k ústí Smutného žlebu a dál směrem k Tománkově hájovně. Tady ale byla najednou silnička zatarasena kamionem, jehož řidič právě na vůz nakládal kmeny stromů. (Aha – tak proto za vsí ty další musely čekat, protože lesní asfaltka je tak úzká, že by se tu proti sobě dva jedoucí vozy nevyhnuly!)

Šofér byl šikovný, to musím uznat a zcela naložit kamion mu trvalo pouhých 15 minut! Čekání mi zpříjemnil hovor se starším důchodčíkem, který sem přijel na kole od Salaše. Prozradil, že má Chřiby také velice rád (však si také na Velehradě koupil chatu), ale nastálo žije v Bučovicích. Na rozdíl ode mne ztratil po chvilce trpělivost, rozloučil se a hodil „navrátila“ nazpět do civilizace. Já po odjezdu kamionu pokračoval dál údolím, až jsem přišel na rozlehlejší prostranství obklopené ze všech stran hlubokým hvozdem.

 

 

Na tomto místě se v minulosti nacházelo prapůvodní osídlení obce Salaš. Jeho chýše byly rozhozeny okolo huti, v níž se vyrábělo sklo pro pány na Buchlově. Po zániku sklárny tu byl mnohem později vystavěn patrový zděný objekt hájovny, doplněný hospodářskou budovou a políčky, v nichž se rodilo hlavně kamení.

Za hajného Tománka od konce roku 1944 až do osvobození v hájence pobývali členové početného partyzánského oddílu „Olga,“ který byl součástí Partyzánské brigády Jana Žižky. Název vznikl podle Olgy Františákové (spolu s velitelem Josefem Houfkem zakladatelkou oddílu), která bojovala na území sousedního státu v SNP již ve svých 19 letech.

V sedmdesátých letech minulého století byla Tománkova hájenka zbourána a pro turisty zde vznikl první zastřešený přístřešek mající ráz klasické zděné boudy. Časem vše upravováno až do dnešní podoby a řeknu vám, že jsem na úžasnější turistický azyl, než je tento, na svých toulkách ještě nenarazil!

Po jeho důkladné prohlídce jsem hluboko smekl před těmi neznámými, kdož se starají o jeho údržbu a doufám, že se s ním ve stejně perfektním a nepoškozeném stavu setkám zase i někdy příště...

 

 

Přístřešek stojí na horním konci loučky pod lesem, má podobu obdélného zděného přízemního stavení doplněného po straně kůlnou, jehož přední (po celé délce otevřená) strana se otevírá vstříc přicházejícím poutníkům. V interiéru se nachází krb, u kterého je na policích umístěno spolu s čistícími prostředky rozličné kuchyňské náčiní. Nechybí nachystané dřevo k topení, plastový barel na vodu,odpadkový koš a na stěně visící mapa oblasti označující kroužkem místo, kde se právě nacházíme. Na podlaze stojí dva stoly, jejichž horní desky zdobí vázičky s květinami i popelníky, u stolů lavice na sedění (některé i měkkými „podprdelníky“) a je zde i několik obyčejných židlí. Napravo v místnosti je do zdi zabudována plechová skříňka určená k odložení dobrovolného obolusu za použití přístřešku, k čemuž příchozí nabádá i soška kolorovaného staříka žebráka.

Před přístřeškem se na louce nachází venkovní ohniště a otevřené kruhové posezení pro „Rytíře u kulatého stolu.“ Další masivní lavice i s opěradly obklopují stůl za rohem budovy, na jejíž stěně je umístěna informační cedule o historii bývalé Tománkovy hájenky. Na druhé straně od přístřešku vede chodníček k luxusní dřevěné kadibudce.

 

 

Po opuštění přístřešku jsem za ním na pravé straně protranství minul menší Památník v podobě kamenného hranolu s deskou na paměť činnosti partyzánského oddílu „Olga.“

 

 

Partyzánský oddíl Olga patřil k významným protifašistickým jednotkám operujícím na našem území a v únoru 1945 čítal dvacet partyzánů a dvě partyzánky. Jeho nejúspěšnější akcí - „Akcí Benzín“ - bylo přepadení nádraží v Morkovicích na dnes již neexistující trati do Nezamyslic. Němci tady měli odstavené cisternové vagony s oleji, benzínem a benzolem, hlídané maďarskými vojáky. Ty partyzáni odzbrojili a obsah cisteren vypustili. Další husarský kousek se udál 18.dubna 1945, kdy odbojáři zajali německého generála Dietricha von Millera (velitele 16.tankové divize) dlícího na návštěvě u hraběte Dubského na jeho zámku v Hošticích. Přitom zneškodnili generálův doprovod a do zajetí vzali také německého okresního hejtmana v Kroměříži JUDr.E.Koblischka.

 

Kvůli jednání některých jeho členů - hlavně velitele Josefa Houfka s přezdívkou Pepek, nadměrně holdujícího alkoholu, byl partyzánský odlíl „Olga“ také oddílem dosti kontroverzním. Jeho příslušníci totiž nebojovali jenom proti fašistům, ale likvidovali také konfidenty gestapa z řad českých občanů. V některých případech se bohužel jednalo pouze o jejich domněnky a o život tak přišli mnozí nevinní, které partyzáni popravili.

Věčně opilý Josef Houfek se zaměřil i na hledání „nepřítele“ uvnitř jednotky. Tak byl k smrti odsouzen např.partyzán Jindřich Gloza, obviněný z podlamování autority velitele a zpochybňování jeho rozkazů.

27.dubna 1945 „Pepek“ přikázal pořídit soupis veškerých zbraní oddílu. Partyzáni Alois Novotný pocházející ze Zlámanky a Antonín Koupil z Roštína vlastnili každý jen po jedné staré zbrani, které se rozhodli nenahlásit. Když to na druhý den (pouhých 24 hodin před hrůznou „Salašskou tragédií“) při kontrole silně podnapilý velitel Houfek zjistil, rozzuřil se až k nepříčetnosti. Oba mladíky před zraky celého oddílu brutálně ztýral, mlátil je a šlapal po nich. Následně je odsoudil k trestu smrti ubodáním. Někteří partyzáni se sice chlapců zastali, ale Pepek jejich prosby nevyslyšel. Oba provinilci byli odvedeni do lesa, tady omráčeni ránou polenem do hlavy, a pak bodnými ranami do krku usmrceni.

 

 

Na Pomník obou zavražděných partyzánů jsem narazil v lese u potoka asi 300 m od „Přístřešku Salašská hájovna.“ Chvilku jsem před ním postál a zamyslel se nad osudem nešťastníků. Za mého dětství nám ve škole byly mozky vymývány komunistiskou propagandou, velebící – napříč vypálené Ploštině a dalším sídlům na Valašsku – hrdinství partyzánů a nebylo snad jediného kluka, který by se v duchu netoužil vrátit do té doby a neodešel s nimi bojovat do lesů. Až po sametu vyšla na povrch veškerá pravda o partyzánském hnutí a naše sny obrátila vniveč.

 

Stat sa v téj době partyzánem, dostat sa pod velení zrovna tohto věčně ožralého psychopata Pepka Húfka, nasrat ho, byt zato odsúzený k smrti, ale namísto jakžtakž přijatelného zastřelení dostat ranu polenem do hlavy a byt podřezaný jak sviňa... tož to teda na takovéto „partyzánčení“ nakašlat!

 

 

Myšlenky na tragédii u potoka naštěstí z mozku na nějakou dobu vymazalo pokračování mé naplánované další trasy. Nenápadná lesní cesta totiž od potoka se žlutou značkou zamířila „rovno hore kopcem“, který byl tak něco mezi krtincem a Gerlachem. Při funění vzhůru svahem jsem už dumal spíš nad tím, jestli za chvilku nedostanu první infarkt, čemuž bolestně přizvukovaly i prohulené plíce, o utrpení nakynutých břišních špeků nemluvě.

Tenhle notně „výživný“ úsek v délce asi čtvrt kilometru končil u prvního pískovcového skalního výchozu v podobě přerostlého balvanu. Napravo pak byly vidět další skalky i skály trčící ze svahu.

 

Při vydýchání se v hlavě krátký odskok do minulosti:

 

Zdejší chřibskou lokalitu „Pochcané skaly“ jsem navštívil (Bože, jak ten čas letí!) už před dvanácti lety. Tehdy se má očička mohla pokochat pohledem na hlavní masív a menší i větší skalní výchozky v jejím nejbližším okolí... no a v domnění, že jsem shlédl vše podstatné, jsem odtud pokračoval dál na chřibské hřebeny. O něco později se na webu objevil článek s fotografií a popiskem neznámé skalní věže ležící poblíž Poscané skaly. Měla se nacházet o něco níž na hřebenu dál směrem na východ. Já při tehdejší návštěvě strávil průzkumem a focením ústřední části skal nejméně dvě hodiny a tato nejvýchodnější část dlouhého skalního pásu mi tak zůstala utajena. Což bylo samožřejmě nutno napravit, jenže k další další výpravě do těchto míst došlo až dnes.

 

Na hřebínku nade mnou jsem nejprve minul první pitoreskní skalku, a pak už jsem před sebou viděl tu vytouženou skalní věž obklopenou coby královnu skalním dvořanstvem. Není vysoká (jen asi 6 až 7 m), ale svou podobou (z každé světové strany vypadá úplně jinak) je docela unikátní!

Od ní jsem pak směrem k západu míjel další bizarní výchozky i větší skaliska, k jejimž úpatím vedly jen nezřetelné pěšinky připomínající stezky zvěře... a od nich stoupal svahem (anebo pro změnu klesal) dál a dál, kterážto moje trasa převedená do grafu by nejspíš navozovala představu procházky po hřbetu lochnesské příšery. Nakonec nožky doškobrtaly k mohutnému skalnímu bloku, který mi byl povědomý již z minula. Teprve tady jsem si udělal představu o rozlehlosti přerušovaného skalního pásu „Pochcané skaly“, který dosahuje délky nejméně půl kilometru!

Lokalita skrytá v lese je sevřena mezi severním koncem žlebu Salašky (jímž prochází nahoru na samotu Vlčák žlutě značená trasa a bezejmenným údolíčkem. Skalní pás prochází bočním hřebínkem směrem od západu k východu ve svahu, který je po své délce rozčleněn řadou suchých strmých žlíbků, klesajících dolů k potoku Salaška. A také jedním velmi působivým skalním amfiteátrem. Jeho nejvyšší část je lemována skalními lavicemi mrazového srubu, dosahujícího výše necelých deseti metrů, ale svou délkou (150 m) je tento skalní výchoz impozantním středobodem celé lokality. Skála prochází pod samou hranou hřebene a po celé délce se kroutí podle tvaru amfiteátru a podle dalších žlíbků. Její nejdivočejší částí je neustále mokrá mohutná skalní lavice s popadanými a vyvrácenými lesními stromy kolem, což zřejmě inspirovalo místní obyvatele k udělení kuriozního přízviska „Poscaná skala.“

Spolu s okolními skalními výchozy tvoří toto místo nečekaně velikou a nesmírně působivou oblast, která i přes místy obtížně prostupný terén rozhodně stojí skalním „fajnšmekrům“ za shlédnutí.

Po celé lokalitě jsou rozhozeny četné skalní výchozy ve formě dalších mrazových srubů, skalek a ohromných balvanů. Uvidíme tu také jednu větší skalní věž, menší skalní věžičky (tory) a ve stěnách vykotlaná bizarní ústí drobných jeskyněk. Všechny tyto útvary se od „ústřední hlavní skály" liší nejen bohatou geomorfologickou výzdobou, ale rovněž pozoruhodnými a naprosto nečekanými bizarními tvary. Povrchy skalních stěn zdobí četné kulovité dutiny a na některých můžeme obdivovat také zajímavá mřížoví voštin. Jedno pitoreskní skalisko je proti nepřízni počasí chráněno „speciálním“ kamenným kloboukem a jeho úpatí zdobí „kuří nohy", jev známý převážně z krasových jeskyní.

Nahoře nad skálami jsem dorazil k lesní cestě, která vyústila na lesní asfaltku lemovanou červeným tur.značením vedoucím na blízký hlavní chřibský hřeben. Na ní jsem si mohl zblízka prohlédnout přes cestu se plazícího slepýše a na hřebeni samotu Vlčák. Za ní jsem vyměnil červenou tur.trasu za modrou, která klesala do 2 km vzdálených Cetechovic. Tak jako třeba u Veřovických vrchů, jsou i tady v Chřibech jejich severní svahy šíleně strmé... no a jako by to nestačilo, vedl mne navíc první úsek blátivou cestou, pak jsem se musel probít přes polom a prudce klesající lesní roklí nakonec doškobrtal po hřebeni nad Cetechovice k opuštěnému zatopenému lomu.

 

Jak známo, je východní část Moravy a Slezska tvořena západokarpatskými pohořími a vrchovinami magurského flyšového pásma. Vzácnou vyjímkou pak jsou několikeré vápencové „kapsy“, které např.u Štramberka dodnes nad povrch vystupují v podobě bradel. Další lokalitou s výskytem vápence byl např. dnes již zaniklý a zatopený „Kurovický lom“ s romantickou hladinou jezera přístupný od Tlumačova a na západní straně Chřibů u Cetechovic byla dobývána i jeho mnohem ušlechtilejší „odrůda“ – mramor.

Tohle cetechovické bradlo tvořené vápencem a mramorem je památkou na jurské moře, jehož vlny šplouchaly v prostoru mezi Střílkami, Cetechovicemi a Zdounkami asi před 120 milióny lety.

 

Lomy na mramor byly nad Cetechovicemi otevřeny LP 1680. Protože v nich pracovali převážně vlašští lamači, obdrželi Cetechovice od ostatních obcí hanlivé přízvisko „Taliáni.“ Velmi kvalitní mramor se tu vyskytoval nejen v barvě bílé, ale díky různým příměsím byl i načervenalý anebo žlutě a zeleně žíhaný. Tento krásný kámen byl použit např. na všechny portály a veřeje v kroměřížském zámku. Dále pak na některé oltáře v olomouckém svatováclavském dómu, v kostelích na Sv.Kopečku, v Dubu a chrámu sv.Jakuba v Brně. Bylo z něj zhotoveno také velké množství krbů nacházejících se ve šlechtických palácích ve Vídni, sochy a balustráda na hřbitově ve Střílkách a v Uherském Hradišti z něj byl vysochán nádherný morový sloup stojící na Mariánském náměstí.

Dnes už je cetechovický mramor zcela vytěžen. Bývaly tu celkem tři lomy a jejich zarostlá dna je možno si prohlédnout u modré tur.trasy. První lom se nachází půl kilometru od obce, ale uvidíme tu už jen stěnu ze zbylého pískovce. To samé platí i o dvou dalších, ale protože byl horní lom „Mramůrka“ (800 m od Cetechovic) zatopen, stal se z nich v dnešní době lomem nejatraktivnějším. To asi bohužel platí jen v bezvetegačním období, poněvadž při mé návštěvě výhled do kráteru téměř znemožňovala clona bujného porostu a já mezi ní jen částečně rozeznával modrozelenou hladinu jezírka vyplňujícího jeho dno.

 

Od lomu následoval sestup serpentinami lesní cesty (potkal jsem na ní panáčkujícího zajocha) na louky u Cetechovic s výhledem na protější kopce, příslušící již Litenčické pahorkatině. Při chůzi horním koncem obce s asi 200 obyvateli jsem minul nejvýznačnější sakrální památku dědiny - kostel Navštívení Panny Marie, obklopený hřbitovem.

Jeho předchůdce se tu vypínal již v polovině 16.století. Roku 1656 byl opraven, přestavěn a ve druhé půli století devatenáctého rozšířen o malou sakristii. Orientovaný jednolodní chrám s odsazeným pětibokým presbytářem zpevněným pilíři z kamenných kvádrů vyrostl na půdorysu obdélníka. Na západní straně ční nad hlavním vstupem do chrámu vysoká hranolová věž zvonice s jehlancovitou střechou a kovovým krucifixem.Vchod je ozdoben půlkruhově zakončeným portálem s renesančním ostěním s rytými růžicemi. Chrámová loď má údajně valenou klenbu a kněžiště je zaklenuto pětidílnou klenbou lunetovovou. Nejcennějším prvkem interiéru je heraldický náhrobník Jana Kokorského z Kokor a na Zdislavicích, pocházející z roku 1559. Ten jsem ale nespatřil, protože kostel je přístupný pouze v době, kdy se v něm konají bohoslužby.

 

 

Za kostelem jsem minul objekt místní hasičárny, na opačné straně hlavní silnice pak nějaký statek a po 150 metrech chůze stanul před čelním průčelím menšího, ale malebného barokního zámku.

 

Na jeho místě stávala již před koncem 15.století vodní tvrz, která byla LP 1682 za Karla Antonína Zellera z Rosenthalu přestavěna na první (zřejmě renesanční) zámek. Následné jednopatrové barokní sídlo s mansardovou střechou a maličkým vnitřním nádvořím vzniklo roku 1738 za Josefa Antonína Mayera z Mayerswaldu. Do dnešní podoby nechal objekt o pouhý rok později upravit nový zámecký pán – Antonín Petřvaldský z Petřvaldu. Stalo se tak podle plánů anonymního architekta, který se údajně zabýval výhradně projekty pro velehradský klášter. Pod zámkem vznikly rozsáhlé podzemní katakomby. Nad honosným vstupním portálem se až do dnešních časů zachoval v kartuši umístěný znak Josefa Antonína Maayera z Mayerswaldu. Původně se okolo zámku rozprostíral park, ale když přešel roku 1763 do majetku Kunburgů, ti jej nechali změnit na pole.

 

Po druhé světové válce roku 1948 zámek připadl JZD. Byly v něm upraveny byty pro úředníky a zbytek využit pro kanceláře „jednotného zemědělského družstva“ a místního národního výboru. V roce 1958 objekt vyhlášen kulturní památkou. Kvůli špatnému stavu (absence jakékoliv údržby) byl o 9 let později opuštěn. Poté zakoupen charitou pro domov sester řádu svatého Františka. Interiéry pak bohužel prošly důkladnou přestavbou, která smazala jejich původní podobu a nad malým vnitřním nádvořím byly upraveny ochozy. Po sametu zámek vrácen rodině Šimonů, dnes je nevyužitý a nepřístupný.

I tak se ale (napříč současné podobě )z hlediska architektury jedná o hodnotný zámecký objekt, notně oživující okolní vesnickou zástavbu.

 

Po obhlídce čelního zámeckého traktu jsem odpochodoval k zastávce busu a posilnil se posledním lokem z plastové láhve Pepsi, kterou jsem sebou tahal v batůžku. O kus dál se na návsi určitě nacházel i nějaký obchod, ale protože mi měl bus do Kroměříže jet už za 12 minut, vybodnul jsem se na žízeň a raději vyčkal příjezdu na zastávce. V Kroměříži pak „přesedláno“ na bus dálkový, který k mému velkému údivu cestu do Zlína zvládl za pouhých 37 minut! Nutno ale dodat, že hned za městem najel na dálnici a z ní nazpět na „obyč“ silnici sjel až za Otrokovicemi u zlínského Tesca...