Z Plzně na festival Skotsko v Kostelíku trochu oklikou - přes severní část Krušných hor a také přes rozhledny a minipivovary – 2. část

Večerní odhad se vyplnil. Horko mi skutečně nebylo, dokonce mne k ránu vzbudila zima. Bylo jasno, měsíc i některé hvězdy ještě svítili, ale na východě to lehounce už bledlo. A na teploměru 9 stupňů. Přihodili jsme na sebe ještě jednu deku a spali dál. Jen jsme doufali, že jasno bude i ráno a že sluníčko brzy vše ohřeje.

Skoro to tak vyšlo, jen studený vítr vše ochlazoval, ale sluníčko už pěkně hřálo.

Po snídani jsme popojeli jen kousek na parkoviště v uličce vedle františkánského kláštera a šli se podívat do města. K svačině jsme si vzali s sebou jen banán. Plánovali jsme to tak na dopoledne, ale pěkně se nám to protáhlo. Kadaň je moc hezké město. Podle řeky jsme došli ke hradu, kde je muzeum. Tam se nám podařilo získat plánek města s vyznačenými zajímavostmi. Prošli jsme se okolo hradeb, zašli se podívat na nejstarší románský kostel ve městě a nejužší Katovou uličkou došli na Mírové náměstí s nádherně opravenými domy, děkanským kostelem a s radnicí s nádhernou bílou gotickou věží, na kterou vždy v celou je umožněn výstup s průvodcem, takže pro nás to znamenalo ve 12 hodin. Měli jsme slabou půl hodinku času, hned vedle točili Bernarda, tak jsme spojili příjemné s užitečným.

Ve 12 hodin jsme už stoupali s příjemným mládencem vzhůru. Když jsem obdivovala krásné železné původní dveře, kterými se z budovy radnice vstupovalo na věž, navrhl mi, abych je odemkla a už mi podával klíč. No to byl zážitek. Ve věži jsou asi 3 patra, zařízená jako muzeum. Poslední patro má dřevěné schody, ale hrozně vysoké. Sotva jsem na ně vylezla. Nebyla jsem však sama, kdo měl problémy. Na věži byly pěkné výhledy stále neskutečně daleké.

Při zpáteční cestě jsme se zastavili v infocentru a Smetanovými sady se zastaveními křížové cesty jsme se vraceli ke klášteru, kde umožňovali odpoledne prohlídky. Měli jsme opět ještě asi půl hodiny času a hlavně už pořádný hlad. Protože nic lepšího neměli, museli jsme se spokojit s párkem v rohlíku. Čekání nám zpříjemnil rakovnický jazzový Brass Band, který tam ladil a od 14 do 16 hodin hrál ve zdejší zahradě. Známe je z Plzně, občas tam hrají v pořadu Po siréně swing a už jsme je párkrát slyšeli. Hrají bezvadně. Takže ve 14 jsme šli na prohlídku kláštera, kde jsme vyšlapali další dvě patra, prohlédli si úžasné sklípkové klenby a rekonstruovaný původní klášterní kostel. Další hodinu jsme pak poslouchali jazz. Už se však zase pěkně ochlazovalo.

Po koncertu jsme se už dlouho nezdržovali a vyrazili na zříceninu hradu Hasištejn, aby nám nezavřeli. Je to moc pěkná, hlavně velká zřícenina, kde je vysoká věž, která slouží jako rozhledna, ale i z vedlejší plošiny byla pěkná vyhlídka. Takové zříceniny miluji víc než prohlídky zámků.

Ale to už jsme měli pocit, že hlady nevidíme. Parkoviště už bylo naštěstí skoro prázdné. Do jednoho rohu ještě svítilo sluníčko, dokonce tam byl i přístřešek. Tam jsme snadno uvařili i oběd, či spíše už večeři. Původně jsme zde plánovali 6 km dlouhou procházku údolím Prunéřovského potoka. Už jsme však nachozeni ažaž, procházku rušíme, resp. odkládáme na jindy.

Spokojeni a najedeni jsme se vydali na nedalekou další rozhlednu – na Málkov nad obcí Zelená. Je otevřena non stop, tak se po večeři přece jen ještě trochu projdeme. Nahoru je to skoro kilometr pozvolnou serpentinou, zpátky to bylo ještě méně. Od rozhledny vedla cestička rovnou na parkoviště.

Bylo zhruba sedm hodin, další zastávku plánujeme v Chomutově, to už je kousek. To si však už necháme na zítra. Zkoumáme mapu a hledáme, kam bychom se mohli na noc uklidit. Nedaleko, hned na okraji obce je bod záchrany CV 036, odkud vede nějaká docela pěkná asfaltka. Vypadá to jako místní zkratka do sousední obce – do Blahuňova. Mysleli jsme, že to bude v lese, jsou tu však všude staré ovocné stromy. Vedle asfaltky se nechá zaparkovat. Na spaní ideální místo. Jenže je ještě chladněji. Už ani nesedíme venku, ale v autě si dáváme grog.

Když jsme se po deváté chystali zalehnout, přijel starosta a současně majitel těchto pozemků a zajímal se, co tam chceme dělat, že jsme na jeho pozemcích. Řekli jsme, že přespat, ale že už odjet nemůžeme, protože jsme měli grog. Měl sice nějaké připomínky, ale nakonec nás tam nechal, když jsme slíbili, že nebudeme rozdělávat oheň, nenecháme tam nepořádek a hned zítra odjedeme. Ono mu ostatně nic jiného nezbylo.

Pondělí 2. července 2018
V noci bylo jasno, ale tak velká zima už nebyla. Spala jsem jak zabitá. Už ráno bylo na sluníčku horko. Než jsme se nasnídali, ohřála se na sluníčku i voda na mytí. Večer jsme to v té zimě nějak nezvládli. Po snídani jsme jeli do Chomutova, hlavně chtěl Ota do infocentra, zda by do své sbírky nesehnal prospekty okolních rozhleden. Jenže je pondělí, ve městě je vše zavřeno. Přesto jsme se tady skoro hodinku zdrželi. Je tu leccos, co by stálo za prohlídku. Je tu dokonce i pivovar, víme že jejich pivo točí v restaurantu Torka, víme i kde restaurant je, ale také víme, že po ránu bude zavřeno i tam.
Už zase měníme naše plány. Původně jsme si chtěli projít asi 12 km dlouhý okruh po naučné stezce Bezručovým údolím, která vede podle říčky Chomutovky. Ale nakonec jsme to vzdali. Jednak máme pocit, že to vše nestačíme projet tak, abychom včas dojeli do cíle. Ale také proto, že se nám zdejší okolí tak líbí, že už plánujeme se sem někdy vrátit a projít si toho tady víc. Pohybujeme se v podhůří Krušných hor – krajina je tu nádherná.
Pokračujeme tedy stále ještě na sever. Víme, že rozhledna Strážiště, která je součástí hotelu, je zrušená, resp. že vyhlídku ve věži předělali na pokoj. Je to však jen malá zajížďka, tak se tam zajedeme podívat. Překvapivě je však z jednoho místa od hotelu také hezká vyhlídka.
Další zastávku máme plánovanou u rozhledny Hláska na Růžovém vrchu u Hory Svaté Kateřiny. Měla by být dnes otevřená, ale až od 13 hodin. Abychom tam zbytečně nečekali, jdeme na malý výlet. Ve směru naší trasy je vpravo odbočka k Helenčinu vodopádu. Máme dokonce dvě možnosti. Volíme tu trochu delší, ale rovinatější, také proto, že se tam nechá lépe zaparkovat (za zatáčkou mezi obcemi Svahová a Rudolice v horách). Začínáme po široké pěšině s hezkým názvem Sluneční cesta. Vede tudy i cyklotrasa. Zleva přichází červená turistická trasa, po ní pak pokračujeme pěšinkou z kopečka. Je tu hezky, ale nejvíc mne fascinují louky plné rozkvetlých náprstníků. V takovém množství jsem je ještě neviděla. Už tohle je zážitek. Počítáme totiž s tím, že vodopád bude bez vody.
Potok jsme ještě neviděli, ale už slyšeli, jak prudce teče. Tak přece jen trochu vody v něm poteče. Když jsme došli na lávku přes potok, neměli jsme tušení, kde vodopád hledat. Moc jsme mapu nezkoumali, počítali jsme nějak s tím, že ho buď uvidíme, nebo tu bude šipka. Ale ani jedno. Jsou tu jen mapy cyklotras, na nich vodopád není ani označený. Po chvíli váhání jsme objevili v trávě vyšlapanou cestičku dolů po proudu. Za chvíli jsme k němu došli. Skutečně moc vody v něm nebylo, ale bylo tu hezky. Údajně má být 4 metry vysoký, ale tak to tedy skutečně nevypadalo. Kousek dál po proudu ještě byly malé kaskádky. Snad, když je víc vody, tak je to víc pospojovaný a tím pádem delší, ale sotva vyšší. Je tu však další hezký kousek zdejší krajiny.
Po návratu jsme si u silnice uvařili oběd. Provoz tu byl nepatrný. A už jsme se těšili na rozhlednu. Tam jsme však byli zklamaní. Rozhledna hezká, ale v pondělí zavřená, stejně jako restaurace. Takže internetové informace zcela špatné. Obcházeli jsme hotel a kochali se okolím, až si nás všimla paní z hotelu. Vadilo jí, že jim běháme po terase, odkud byl výhled trochu lepší. Byla jsem hotova hned, že když nemůžu na rozhlednu, rozhlížím se odtud. Asi abych neškemrala o klíče, hned mi oznámila, že rozhledna je zavřená a bude asi déle, že tam jsou špatné schody. Jenže od vchodu bylo vidět, že na pultíku jsou vstupenky i pohlednice a dokonce jsme za chvilku na zemi našli i vstupenky s razítkem věže. Moc dlouho tam být nemohly. Tak vlastně ani nevíme, zda je pravda, že se bude opravovat. Je tu však nádherně. Určitě se sem musíme vrátit a taky to tady trochu prochodit.
Jsme na hranicích. Víc na sever už ani nechceme. Začínáme to pomalu stáčet na východ. K rozhledně Jeřabina to je asi 13 km. Ta má být volně přístupná. Snad aspoň to bude pravda. Z parkoviště je to asi 300 metrů do kopce. Je to hezká malá rozhledna na skále s poměrně hezkým výhledem, všude však stále vidíme samé elektrárny.
Večer chceme přespat v Oseku nebo někde v jeho blízkosti. Ve městě jsou dva pivovary, tak snad nějaké pivo ochutnáme. Do večera máme však ještě času dost. Mimo plán míříme přes Horní Jiřetín k zámku Jezeří. Sice bude v pondělí určitě zavřený, ale snad se dostaneme do zahrady a zvenku ho uvidíme. Má být hezký, dlouho se diskutovalo, zda ho nezbourají kvůli těžbě hnědého uhlí. Zatím však stojí a rekonstruuje se. Jenže se nemůže ani do zahrad. A to mi vadí, protože od boční branky toho moc nevidíme.
Zhruba půl kilometru od parkoviště má být zřícenina mauzolea. Ota už zase v duchu vidí pár zarostlých kamenů, moc se mu nechce, ale samotnou mne jít nenechá. Nakonec sám žasne a zkoumá to snad ještě víc než já. Shora to vypadá skoro až strašidelně. Je to zřícenina kulaté budovy, která nemá střechu a zbytky zdí vypadají hodně zajímavě. Takové věci se často nevidí. V blízkosti je chátrající kaplička. Navíc jsme cestou viděli sluncem krásně nasvícený zámek. Je skutečně velký.
Cestou do Oseka ještě odbočujeme vzhůru k rozhledně Vlčí hora. Na sluníčku je ještě teplo, v lese už je skoro zima. Z dálky vidíme pruhovaný komín - už si představuji, jak budeme šplhat po komíně vzhůru. Nešplhali jsme. Zhruba do poloviny komín obepíná točité schodiště. Je to jedna z rozhleden na telekomunikační věži, ale tahle se mi líbí. Pořád jsou krásné a daleké výhledy. U auta jsme si ještě dali večeři a už míříme do Oseka.
Zítra by tam měl být otevřený klášter, je nádherný a obrovský, našli jsme i oba pivovary, jsou docela blízko. Teď už jen, kde co nejblíž přespat. Líbí se nám to nedaleko u bývalého mlýnského náhonu. No, líbí, okolí nic moc, ale jsme tu docela dobře schovaní a ke klášteru, kde je pivovar, je to kousek. Tam tedy začínáme. Mají malou hospůdku, ale pípy venku a velké venkovní posezení, kde je skoro plno. Točí čtyři druhy spodně kvašeného piva – světlou desítku, jedenáctku, dvanáctku a černou třináctku. Samozřejmě jsme společně ochutnali všechny – chutnali nám, ale už je nám zima. Máme však i jejich tácek.
Děláme večerní prohlídku klášterního areálu a žasneme nad nádherným barokem. A také nad hezkými domy ve městě. Jdeme se podívat do druhého pivovaru. Tady je menší venkovní posezení a hezké velké vnitřní posezení, kde je úžasné teplo. Pořadí jsme tedy zvolili dobře. Na zdech jsou fotky pražských umělců i známých hokejistů a jejich podpisy.
Tady dělám druhý pokus s dobitím baterky do foťáku. Co se týká techniky, vůbec se nedaří. Koupili jsme si do auta roztrojku autozásuvky, abychom trvale mohli chladit thermotašku a další využít na dobití foťáku, mobilu, tabletu. Druhý den přestala fungovat. Naštěstí jsem si vzala powerbanky, takže tablet průběžně dobíjím. S foťákem je ale problém. O dobití jsem poprosila v klášterním pivovaře. Jenže než dobíječ stačila dát do zásuvky, baterii vytrousila. Ale našla se, sláva. Takže tady jsem už raději zkontrolovala, aby se nabíjela.
Ochutnáváme žitný ALE, světlou dvanáctku a černou jedenáctku. Víc toho naštěstí nemají na čepu. Všechno je dobré a začínáme chápat, že si zde pivovary nekonkurují, ale doplňují se. Piva jsou dobrá, ale skutečně každé chutná jinak.
Tentokrát jdeme spát nezvykle pozdě – do půlnoci moc nechybí. A to ráno chceme vstávat brzy - to jsem zvědava, jak to zvládneme.