Z Osvětiman přes Trpasličí město a Čertovky do Stupavy

Na pondělí letošního 13.dubna bylo hlášeno pěkné počasí, a tož jsem neodolal a vyrazil brzy ráno ze Zlína busem do Uherského Hradiště. Tady přestup na další spoj do Osvětiman, odkud jsem hodlal uskutečnit přechod jižní části Chřibů. Meteorologové opět nezklamali: předpověď jim vůbec nevyšla a já strávil většinu dne pod zataženou oblohou a chvílemi se pod poryvy studeného větru klepal jak ratlík. Ale néšť – aspoň se to množství skalin, okolo nichž tentokrát moje trasa vedla, dalo vyfotit bez komíhajících se stínů dřevin a pablesků svítícího slunce.

 

Osvětimany jsou městysem s 900 obyvateli, který leží na potoku Hruškovice asi 15 km západně od Uherského Hradiště. V análech je sídlo poprvé zmiňováno LP 1350. Už před koncem 14.století na temeni prudkého svahu nad návsí stával dřevěný kostel a fara. V éře baroka byl nahrazen mnohem pompéznější svatyní obklopenou žalovem. O kus níž se nad návsi vypínala tvrz, ta ale zanikla. Od roku 1550 byly Osvětimany až do konce 1.světové války součástí buchlovského panství.

 

V městysu se u u zástavky busu nachází obecní úřad a víceúčelový objekt s kinem, kinokavárnou a hospůdkou. Měla tu být také jiná, hned od rána otevřená kavárna, ale na nic takového jsem nenarazil. A tak dnes bohužel musím kofeinové živiny tělíčku dodávat jen z láhve Pepsi, kterou jsem doma prozíravě přibalil do batůžku.

 

Z nejnižší části Osvětiman jsem využil zelené tur.značení, které dost svižně stoupalo ulicí nejprve k raně baroknímu sousoší Panny Marie s Ježíškem. Nad ním jsem zůstal nevěřícně koukat na vcelku zajímavý objekt tvrze, která ale měla být dle mnou přečtených textů už dávno zaniklá.

Však také ano. Ta původní a opravdická stávala od 15.století v místech dnešního domu č.p.61 a po několika stoletích zpustla. Zůstaly z ní zachovány jen části zdiva a sklepy. A také nálezy, které zde vyšťourali archeologové, a jenž je možno zhlédnout ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti.

Současný majitel domu č.p.61 si k jeho nároží přistavil historizující patrovou hranolovou věž a vedlejší menší objekt opatřil stylovými vraty. Dřevěný emblém na stěně věže mne poučil, že stojím před „Lazebnou u rytíře Smetany.“ No potěš – takže namísto případné prohlídky historizujícího interiéru je zde možno se pouze nechat oblažit různými druhy masáží, zábaly anebo využít infrasaunu. Ale zase se prý v objektu nachází i vinný sklep...

Nad tvrzí jsem si (ale jen z dáli) prohlédl největší pamětihodnost Osvětiman - raně barokní kostel sv.Havla, který nechal roku 1692 vystavit tehdejší vlastník hradu Buchlova – Jan Detřich z Petřvaldu. Jedná se o jednolodní orientovaný objekt s krátkou příčnou lodí a půlkruhově uzavřeným kněžištěm. Nad vstupním průčelím se vypíná hranolová věž zvonice s věžními hodinami, která je zakončena bání. V interiéru se údajně nachází hlavní oltář s obrazem „Nanebevzetí sv.Havla“ od Ignáce Jana Bergera z Nového Jičína. Boční oltáře jsou zasvěceny sv.Janu Nepomuckému a sv.Ondřeji. Další ozdobou interiéru je barokní kazatelna a z téhož období pocházející mramorová křtitelnice. Varhany postavil roku 1889 Karel Boromejský Neusser z Nového Jičína.

Kostel je bohužel mimo bohoslužby neprodyšně uzavřen, a tak jsem kus pod ním odbočil po naplánované trase do boční uličky s několika sklípky, z nichž jeden byl ozdoben černobílou kresbou letícího anděla. Ulička vzápětí vyústila na širší cestu stoupající k nové zástavbě obce, nad komunikací jsem nad loukou v prudkém srázu zahlédl vystupující část sprašového odkryvu. Od nových rodinných stavení pak sestup okolo dvou krucifixů s kamennými sokly a litinovými kříži z přelomu 19. a 20.století k potoku Hruškovici a křižovatce silnice s trasou cyklostezky. Ta vedla proti jeho toku a ve stínu stromoví tvořila velmi příjemný úsek až ke Ski areálu Osvětimany.

Přímo klasickou ukázkou chřibské „černé stavby“ je vodní nádrž U srubu, která se nachází pod areálem. Stejně jako sousední penzion „Malovaný“ (budovaný pouze jako ubytovna) vznikl roku 2006 bez příslušného stavebního povolení a podle jeho tehdejšího majitele nese přezdívku „Mynářův rybník.“ Obdélná vodní plocha dosahuje rozlohy téměř 2 ha. Koupání je tu na vlastní nebezpečí a nádrž slouží především sportovnímu rybolovu prováděnému zde formou „Chyť a pusť!“

Severovýchodní břeh rybníka krášlí dřevěné plastiky, z nichž se mi jako nejzajímavější jevil „táta“ vodník a jeho „synek“, který pod ním polovinou svého těla vykukoval z vody. Přilehlé parkoviště pak jest přizdobeno několika kovovými skulpturami. Podle své charakteristické podoby sem byly pravděpodobně dopraveny z „Porodnice“ KOVO ZOO ve Starém Městě.

 
Od rybníka již pokračování trasy vzhůru dolinou potoka Hruškovice. A to po asfaltové silničce okolo stavení Osvětimanských pasek až na rozcestí pod lesem, z nějž vede odbočka k blízkému rekreačnímu areálu Vlčák. Téměř dva kilometry dlouhý úsek oživila jedna mladá mamča. S mobilem v jedné ruce - a v druhé svírající kočárek s dítětem, se hnala dolů k osvětimanskému Ski areálu jak splašená a po chvilce, když se vracela, mne dokonce cestou do kopce předehnala! A to si přitom myslím, že jsem nijak pomalu nekráčel...

Moje další trasa vedla od rozcestí přes potok na loučku s mysliveckou chatou a odtud strmým stoupáním lesní cestou do svahu bezejmenného vrchu (449 m) k Trpasličímu městu. Ještě před ním jsem se ale ocitl u prvních zdejších výrazných skalních útvarů, které jsou na Mapách.com označovány jako „Dvě Hlavy.“ Nevím, proč tak úzkoprsý název – každý návštěvník (včetně mne) tu totiž namísto nich vidí Dvě Tlamy! Jsou součástí nižšího mrazového srubu a ta krajní tvoří půvabnou skalní polověž, jejíž pitoresknost podtrhuje při jejím vrcholu pás dokonale kulatých dutin, prostupujících místy celou skálou. Ze strany od cesty ale tahle „Tlama“ připomíná spíše obyvatele tichomořských pláží Nového světa - rypouše sloního.

 

Jen o sto metrů dál mne vyšlapaný chodník odbočující z lesní cesty dovedl do Trpasličího města. Nejprve pod ukloněné stěny mrazového srubu, které jsou proděravělé takovým množstvím otvůrků, dutin a velkých děr, že by je všechny nespočítal snad ani profesor matematiky! Nad horní plochu mrazového srubu vystupuje nízká skalní nádstavba, notně připomínající miniaturu Psích kostelů známou z východních Čech. Všechny ďoury, které jí skrz naskrz procházejí, působí na první pohled jaksi nepatřičně a člověku se ani nechce věřit, že je tohle vše dílem pouze Máti Přírody. Daleko přijatelnějším vysvětlením jest, že si toto bizarní obydlí ve skalách skutečně vyhloubil národ dosud neznámých chřibských trpajzlíků!

A vlastně proč ne: když mohl v Rychlebských horách na Smolném vrchu žít národ Venušiných lidiček, proč by nějací skřítkové nemohli bydlet i tady v Chřibech? Tajemní maličtí osadníci z Rychlebek prý mohli být spatřeni jen za nocí, kdy si v žulových skalních dutinách pro sebe vařili jídlo. A také byli velmi čistotní, neboť ty obzvlášť velké skalní mísy naplněné vodou využívali k očistné koupeli. A tady se ukazuje podstatný rozdíl mezi těmito miniaturními lidičkami od Venušiných misek a obyvateli chřibského Trpasličího města. Zde se totiž žádné skalní mísy s vodou (natož skalní vany) nevyskytují a tudíž museli být chřibští trpaslíci pěkní špindírové!

Opouštím tuhle atraktivní lokalitu a jen o pár desítek metrů dál mne čeká ještě jeden bonbónek. Na plošinatém výběžku kopce se nad několik balvanů vypíná fantasticky vypreparovaná skalka. Tak jako předešlé útvary, je i ona perforována množstvím kulatých i oválných otvorů. Z nich ty, seřazené v pásu za sebou vytvarovaly, ohromnou čelist a díky celkovému selektivnímu zvětrávání pískovců získal tor podobu dokonalé hlavy lidoopa - v tomto případě Gorily.

Od zástupce skalní „zvířeny“ pokračuji po chodníčku k nedalekým „Čertovkám“, ale cestou se nechám zlákat doma pořízeným náčrtkem a pátrám za bezejmenným vrcholem (449 m) po „Skalní věži Jestřabí skála,“ vyznačené na Mapách.com. Zřejmě se ale jedná o omyl anebo je útvar špatně zakreslen. V řídkém lese se v okolí plochého temene už nic skalnatého nevyskytuje, a tak se přimlouvám, aby se odteď na mapách nadále objevovaly poue ikonky skal doplněné po odkliknutí také obrázkem místa. Jinak je to z mého hlediska „horolezecká kachna“, která dělá z nás ostatních blbce a to nepočítám ztrátu času při jejich hledání...

Náladu mi vzápětí povzneslo blízké nepřehlédnutelné skalní seskupení nazývané Čertovkami anebo také „Čertovými skálami“ u Osvětiman. Už jsem na nich byl vícekrát (jednou dokonce i s ženou) a vždy když jdu kolem, moc rád se tu zastavím. Jsou také v Chřibech jediným seskupením, které někteří geologové označují za skalní městečko. To ale lze tvrdit jen s opravdu velkým přimhouřením kukadel a já osobně ji považuji za velkou „skalní dědinu.“

Na ploše přibližně poloviny fotbalového hřiště tvoří malé skalní bludiště, které prý ze svahu spadá až 20 m vysokými stěnami. Míněna je tím skalní věž Jehla, ale jak jsem na ni dnes od úpatí svahu směrem nahoru i s pomocí mírně vytřeštěných zraků koukal, myslím, že je vysoká maximálně 15 až 16 metrů... a připadá mi, že byl při odhadu její výše mezi horolezci přítomen i nějaký rybář.

Také zdejší skály prošly bouřlivým obdobím zvětrávání, a proto je na jejich bohatě modelovaných stěnách možno se potěšit pohledem nejen na rozmanité kulovité dutiny, římsy a převisky, ale i na spleti voštinových pavučin. Nechybí zde ani skalní „náves." Uprostřed skalního minibludiště se trochu chaosovitě na sebe nakupil shluk ohromných balvanů, z nichž se ten mohutný vrchní pomaličku mění ve skalní viklan, což je v pískovcích tak trochu raritou. Tady někde pod balvanem se prý ukrýval vchod do samotného pekla, odkud prý na zemský povrch vylézali pekelníci a kvůli tomu lidé z okolí skály nazývají „Čertovkami."

V dnešní době tady už ale rozhodně na žádné čerty nenarazíme. Bojí se totiž horolezců, kteří si tyto krásné skály velmi oblíbili a vyznačili na jejich stěnách množství rozmanitých výstupových cest. Ďáblíci tak mají po klidu a nejspíš ten svůj pekelný východ na zemský povrch dávno zazdili...

Tak, ještě poslední foto Čertovek z povzdálí, a pak už jsem se s nimi rozloučil a pokračoval po lesní cestě směrem k severu. Zanedlouho se mé nožky mohly opřít o pevnější povrch lesní silničky, která sem stoupá od Dlouhé řeky. Je doprovázena červeným tur.značením vedoucím ke skále Kazatelně a k rozcestí u studánky „U Mísy“ nad zříceninou hradu Cimburk... a já se po něm směrem nahoru kousek „svezl.“ Tedy přesně řečeno – šlapal jsem do kopčiska až skoro na samotný hřeben a po třičtvrti kilometru dlouhém stoupání jsem ze silničky odbočil vpravo na cestu, která je kratičkou spojnicí se zelenou tur.trasou.

Přímo v sedle stojí u cesty větší dřevěný přístřešek. Nese název U zastávky, ale nejedná se o žádné tur.odpočívadlo. Chatku s jednou otevřenou stranou nechal v sedmdesátých letech minulého století pro lesní dělníky zbudovat LZ Buchlovice. Z tohoto místa byli odváženi z práce domů a přístřešek jim umožnil při čekání na odvoz ochranu před nepříznivým počasím. Roku 2025 byla chatka rekonstruována členy stupavského Mysliveckého sdružení pod záštitou obce Stupava.

 

Po krátkém odpočinku jsem pokračoval klesající silničkou pod severními svahy vrchu Ocásek (533 m), který byl spolu s nejbližším okolím roku 2014 vyhlášen za přírodní rezervaci rozkládající se ploše 9,7 ha. Po chvilce chůze zelená značka ze silničky odbočovala do svahu Ocásku, kde prochází hlavní částí chráněné lokality. Z turistického chodníku je možno obdivovat více jak 180 let staré stromy. Největší množinu z nich tvoří buk lesní, doplněný příměsí jilmu horského a lípy srdčité. Podrost je typický pro květnaté bučiny a v dutinách prastarých stromů hnízdí např.holub doupňák a strakapoud bělokřídlý. Na temeni kopce návštěvníky zaujme nižší mrazový srub s tajemným otvorem puklinovíté jeskyňky.

Já ale v minulosti několikrát nahoře na Ocásku už byl, a tak jsem při pohledu na odbočku v hlavě zmáčkl tlačítko „Ignore“ a pokračoval pod vrcholovým úpatím hřebene dál po silničce směrem k západu. O 800 m dál jsem narazil na jinou zelenou tur.trasu, která mířila od rozc. „U Mísy“ do doliny říčky Stupavy (Kyjovky) a odtud dál přes další chřibský hřeben do Střílek. Protože jsem mířil do blízké obce Stupava, samozřejmě jsem ji využil. Začátek cesty sice připomínal tankodrom, o kus níž se ale vnořila do lesa a tady už to bylo daleko lepší. Při sestupu jsem si hlídal okolní terén, poněvadž jsem chtěl znovu navštívit i Stupavské skály, kterými jsem byl před 14 lety naprosto očarován.

Tehdy jsem se k nim dostal právě z opačné strany – od Stříleckého hradu, když jsem putoval přes Chřiby od severu na jih. Od silnice vedla jejich směrem komunikace s kaštanovou alejí, dál následovala lesní cesta stoupající kolem potoka k první, asi dvanáct metrů vysoké skalní stěně, vypínající se nad jeho korytem. Skála se mi ale tehdy pranic nelíbila a daleko víc mne oslovil rozložitý skalní útvar, ukrytý mezi stromy na protilehlé straně nad vodotečí. Sekundovaly mu blízké skalky a malebná větší skaliska a skály, tvořící se zde jakýsi půlkruh o poloměru padesáti metrů. Jejich členité stěny tvořené hrubozrnným pískovcem byly ozdobeny nádhernými voštinami, dutinami a místy osázeny horolezeckými skobami. Dále mne tu překvapila hezky teplá barevnost skal, jejíchž žluté až okrové stěny vkusně doplňovala zeleň mechorostů. Naprostým unikátem nikde dosud neviděným pak byla skalní věž, na níž příroda vysochala opravdovou raritu: skála totiž z profilu připomínala obří lidskou lebku, na jejímž nose byla umístěna miniatura další skeletové hlavy! Celek byl téměř hrůzostrašný, přitom ale na druhou stranu krásný a nesmírně působivý...

Dnešní návštěva přinesla spíš velké rozčarování! Estetičnost skalní lokality byla znehodnocena vyrubáním lesa, obnažené skály ztratily tehdejší půvab a kupodivu se mi z nich nejvíce líbil jen ten vysoký skalní útes naproti nad potokem. Zároveň jsem ke své hrůze zjistil, k jak krutému zkreslení skutečnosti v lidském mozku dochází již po 14 letech!

Tehdy jsem se nad skálami nadšeně rozplýval a vůbec nevnímal strmý terén, po kterém byly rozhozeny... kdežto dnes nad jeho svažitostí projevovala „nadšení“ jen má (obě operovaná) kolena!

Po lesní cestě jsem seběhl na louku na dohled silnice z Koryčan do Stupavy, ale téměř až po dědinu pokračoval po klidnější a souběžné lesní cestě.

 

Stupava je rozložena okolo stejnojmenné říčky v hluboce zaříznutém chřibském žlebu a byla založena roku 1690. Pěstování zemědělských plodin se zde příliš nedařilo (jen chovu dobytka), a tak se obyvatelstvo živilo hlavně těžbou dřeva v okolních převážně listnatých chřibských hvozdech, pálením dřevěného uhlí a výrobou skla v koryčanských hutích. Ty byly roku 1823 Samuelem Raichem zmodernizovány, jenže nejbližší „Stará Huť“ později zanikla. Výroba v Koryčanech pozastavena a poté přestěhována do Kyjova. Za první republiky se tady ve velkém jako vítaný přivýdělek rozmohla výroba perleťového zboží. Bída obyvatel byla ale přesto taková, že po skončení druhé světové války raději mnoho místních odešlo osídlovat pohraničí vylidněné po odsunu sudetských Němců.

Dnes je ve Stupavě k trvalému pobytu přihlášeno asi 155 občanů, ale o víkendech se díky chatařům a chalupářům (vlastnících v překrásném okolí na 80 chalup a 10 chat) přechodně jejich počet navýší až na číslovku 500. V horní části vsi je přes zimní období funkční lyžařský vlek se sjezdovkou. Hladoví a žízniví mohou naproti němu navštívit celoročně otevřenou „Restauraci Akvárko Stupava.“

K přírodním zajímavostem obce patří zejména krásná, asi 600 m dlouhá kaštanová alej, jejíž památné stromy lemuji kilometr dlouhý rovný úsek silnice směrem do Koryčan. Na jejím začátku stojí na louce památkově chráněný kamenný kříž signovaný letopočtem 1812.

 

S dalšími kamennými kříži jsem se „potkal“ při mé cestě vzhůru obcí, kterou jsem musel - kvůli ztrátě času při fotoprůzkumu skal, notně urychlit. Autobusový spoj k domovu mi totiž ze zastávky „Stupava, rozc,staré Hutě“ odjížděl již za necelou hodinu, a tož jsem dědinou prohučel jak mesršmít!

Ve středu Stupavy jsem minul Kulturní dům přestavěný z bývalé školy. V části objektu se nachází Sklářské muzeum, přístupné jen o víkendu. Před „kulturákem“ je umístěn Pomník obětem 1.světové války, zbudovaný ve třicátých letech minulého století a s pamětní deskou se jmény 17 stupavských padlých mužů.

Nad nejzašším horním cípem obce byl ve svahu nalevo od silnice roku 1863 zbudován menší hřbitov. Ještě před tím dole u cesty vyrostla nejvýznamnější stupavská památka – kostel sv.Klimenta.

Po vlastním svatostánku místní toužili dlouho, ale povolení k výstavbě přišlo až roku 1841. Stavební místo pro chrám i faru darovala Ludmila Berchtoldová a výstavby se zhostil napajedelský stavitel F.Růžička. Nejprve byla zbudována fara, základní kámen kostela posvěcen 1857. Jeho stavba dokončena o dva roky později a spolu s farou přišla na 30 tisíc zlatých. Stupavská farnost zřízena 1863 a tomtéž roce 4.října proběhlo slavnostní vysvěcení fary i chrámu Chrysostomem Nesrstou. Tehdejší olomoucký arcibiskup po návštěvě nového kostela zajistil donátory, kteří se přičinili o vybavení interiéru.

Obraz papeže sv.Klimenta dodala firma Koller z Vídně. Zpovědnici zrobil střílecký stolář Nedvěd, autorem obrazu Panny Marie Růžencové se stal pražský akad.malíř Jan Hlávek. Varhany postavené v Brně varhaníkem Ferdinandem Mischkou dodány 1861. Za druhé světové války zvony Němci zrekvírovány a nahradil je „umíráček“ přenesený z bývalé zvoničky. Nový zvon „Cyril Metoděj“ ulitý firmou Dietrich z Brodku u Přerova se z kostelní věže poprvé rozezněl roku 1989.

Předsíň chrámu byla otevřená, takže se přes pletivo ve dveřích dalo do interiéru nakouknout, ale foto z něj pořízené bylo menším zázrakem.

Pak už mne cestou k hlavní a notně frekventované silnici vedoucí přes Buchlovské hory překvapila jen na silničním svodidle krátce zapózující zrzavá veverka. Na busové zastávce jsem hodil řeč s postarším pánem, čekajícím na stejný spoj. Při mluvě jsme ale museli na sebe hulákat, protože bychom se kvůli šílenému hlomozu od projíždějících kamionů jinak vůbec neslyšeli...