Za termálními lázněmi do Podhájské na Slovensko

Za termálními lázněmi do Podhájské

Již mnoho let se jezdí do Podhájské na Slovensko, které se nacházejí poblíž Nových Zámků za termálními lázněmi na léčbu chorob pohybového ústrojí, ale nejen za léčbou těchto nemocí, ale i jiných, jako je lupenka, astma a další jiné nemoci, kterým termální voda prospívá, neboť průzkumem se dokázalo, že má velmi podobné složení, jako voda v Mrtvém moři.

Ač jsem slyšela pět chválu od mnoha lidí, jak jim vodička pomáhá na různá onemocnění, stále jsem odolávala pro velikou vzdálenost od místa mého bydliště, byť bych takovouto léčbu na pohybové ústrojí potřebovala. Měla jsem v paměti, když jsem kdysi dávno jezdívala za rodinou na Slovensko vlakem nedaleko těchto lázní, že jsem vyjížděla navečer, jela přes celou noc a teprve druhý den v poledne jsem byla na místě. A to mě odrazovalo. Kdybych si bývala prostudovala jízdní řád, přesvědčila bych se o opaku, ale to jsem neudělala. Až teprve teď…Musím dodat, že jsem vyjela z Teplic v 6.51 do Prahy, kde jsem přestoupila na mezinárodní rychlík a jela s ním do Bratislavy. Bohužel tam jsem měla smůlu, neboť rychlík měl zpoždění již při dojezdu do Prahy 10 minut, dalších 10 minut nabral do Bratislavy, tudíž přípoj na Podhajskou mně ujel a já musela čekat necelé dvě hodiny na další spoj. Nádraží v Bratislavě mě docela zklamalo, je docela malé na to, že je to hlavní město Slovenska, i když jsme vlastně před pár lety byly jedna země. Nebylo si kam sednout, leda tak na schody v malé hale, kde posedávalo pár mladých lidí, což mě s tak velkým městem nekoordinovalo dohromady. No nic, musela jsem to vydržet, opřená o zeď…

Necelé dvě hodinky utekly a já nasedla do vlaku na Podhájskou. Paradox byl, že jsem tam byla dříve, než jsem na tento vlak čekala v Bratislavě – za 1,22 minut.

Před nádražím mě čekal švagr s vozem, který tam přijel o něco dříve se sestřenicí a vnučkou z Hradce Králové. A protože tam jezdí už několik let, tak jsem vítala jejich doporučení, a objednala si pokoj v penzionu Andrejka, jako oni. A zároveň jsem byla vděčná za rady, co a jak kde je, protože když jede člověk někam poprvé, je neznalý místa, neví kam se obrátit, a i když má pusu dost proříznutou, přece jen je výhodou, když tam máte někoho, kdo to tady již dobře zná…A navíc jsem byla ráda za jeho odvoz, protože od nádraží k penzionu, kde jsme byli ubytováni, to bylo přece jen pro mě dost daleko, zvlášť když používám kamarádku - hůl, a navíc jsem vezla kufr sice na kolečkách, ale váhu měl dost těžkou a k tomu ještě velkou tašku.

Do bazénu jsme to měli ale blízko, neboť jsme chodili postranním vchodem, což byl kousek od našeho penzionu.

Obec Podhájská vznikla teprve v roce 1960 sloučením dvou samostatných obcí Beleku, jehož historie se psala už od r. 1075 a obce Svätuše, která svými dějinami sahá do r. 1156. Obce se vyvíjely každá samostatně, ale spojovala je jejich geografická poloha. Protože se obec rozprostírá pod akátovými a dubovými háji, dostala příhodný název Podhájská. Leží v nadmořské výšce 170 m n.m. na jižních výběžcích Pohronské pahorkatiny. I když nevím, kam ji na turistice zařadit, tak jsem ji udala pod Hornonitranskou kotlinou, protože pod Nitru spadá, nic bližšího, kam by se tento cestopis dal zařadit, nevidím.

A tady z hloubky 1900 m vyvěrá léčivá voda, která je slaná, je nahnědlá a u pramene dosahuje teploty 83 stupňů. Působí na různé nemoci, jako jsou dýchací cesty, kožní onemocnění, pohybové ústrojí, také léčí štítnou žlázu, ale já jsem jela hlavně si vylepšit svoje pohybové ústrojí. Je ještě brzo na to, abych řekla, že mně lázně pomohly, to ukáže čas. Ale s každým, s kým jsem tam mluvila, si vodu pochvaloval a říkal, že mu pomáhá a proto sem jezdí. Zkrátka termální lázně Podhájská změnili charakter pracovních míst, neboť se zde lidé dříve zabývali zemědělstvím.

V r. 1973 sem začínali přicházet první návštěvníci, ale do úplně jednoduchého bazénu, což mě potvrdil i švagr, který sem začal jezdit sice o něco později a blíže mi popsal začátky termálních lázní. Postupně se lety vybudovaly bazény s různě teplou termální vodou, vznikl velký areál, kde je spousta obchůdků, spousta restaurací se širokou nabídkou jídla a pití, bufetů, spousty laviček venku v areálu, atrakcí pro děti, jedním slovem, ráno vejdete a večer můžete jít domů, tedy do penzionu.

Taktéž penziony jsou na vysoké úrovni, stačí, když si projdete celou obec, která se skládá snad pomalu jenom z těchto zařízení. Je to pro místní obyvatele zřejmě jediná obživa. Já sama jsem byla v penzionu Andrejka, jak jsem se již výše zmínila, pokoje byly o dvou lůžkách, navíc s přistýlkou za 20 euro pro dvě osoby/den s veškerým vybavením. Pokoj se skládal z předsíňky, kuchyňského koutu s mikrovlnkou, varnou konvicí, vařičem, nádobím a ledničkou. V obývací části byly dvě lůžka s přistýlkou, povlečením a sadou ručníků. Nacházela se zde skříň na šaty se spoustou ramínek, stůl se židlemi + dvě křesílka na balkon, který byl u každého pokoje. Nad stolem byla umístěna televize. Samozřejmě že nechybělo ani sociál. zařízení včetně sprchového koutu, WC,(dokonce i s toal. papírem) umyvadla i el.sušáku a navíc ještě dalšího sušáku na balkon. Penzion Andrejka se skládal ze čtyř domů, postavených za sebou, kdy druhý a každý další trošku vykukoval do ulice, což je patrné na fotografii. Balkony zdobily květníky s muškáty, zkrátka ubytování suprové. A ještě musím dodat, že tento penzion patřil Vietnamcům. V obci byl ještě jeden penzion Andrejka, ale u něj jsem nebyla, byl trošku zasunut v nitru obce, tudíž nevím, jak ani vypadal a zda měl stejné majitele. Ale i další penziony, jejichž část je na fotografiích, jak jsem se bavila s lidmi v bazénech, byly bez chyby. Ubytování lze nalézt i v rodinných domech, ale již kousek dál od termálního koupaliště.

Jak jsem tak procházela obcí i termálním koupalištěm, viděla jsem spoustu dřevěných soch, ale který umělec je vytesal, jsem nezjistila. Nachází se tu spousta reklamních tabulí na ubytování, lákadla majitelů pro svoje penziony, ale je dobré si je včas dopředu objednat. Zkrátka na fotografiích uvidíte, jaká je obec výstavní. Objevila jsem v ní ale dva staré domečky jako z pohádky a také sošku sv. Vendelína z r. 1875. Obec má i kostel, ale u něj jsem nebyla. Byl dost daleko a já se snažila využívat termální vodičky, abych z ní do sebe nahromadila co nejvíc blahodárných účinků. Tak uvidím…

Domů jsem odjížděla po osmi dnech v neděli ráno v 8.35 do Bratislavy, a už dopředu jsem se bála, že mi ujede mezinárodní rychlík, neboť je tam jen 11 minut na přestup. Ale neujel, neboť měl zpoždění a já byla v Bratislavě dřív než on. Pak jsem do něj nasedla a jela až do Ústí nad Labem, kde jsem přestoupila na Teplice. A doma jsem padla za vlast…Té jízdy, byť nebyla tak dlouhá jako kdysi před dávnými lety, přece jenom bylo na moji páteř moc. Rychlík byl našvihaný, nešlo se protáhnout a tak jsem jen mlčky trpěla a čekala, kdy bude konečná…A dočkala se a jak to tak vidím, pojedu zase! Však zdraví je to nejcennější, co člověk má.