Západní část republiky - 16. den: Stvolny - zřícenina kostela sv. Petra a Pavla, kostel Narození Panny Marie a moštárna, Doubravice - 4,5 km dlouhá trasa v PR Kozelka (vyhlídky, vrcholy Kozelka a Doubravický vrch) a samoobslužný bar

V noci jsme zaslechli déšť i hukot větru. Ale spali jsme dobře. Vstáváme už v 8 hodin. Jen mne lehce pobolívá hlava. Že by to znamenalo opět změnu počasí? Včera byl ledový vítr, ani žádné vedro nebylo, v sobotu mají být tropy.

Venku je každou chvilku jinak. Chvíli to vypadá nádherně, skoro všude je modrá obloha, sluníčko hřeje. Za chvíli vidíme černé mraky, které sluníčko zakryjí a je po teploučku. Chvílemi to moc nefouká, ale jen chvílemi. Mezitím je to opět ten studený severák.

V klidu jsme se nasnídali. Odjíždíme a kupodivu auto opět v pohodě nastartovalo. Tak to vypadá, že se domů dostaneme bez problémů, že autobaterie vydrží.

Odjíždíme směr Manětín. Z obce Močidlec sjíždíme z hlavní silnice k jihu, kde před obcí Víska je u funkčního hřbitova zřícenina kostela sv. Petra a Pavla. S takovou kombinací jsme se ještě nesetkali. První písemná zmínka o původně gotickém kostele je z r. 1363, ale podle některých stále viditelných architektonických článků se předpokládá, že byl postaven již ve 13. století. Dokonce se předpokládá, že patřil k nějakému panskému sídlu. Doklady o jeho původu neexistují. R. 1763 byla osazena barokní okna. Hřbitov s kostelem patřil k nedaleké obci Víska. Ta však po r. 1945 zcela zanikla. Ve stejné době začal pustnout i kostel. Byl devastován a nakonec vyhořel.

Koncem 50. let 20. století byl v obci obnoven areál zemědělské velkovýroby a čtyři obytné dvojdomky. O kostel se již nikdo nestaral. Dnes kostel se hřbitovem patří do katastru obce Stvolny, části Manětína, tedy do Plzeňského kraje. Je to skutečně nezvyklý pohled - upravené hroby a ruina kostela.

Přibližně ze stejné doby pochází raně gotický kostel Narození Panny Marie v centru obci Stvolny, kde se také zastavujeme. Má vysokou šindelovou střechu, která je zakončena dřevěnou věžičkou. Byl postaven na přelomu 13. a 14. století, sakristie s mohutným zdivem byla připojena ve 2. pol. 14. století. Za husitských válek byl poškozen. V letech 1480 - 1490 byl opraven, znovu pak v letech 1664 - 1677 po třicetileté válce.

Téměř proti kostelu stojí hezká historická budova - chráněná památka z konce 18. století - patrové obytné stavení, v přízemí roubené, v patře s dřevěnou pavláčkou a s dřevěnou lomenicí. Součástí usedlosti je roubená stodola a otevřená kůlna. Chlévy byly postaveny zhruba ve 2. pol. 19. století. Je to moc hezký udržovaný dům i s historickou ohradní zdí.

Překvapením pro nás je v centru obce moštárna se samoobslužným prodejem. V nabídce mají i med. Ten nepotřebujeme, ale mošt bych brala. Jenže bohužel zrovna ten došel. Nedá se nic dělat. Chvilku to tady okukujeme a odjíždíme.

Přes Manětín jedeme do Nečtin, resp. jejich části Doubravice, kde máme naplánovaný cca 6,5 km dlouhý okruh. Na jižním okraji obce je parkoviště. Dál do obce se autem nesmí. To se v takových malých obcích také moc často nevidí. Ale fandím tomu. Přes obec se dál jet nedá a aspoň zde mají klid.

Vystupujeme a vydáváme se přes obec po červené. Hned za obcí stoupáme na stolovou horu vulkanického původu, která má dva vrcholy - Kozelka (660 m) a Doubravický vrch (659 m), které jsou od sebe vzdálené cca 3/4 km. Oba jsou součástí přírodní rezervace Kozelka. Je zde asi 30 skalních věží, pseudozávrty, pyramidy a sutě. V pravěku zde bylo výšinné sídliště. Dnes jsou skály porostlé netřeskem. Oblast je oblíbená i mezi horolezci.

Na rozcestí Pod Kozelkou si čteme informační tabuli o vrchu Kozelka, o obcích Doubravice a Nečtiny. Povídání je doplněno pověstí o tom, jak zde vznikl jeden skalní útvar. Přístřešek vybízí ke krátkému odpočinku.

Po červené pokračujeme vlevo k vrcholu Kozelka a ke skalám, kde jsou dvě vyhlídky. Už cestou jsou pěkné výhledy do krajiny. Ještě po krátkém, ale prudkém stoupání se dostáváme na náhorní plošinu. Cestu nám zpříjemňují nádherná skaliska. Samotný vrchol Kozelka necháváme mírně vpravo a pokračujeme po značce okolo skal. Kousek od sebe jsou dvě vyhlídky. Je tu hezky, jen výhledy jsou bohužel dnes hodně zamlžené.

Vracíme se po červené zpátky, jen vrchol Kozelka obcházíme z druhé strany po neznačené cestě. Nyní ho máme opět vpravo, ale blíž cesty. Doufáme, že se nám podaří se na vrchol dostat. Nakonec se to povedlo a Ota opět na vrcholovém patníku jásá, že dosáhl další vrchol.

Když jsme se dostali na vrchol Kozelka, musíme zdolat i druhý vrchol této stolové hory. Na Doubravický vrch však značená cesta nevede, jen je cesta vyznačená v mapy.com. Mapu sledujeme, abychom včas na neznačenou cestu odbočili. Otovi se moc nechce, cestička je uzounká, ale když viděl, že mne to láká, odbočuje jako první. Cesta byla sice prošlapaná, ale jen trochu, občas se nám do cesty pletou trnky, občas kopřivy. Ty si Ota v kraťasech užil.

Když jsme se konečně dostali do prostoru, kde by měl být vrchol označen, zjistili jsme, že cesta k němu už nevede a je pravděpodobně uprostřed obrovské plochy kopřiv. Tam bychom ho hodně špatně hledali. Přesto tvrdíme, že jsme zdolali další vrchol, a vracíme se na červenou na naše známé rozcestí Pod Kozelkou. Po červené chceme pokračovat.

Jenže i tahle cesta za moc nestojí. Je snad ještě horší než neznačená cesta na Doubravický vrch. Je úzká, občas vede ve vysoké trávě, občas ani není vidět. Došli jsme na rozcestí Kamenný slon - odbočka. Ke skále je to po neznačené cestě 100 m - z kopečka. Čekala jsem obrovskou skálu, ale ta zase tak obrovská není. Zepředu je to normální skála. Z boku snad slona připomíná, ale správnému pohledu asi brání větve stromu.

Tady jsme se domluvili, že v naplánované cestě nepokračujeme. Už těch skoro neschůdných cest máme dost. Na trase už nic důležitého není. Když takhle vypadá značená cesta, je otázka, jak bude vypadat neznačená cesta, po které jsme se chtěli vracet. Ani počasí není zrovna jisté a jít po takové cestě v dešti nás neláká. Přišli bychom pěkně urousaní. Stolovou horu jsme viděli a prošli si ji a to byl hlavní cíl naší cesty.

Vracíme se, pod přístřeškem na nám již známém rozcestí Pod Kozelkou si dáváme mandarinku, ale hlavně se kocháme pohledem na Nečtiny. Je tu hezky.

Nic netrvá věčně, zvedáme se a jdeme k autu. Je rozhodnuto. Dnes jedeme domů. Sice se oteplilo, kdyby nepršelo, bylo by příjemné posezení u auta. Jenže, to je to kdyby. Mraky se honí a na večer předpovídají opět silný severní vítr.

Cestou k autu na mne padla krize. Uvědomuji si, že končí nádherný kus léta a ani jeden nevíme, zda bude pokračovat. V pondělí jdu na CT a během týdne se dozvím výsledky. Pokud bude zlepšení aspoň o 50 %, nebudu muset podstoupit další chemoterapii. Chodila bych snad jen na bioléčbu, dokonce snad vždy s dvouměsíční pauzou. Kéž by to tak dopadlo. To bych si ještě letošní léto užila. Celou dobu jsem optimista a věřím v lepší zítřky, ale teď to na mne padlo. Je mi najednou děsně smutno. Ota tu moji náhlou změnu najednou nechápe. Vidí, jak se můj stav zlepšuje, jak už chodím rychleji a dál. Potřebovala bych pořádně vynadat, abych se vzpamatovala, ale to on neumí. Ale nakonec mne uklidnil, já se vrátila do normálu a jdu hřát oběd. Včera jsem uvařila na 2 dny, dnes se mi to hodí.

Bomba dochází, bude to trvat dost dlouho, než se oběd ohřeje. Otvíráme si litr desítky Rudohora. Mám povolenou občas třetinku, dnes toho využívám pro zlepšení nálady. Dáváme si každý trochu, pak obědváme a navrch lahvinku dopíjíme.
Po odpolední siestě se jdeme  podívat jen kousek přes silnici. Tam je otevřené okénko s ledničkou - samoobslužný bar a k tomu reklama na ubytování v maringotce. Pak jdeme balit, ať doma můžeme snadno vystoupit. Postele převlékáme, už zase věřím, že ještě v létě vyjedeme. Ota vodu z lahví, určenou na vařeni, přelévá do kanystrů, kde je voda na myti. Ta nemusí být čerstvá. Na vaření si doma natočíme čerstvou. Balíme další drobnosti, které v autě nenecháváme. Samozřejmě i oblečení. Je toho dost. Kéž by doma bylo blízko bydliště místo na zaparkování, abychom to snadno vynesli.

Ještě jsme měli naplánovanou krátkou zastávku v Nečtinech. Silnici lemuje Stezka Andělů a vede ke kapli sv. Anny. Jenže se nám už nějak nechce nikde chodit, i když je to kousek. Už se těšíme domů.

Doma se to povedlo. Je pátek a prázdniny. V ulici je volno. Za chvilku to máme domů vynesené a začíná běžný život. Uklidit, vyprat a pod. A současně doufáme, že v Plzni moc dlouho nebudeme a za týden že zase vyjedeme. Snad to vyjde.

Západní část republiky - 16. den: Stvolny - zřícenina kostela sv. Petra a Pavla, kostel Narození Panny Marie a moštárna, Doubravice - 4,5 km dlouhá trasa v PR Kozelka (vyhlídky, vrcholy Kozelka a Doubravický vrch) a samoobslužný bar na mapě