Z Modré na Velehrad a do Salaše

První výlet již v roli státem uznaného důchodce jsem uskutečnil první středu měsíce června a tentokrát jsem zamířil do mého oblíbeného pohoříčka Chřiby. Až na to ranní mlžisko, které mi trochu nahnalo strach, se naštěstí celý odehrál pod modrou oblohou s usilovně svítícím Oskarem, takže jsem s ním byl více jak spokojen.

 

(Kvůli délce textu a obrázkům jsem si článek dovolil rozdělit do dvou částí: v té první se zmíním pouze o Velehradě a o Salaši, následný přechod chřibského hřebene do Cetechova přijde na řadu příště.)

 

Ráno jsem ve Zlíně omylem nasedl do busu, který mířil do Uherského Hradiště delší trasou přes Napajedla, takže mi bus na Velehrad ujel. Další tam jel naštěstí už za pouhých 7 minut, díky čemuž mi ze srdíčka odpadl velký kámen. Druhý po příjezdu na zastávku „Velehrad, rybníky“, kdy se okolní mlha konečně začala rozpouštět. Než jsem se po chodníku vrátil k areálu archeoskanzenu Modrá, objevilo se mezi trhlinami i modré nebe a mou cestu po cyklostezce k Velehradu už bombardovalo ohnivými šípy slunce. Ještě předtím jsem si u silnice prohlédl zajímavý kamenný sloup s Ježíšem. V podživotní velikosti byl neznámým umělcem vysochán v 18.století, ale to, co zde stojí dnes, je pouze jeho kopií.

 

Pak už jsem stanul na hrázi Konventního rybníka, který je se svým opodál ležícím kolegou Žabincem sice vodní nádrží novodobou, ale v podstatě znovuzbudovanou. Obě se staly vítaným oživením ploché části doliny mezi Velehradem a obcí Modrá. Od známého Archeoskanzenu Modrá okolo nich vede k Velehradu modře značená tur.trasa a cyklostezka. Na Konventním rybníku bylo zbudováno dřevěné molo s vyhlídkovým altánem, ale daleko hezčí výhled na areál Velehradu a typické chřibské dvouvrší s kaplí sv.Barbory a hradem Buchlovem se mezi oběma rybníky otevřel z trasy cyklostezky. Na ní jsem minul i několik kamenných sloupkovitých božích muk.

 

Konventní a Žabinec přitom nejsou jedinými umělými nádržemi v okolí Velehradu. Mezi ním a obcí Salaš se v lukách leskne větší hladina rybníka Rákoš a soustava menších rybníků se nachází v lese nad obcí Modrá na Modranském potoce.

 

Přímo pod areálem velehradského kláštera se v minulosti v lokalitě Konvent rozprostíral veliký rybník, napájený potokem Salaškou. Kromě chovu ryb poskytoval ochranu před povodněmi a hlavně udržoval hladinu spodní vody ve velehradském areálu, což bylo důležité pro stabilitu podloží hlavních budov kláštera vystavěných na dubových pilotech. Ty totiž musí být umístěny stále pod vodou. Rybníkářství v oblasti zavedli cisterciáčtí mniši. Kvůli dodržování přísné řehole si sami hospodařili a ryby pro ně byly vítaným doplňkem stravy. Později tento velký klášterní rybník zanikl.

Obnovy se dočkal až před koncem minulého století po sametu, kdy obec Modrá zbudovala hned dva rybníky – Konventní o rozloze 1.71 ha a Žabinec s 0.68 ha. Obě vodní plochy ale dosahují pouze jen asi čtvrtinové plochy oproti bývalému klášterním rybníku, který údajně mohl mít rozlohu až deseti hektarů!

 

Rybník Žabinec je na březích zarostlý rákosem a jeho hladinu v celku nevidět, zaujal ale mokřad u odpočívadla, z něhož mi ku svačině krátký koncert zapěly kvákající žáby.

Poté už vstříc k blízkým velehradským pamětihodnostem, osvícených jak ve fotografově nejbujnějším snu. Byl jsem tu v minulosti samozřejmě už víckrát, ale při poslední návštěvě s rodiči byl areál rozkopaný a my si mohli prohlédnout jen interiér monumentální Baziliky Nanebevzetí Panny Marie, sv.Cyrila a Metoděje.

Poněvadž jsem se tu dnes ocitl z opačné strany, nejprve jsem zvenčí obkouknul novogotický kostelík Zjevení Páně a dlouhou otevřenou Galerii s osmi barokními sochami světců. Následovala procházka vnitřním poutním nádvořím obklopeném zajímavými církevními budovami. Vchod do nejpamátnější velehradské sakrální stavby byl otevřen a díky tomu, že byl všední den, mohl jsem si vnitřní výzdobu baziliky naprosto v klidu vychutnat jen já sám.

Po prohlídce jsem musel v duchu konstatovat, že ten honosný interiér určitě ohromí nejen věřící, ale i ateisty, samozřejmě jen takové, kteří mají kladný vztah ke kulturním památkám.

 

Z poutního areálu mne krátká ulička vyplivla na ulici U Lípy a odtud mé nožky zamířily do jižní části Velehradu, který jsem až dosud neznal. Tady jsem minul výklenkovou kapli sv.Vendelína a na rozcestí s Buchlovskou chvilku obdivoval Mariánský sloup s lidovým přízviskem Rozálka.

O jeho prapůvodní podobu se přičinil významný sochař Michael Zurn, který jej dokončil Léta Páně 1676. Vznikl podstavec s vysokým sloupem ukončený nahoře sochou Immaculaty a doplněný plastikami andělů. Začátkem následujícího století byl sloup obklopen kamennou balustrádou se skulpturami svatého Karla Boromejského, Benedikta, Rocha a Šebestiána. Za balustrádou stojí ve středu plochy obdélný podstavec, v jehož čele byla vytvořena jeskyně s ležící sochou svaté Rozálie. (Díky ní se pro sloup vžil lidový název Rozálka.) Podstavec je ukončen profilovanou římsou a nádstavcem se dvěma kartušemi. Nad podstavcem je umístěn hranol nesoucí vysoký sloup s korintskou hlavicí a zěměkoulí obtočenou hadem. Nad ní se vypíná socha Immaculaty. Po stranách ústředního hranolu jsou umístěny plastiky andělů s roztaženými křídly, chystajícími se už už vzlétnout.

 

Jen o kousek dál jsem přišel k říčce Salašce, překlenuté starobylým mostkem, u něhož na břehu stojí kaple sv.Jana Nepomuckého. V blízkosti kláštera byla vystavěna LP 1715. O 49 let později nechal poslední velehradský opat Filip Zuri přes potok vystavět kamenný most, čímž se kaple ocitla na samém jeho kraji. Roku 1767 barokní mostek ozdobila socha sv.Bernarda a sv.Luitgardy, obě je zrobil sochař Ondřej Zahner. V padesátých letech minulého století došlo na mostě k autohavárii, při níž byly obě skulptury smeteny do potoka a dosti poškozeny. Zpět na most se už nevrátily a dnes jsou k vidění u západní brány kláštera. Rekonstrukce mostu spolu se záchranným archeologickým průzkumem proběhla 2011.

Polygonální kaple sv.Jana Nepomuckého má v interiéru krásný dominantní oltář s obrazem od jezuitského umělce Ignáce Raaba. Ten světce ztvárnil v podobě almužníka. Na klenbě stropu jsou vymalovány výjevy ze života, smrti a oslavení sv.Jana, které jsou zasazeny mezi hvězdná znamení. Tvůrce stropních maleb zůstal anonymní.

Po důkladné rekonstrukci je kaple pod dlouhých desítkách let od 16.května 2025 znovu přístupna veřejnosti. Bohužel ne volně, ale jen v rámci prohlídek celého poutního areálu (objednávka ve farním infocentru) anebo při komentované procházce cisterciáckou krajinou s průvodcem.

 

Po chodníku lemujícím jižní břeh Salašky s výhledem na velehradský klášter jsem ještě zamířil k výklenkové kapli Pražského Jezulátka.

Z bílého mušlového vápence pocházejícího z jihofrancouzského Oppede ji roku 2006 zhotovil sochař Alain Bidal. Velehradu byla věnována francouzským sdružením „Poutní cesty křesťanskou Evropou.“ Dne 22.10.2007 byla výklenková kaplička požehnána olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. V té době ale nebyla ještě kompletní, protože při převozu z Francie byly některé její díly poškozeny. Spolu s nimi i socha Pražského jezulátka, jenž bylo při obřadu svěcení prozatímně nahrazeno podobnou skulpturou z velehradské baziliky.

Oprava nemohla být provedena přes zimu, protože se nevědělo, jak se místní mrazy podepíší na kameni pocházejícím z francouzského Středomoří. Vše (zatmelení, impregnace, obložení mramorem a instalace francouzkého Pražského jezulátka) tak realizováno až v červnu roku 2008.

 

Od kaple návrat do středu Velehradu na náměstí, kde vyčkáno zpožděného busu do 3 km vzdálené obce Salaš. Z něj jsem vystoupil na dolním konci dědinky a chvilku koketoval s myšlenkou vydat se i nahoru pod les k originální salašské rozhledně, která tam při mé poslední návštěvě obce ještě nestála. Nakonec nad touhou zvítězil rozum (do Cetechovic mne před Buchlovské hory čekala ještě pěkně dlouhá štreka a určitě tu nejsem naposled) a já okolo soukromého rybníka po chodníku zamířil do středu vsi. Její zástavba je rozložena v hlubokém údolí potoka Salašky a ve svazích nad jeho levým břehem. Jméno v minulosti získala podle salašnictví - chovali a pásli se zde ovce, dnes tu žije 420 obyvatel.

Cestou do centra Salaše jsem minul hezký svatý obrázek umístěný na dřevěném sloupku a zatím zavřený kiosek „Občerstvení U Vaňků.“ Na rozcestí tur.tras jsem po zelené vyběhl ze zástavby na okraj lesa, kde se jen kousíček od značky nacházalo dno pískovcového lomu.

 

I když jsou Chřiby malým a od východních vyšších hornatin sníženinou řeky Moravy odděleným pohořím, je i ono součástí Západních Karpat, tvořených magurským flyšovým pásmem. Bývalé „Hříběcí hory“a později „Hory Buchlovské“ se tak mohou pyšnit výskytem velkého množství pískovcových a slepencových skal spadajích pod lukovské vrstvy soláňského souvrství. Shluků útvarů, dosahujících velikosti alespoň skalní dědinky, je zde pramálo a většinou se jedná o solitéry, skryté v hlubokém listnatém hvozdu. Plusem pak jest to, že většina těchto útvarů se díky selektivnímu zvětrávání vyznačuje značnou bizarností, což velmi zalahodí našemu oku. Dávno předtím, než Pánbů stvořil horolezce, začali používat pískovcového kamene ke stavbě svých příbytků místní lidé a dobývali jej v okolí sídel v menších lomech.

 

Jeden takový a již dávno opuštěný je možno si prohlédnout právě poblíž středu dědinky. Jeho dno sice tvořila blátivá prohlubeň, ale když jsem ji po straně obešel, stanul jsem pod impozantní a více jak deset metrů vysokou lomovou stěnou. Velmi zajímavé uskupení vrstev pískovců se nacházelo i na pravé boční nižší stěně, jenže tato už byla v minulosti narušena těžbou.

 

Po návratu do vsi jsem pak z centra zamířil do kopcovité ulice, jíž vede zelená tur.trasa nahoru k rozhledně. Já ale nešel k ní, ale po 150 m vedoucích do prudkého kopčiska odbočil napravo po schůdcích k jedné z mála salašských památek. Byla jí krásná dřevěná zvonice, od níž se otvíral výhled na protější stráň se salašským hřbitovem a kapli sv.Jana Nepomuckého.

Zvonice byla vystavena na půdorysu čtverce a její hlavní část tvoří základna v podobě hranolu, obitá prkny. Z její střechy se k nebesům vypíná hranolová věžička se zvonem, završená stanovou střechou a dřevěným křížem. Hlavní střecha zvonice i vížky jsou kryty červenou taškou, v rozích olemovány korýtky. Ačkoliv je vznik zvonice datován do 19.století, kupodivu vypadá jako nová. Nejspíš byla v nedávné době zrekonstruována, ale o tom není na stránkách obce ba ani nikde na internetu pražádná zmínka...

 

Od zvoničky sestup stejnou cestou do středu Salaše a za obecním úřadem odbočeno ke hřbitovní kapli a místnímu žalovu.

 

Kaple sv.Jana Nepomuckého se vypíná ve svahu lučiny a byla vystavěna za první republiky v roce 1933. K obci se obrací vysokým štítem se vstupním schodištěm chráněným před slotou obloukovitou střechou. Nad vchodem je stěna průčelí po stranách členěna dvěma kulatými okny a úplně nahoře ukončena stříškou chránící sochu Krista na kříži. Nad vstupním štítem yvstupuje věžička s jehlancovitou plechovou střechou, pod ní je směrem k obci umístěný ciferník hodin a pod nimi se nachází zvonové patro. Vchod byl za mé návštěvy otevřen a přes mříž si bylo možno prohlédnout interiér, nad jehož oltářem je umístěna socha sv.Jana Nepomuckého.

 

Nad kaplí se ve stráni nachází hřbitov. V něm jsou pohřbena i těla nešťastných obětí „Salašské tragédie“, ke které došlo pouhých 24 hodin před osvobozením obce rumunskými vojáky, nuceným předvojem Rudé armády.

 

 

29.dubna 1945 do obce přišlo čtyřicet ozbrojených a různě oděných mužů vydávajících se za partyzány. Někteří hovořili rusky a vyzvali salašské občany, aby s nimi odešli do lokality Vápenice (asi 1.5 km ve žlebu severně od obce), kde jim budou vydány zbraně. Protože v té době partyzáni skupiny Olga v oblasti opravdu působili a měli základnu na Tománkově hájovně, dvacet salašských mužů těmto domnělým partyzánům uvěřilo a vydalo se s nimi. (Ve skutečnosti byli příchozí příslušníky protipartyzánského Komanda 43 složeného z Němců a Vlasovců.)

Po příchodu na Vápenici dostali Salašané příkaz usednout do kruhu a velitel neznámé jednotky jim začal předvádět manipulaci se zbraní. Na jeho pokyn pak členové komanda zahajíli na sedící muže palbu. O útěk se pokusili jen dva Salašané, ten první byl hned zastřelen. Zato Františku Mlýnkovi, prchajícímu do prudkého lesního svahu, se kulky jako zázrakem vyhnuly a on jako jediný masakr přežil. Chvilku poté, co fašisté ukončili střelbu, na místo dojela na kole jedna salašská žena. Suroví vrazi ji shodili z kola na zem, brutálně ubodali a zohavené tělo hodili do potoka. Tím se navýšil počet salašských obětí na číslovku 20!

Skuteční partyzáni, kteří se právě nacházeli nedaleko odtud sice střelbu zaslechli a poté na fašisty zaútočili... jenže to, co se předtím stalo, už nešlo odestát.

 

Po válce byl mužským obětem masakru na Vápenici zbudován Památník a u potoka zřízen pomníček i zavražděné ženě.

 

Tady v Salaši jsem si ještě pod kaplí prohlédl Pomník obětem 1. a 2.světové války. Poté jsem seběhl dolů do obce a pokračoval po silnici až na její konec, odkud mne žlutá značka vedoucí po silničce lemující hluboce zaříznuté koryto potoka Salašky povede dál do hor...