Z Lačnova přes dvoje skály a Vráblovy paseky do Lužné

Po krátkém vydechnutí u dřevěného altánu s krásným výhledem na okolní kopcovitou valašskou krajinu horní konec Lačnova opouštím a mé další kroky vedou po žluté tur.trase ke stejnojmenným skalám. Ty hlavní jsou troje. Horní jsou nejkrásnější, Dolní nejvyšší a Prostřední, ke kterým žluté značení nevede, sice nejmenší, zato ale nejdivočejší. Za obcí k nim trasa vede nejprve (v souběhu s cyklostezkou) pohodlnou polní cestou po lučinatém hřebeni, oddělujícím doliny potoka Seninky a Smolinky. Pak už přicházím k lesu, u kterého bylo na palouku zbudováno pěkné dětské hřiště. Cesta vlevo hvozdem stoupá nahoru na hřeben na louku, na níž stávaly Vařákovy paseky. Já ale odbočuju na tu pravou, vinoucí se po vrstevnici lesem nad horním koncem údolí potoka Seninky severním směrem. Asi po 1.5 km chůze odbočím ze žluté trasy do těsné dolinky, kde dnem protéká rozpustile bublající potůček. Mírně stoupající lesní cestou po pár minutách přicházím na spodní okraj paseky, z jejíhož levého okraje prudce vystupuje mrazový srub Prostředních skal. Nebyl jsem tu minimálně 10 let, a proto dnes s hrůzou v očích zjištuji, že se to tady za tu dobu neuvěřitelně změnilo! Ještě posledně se po okraji mýtiny s vysázenými mladými jehličnami dalo okolo prvních balvanů a stěnek vystoupat až k nejvyšším skalám, přičemž se vše dalo z paseky velmi dobře fotit. Jenže v současnosti je všemu jinak!

 

Průstup od úbočí podél celého pásu skal je bohužel nemožný. Stromy na pasece mezitím neuvěřitelně povyrostly a ke spodnímu okraji skalisek se přes houštiny nedá vůbec prodrat! Vyšplhat se lesním srázem z jejich levé strany taktéž neproveditelné, neboť úklon svahu dosahuje vysokohorských parametrů a pád ze strmého kopčiska by nemusel být završen pouhou zlomeninou!

Když už se chci (hrozně zklamaný) s největším a jediným přes koruny stromků viditelným skalním útvarem v duchu rozloučit a odejít, napadne mne pokračovat nahoru po cestě, prudce stoupající mezi vzrostlými smrčky bývalou pasekou. A ta mne po ujítí asi třech stovek kroků (a po překonání výškového rozdílu padesáti metrů) velkým obloukem a silně supícího přivede až téměř k hornímu okraji skal. Stačí k nim jen odbočit málo zřetelnou pěšinou a ocitám se na plácku obklopeném nižšími skalinami hned pod vrcholovým hřbítkem.

Od místa využívaného občasnými horolezci jako tábořiště lze okolo miniaturní skalní brány opatrně sestoupit na další plošinku. Ta už se nachází v sousedství stěny hlavního mrazového srubu a okrově zbarveného skaliska nad ní, perforovaného velkými dutinami. Tyto útvary jsou mi z předchozích cest už dobře známy. Sestup k těm dalším pod hlavním mrazovým srubem ale znemožňuje sousedství hustníku na okraji paseky a vývrat s překážejícím padlým kmenem stromu.

Po návratu na horní plácek učiněn průzkum skalnatého hřebene, na kterém jsem zatím nikdy nestanul. Klesá (stíněn okolními starými smrky) dolů do údolí a z jeho horní a ještě ne tak strmé části se otevírá utěšený výhled na část okolního kopcovitého terénu, zcela vyplněného hvozdem a na blízký hlavní hřeben Vizovických vrchů. Krajina je naprosto liduprázdná a panuje tu takový klid, jaký jsem již dlouho v přírodě nezažil. A tak usedám na temeno nejvyšší skály a hezky dlouho si tu pohodu oblažující mou duši vychutnávám.

A zároveň vzpomínám na chvíle, kdy jsem se tady ocitl poprvé:

 

Když jsem v deváté třídě dostal od taty prvního turistického průvodce „Beskydy a Valašsko“ z nakladatelství Olympia, byla v něm o Lačnovských skalách jen zmínka, že se nacházejí někde v lesích nad obcí. S jejich hledání jsme začal až po ukončení vojenské služby, kdy jsem se k nim v roku 1983 s jednou černovlasou přítelkyní vydal poprvé. Tehdy ještě nebyly Lačnovské skály zakresleny na žádné turistické mapě a i někteří domorodci věděli jen to - „že jakési skaly gdesi nad dědinů hluboko v lesoch sú."

Podle toho také první výprava dopadla a my v nepřehledném kopcích žádné skály nenašli. Stačilo ale po roce vyměnit vyměnit tmavovlasou galánku za blondýnu a s ní zvolit na jaře trasu vedoucí údolím nad lačnovskými rybníky. Na dohled od horního konce dědiny jsme potkali lesáka se psem, a když jsme se ho na skály ptali, tak nám dost detailně popsal cestu k „Trčkovým skalám, gde prý gdysi stával mlýn."

Dost dlouho jsme se drželi jeho rady, jenže pak v členitém terénu odbočili o jedno údolí dřív a v částečně odlesněném svahu objevili nejprve Prostřední skály. Vzpomínám si, že jsem chtěl před galánkou zamachrovat a vyhoupl se do stěny nejvyššího skaliska, že jej přelezu. Plačící přítelkyně mne za nohu stáhla dolů a já od ní nejprve inkasoval pořádného facana... a poté i pár sladkých polibků.

Od Prostředních skal jsme se vydrápali svahem k nejbližšímu vrcholu a na něm se nám náhle zjevil - od odrazu červánků zapadajícího slunce doruda ozářený - snový a pohádkový skalní hrad! Samozřejmě se nejednalo o žádnou hradní ruinu, ale o mrazový srub Horních skal, do něhož jsem se na první pohled zamiloval. Podle mnoha přístřešků z chvojí, budovaných tady „lesními manekýny" a čundráky již od první republiky, mi bylo jasné, že se o tento hluboký cit musím podělit s mnoha dalšími jedinci.

(Dolní Lačnovské skály mi nejmladší bráška pomohl „objevit“ o rok později.)

I když nejsem tvor nijak přelétavý, přesto od té doby podvádím svoji největší lásku - Pulčinské skály, na střídačku s těmi třemi Lačnovskými. Tyto skalní útvary se staly mými důvěrnicemi a nejhezčím Horním skalám jsem chodil ukazovat další mé „kamarádky", přátele, rodiče, děti i mou druhou ženu Janu. Velmi rád se tu samozřejmě toulám také sám a s děsem v očích sleduji, jak se všechny mé tři skalní milenky čím dál více ztrácejí ve vzrůstajícím mladém lese a pod náletovými dřevinami. A stejně jako mnoho jiných milovníků přírody asi nikdy nepochopím, proč se ta krása musí nechat nově vysazenými stromy zarůst – to by kvůli těm pár desítkám vynechaných smrčků snad přišly Lesy ČR na buben?

Po odpočinku a krátkém zamyšlení pokračuji tou pro mne „neznámou“ cestou od skal dál. Za nimi nejprve vede lesem po vrstevnici, pak se prudce stočí do svahu, aby z ohybu nabídla výhled na další tiché zalesněné údolí... a nakonec mne po dalším stoupání hvozdem přivede k tur. rozcestníku u lačnovských Horních skal.

I když jsou všechna tři lačnovská skalní uskupení - co se týče podoby - téměř totožná, něčím se přece jen (krom výšky) navzájem od sebe liší. Zatímco stěna mrazového srubu Prostředních skal je obrácena k východu a Dolních pro změnu k západu, Horní skály jsou zřejmě zimomřivější, neboť jejich stěna se nechá od slunce východu až do jeho západu s rozkoší vyhřívat slunečními paprsky. Možná i ty měly vliv na jejich podobu, díky nimž patří k nejkrásnějším seskupením neživé přírody na celém Valašsku a kvůli nadmíru členité struktuře stěn jsou znalci přirovnávány k Prachovským skalám.

 

Tož nevím, ale mně osobně je nijak nepřipomínají. Jistě – skalní stěna má sice všechny atributy známé z věhlasných pískovcových skalních oblastí, jakými jsou výrazná přediva voštin, skalní římsy, převisky a podobné projevy selektivního zvětrávání pískovců, ale přes to všechno se od nich liší jedním prvkem, který je hlavním „poznávacím znamením" celé trojice Lačnovských skal: všechny totiž při pohledu z dálky připomínají v řadě za sebou poskládané a naporcované ohromné bloky ementálského sýra!

Když přistoupíme ke stěně Horní skály, teprve zblízka vidíme, že je její povrch, tvořený slepenci a hrubozrnnými pískovci, perforován velikánskou množinou kulovitých otvorů nejrůznějších tvarů a velikostí. Ty největší a nejhlubší dutiny pravidelného tvaru (až 50 cm) nesou specifické označení „tafoni.“ Svislá a místy mírně převislá skalní stěna je rozdělena svislými puklinami na dlouhý pás dílčích skalních bloků. Na dvou místech hlavního masívu se tyto praskliny rozšiřují na úzké soutěsky. Ta první je pozoruhodná velkým zaklesnutým balvanem visícím nad našimi hlavami. Druhá soutěska je pro návštěvníka ještě zajímavější, neboť jej pohodlně vyvede až na nejvyšší místo mrazového srubu. Tady tak trochu hřibovitá nádstavba skal skrývá ve svém okolí další zajímavost: na ploché skalní „střeše" se nachází řada skalních dutin vyplněných dešťovou vodou. Tyto jsou Valachy nazývány „skalními studánkami“, ale z odborné literatury je známe jako skalní mísy. Na místech kdysi spojených (a poté již zaniklých) velkých dutin dnes můžeme spatřit hezká skalní křesla.

Tak... a teď už po tom předlouhém chvalozpěvu nezbývá, než rovnými nohami skočit do „kruté“ přítomnosti, neboť i tady se to od mé poslední návštěvy převelice změnilo!

Skály naštěstí ne (ty zůstaly stejné), ale smrky před stěnami mrazového srubu rovněž velmi povyrostly a zastínily výhled na centrální a nejfotogeničtější část skal. Člověk se tu bohužel dnes musí spokojit jen s dílčími pohledy, ale i tak je vše viděné úžasné. Zvláště, když se tím vším může kochat sám.

Což mi dnes ale přáno nebylo. Jen co několikrát zmáčknu spoušť mého fotoaparátu, slyším od rozcestníku hovor postaršího páru, který sem přijel na kolech. Manželka zůstává chotě čekat, zatímco vysoký muž prochází okolo mne ke skalám. Jako slušně vychovaný popřeju hezký den, jenže tomu chlapovi zřejmě nějaký „pěšák“ za odpověď nestojí – vždyť oni jsou přece cykloturisté! Pak jeho žena vytáhne mobil a lesem se na plné pecky rozezní jakási znělka... a to už dávám ruce na bradavky a prchám od skal a toho nesympatického páru honem pryč! Člověk, který se v přírodě neumí chovat a a ani na chvilku se nedokáže odloučit od svého mobilu je u mne prostě debil... a nejsmutnější na tom jest fakt, že s tím my „slušní“ nic nenaděláme.

Za skálami pokračuju širokou hřebenovou lesní cestou k tur.rozcestí Láz a od něj stále po žluté trase až k dalšímu rozcestí U Oběšeného. Kdo a kdy si tu kdosi hodil „mašli“ nevím, není to nikde popsáno. Žlutá značka klesá dolů k loveckému zámečku Trubiska, od něj sem k rozcestí naopak stoupá modré turistické značení a šplhá úbočím Javorníku k Vráblovým pasekám. A právě tímto směrem pokračuji i já.

Kopec Javorník je zvláštní anomálií Vizovických vrchů. Od hlavního hřebene je tato „horská“ odnož oddělena sedlem „U Oběšeného“ a vybíhá směrem k Valašské Polance. Na tom by asi nic pozoruhodného nebylo, jenže zatímco hlavní hřeben dosahuje u Lačnovských skal vrchem Vrátnice nadm.výše 683 m, témě odděleného Javorníka ji o 37 metrů převyšuje!

Dobrá „modrá“ stoupá mírně jeho úbočím (zalesněný vrchol míjí) a nahoře se vyhoupne na travnatý hřeben. Nalevo se mezi stromy naskytne působivý výhled na Valašskou Polanku, obklopenou Vizovickými vrchy a Javorníky, na vzdálené město Vsetín a modravý hřeben stejnojmenných vrchů. Pokračuju dál a přicházím k památnému Žídkovu buku, pod nímž jsou v uzávěru lučinatého kotli malebně rozhozena stavení Vráblových pasek. Spíše než bývalé sídlo pasekářů připomínají osadu novodobých chalupářů.

V každém případě jsou tyhle nesčetné pasekářské osady neoddělitelnou součástí valašské krajiny a dotvářejí její půvab. Často svým umístěním navozují představu orlích hnízd, neboť jejich stavení se vypínají vysoko nad okolním terénem. Jedním z nich jsou i nevelké Vráblovy paseky.

Začátek zdejšího osídlení nelze v análech přesně dohledat, ale je jisté, že jedním z prvních osadníků byl Jakub Baránek s přízviskem Vrábel, který zemřel v Lužné roku 1759. Byl označován za pasekáře a jeho potomci nesli stejné příjmení i přezdívku „Vráblé.“ Na vojenské mapě z roku 1768 byl v lokalitě zakreslen souvislý lesní porost jen s malými enklávami lidmi obdělávané krajiny. Roku 1829 již byla na mapách zobrazena obytná stavení obklopená políčky a rozsáhlými pastvinami. Krajinu k větší malebnosti změnily generace místních nesmírně pracovitých pasekářů. Dokázali využít vše, co nabízela okolní příroda a kromě pěstování plodin a chovu dobytka si vše ostatní potřebné k životu vyrobili sami. Tihle lidé s velkou láskou k přírodě opovrhli pohodlnějším životem dole v dědinách a raději ten mnohem těžší strávili na horách. Na Vrábelských pasekách bydleli nejen členové rodu Baránků (Vráblů), ale také spřízněné rodiny Malíšů, Urbánků, Hovořáků a Zrůnků. Někteří jejich potomci zde žijí dodnes jako jejich stálí obyvatelé, ostatní sem jezdí trávit už jen víkendy a svátky.

Vráblovy paseky jsou rozhozeny pod odlesněným hřebenem nad strmým závěrem dolinky bezejmenného potůčku, který se níž v údolí vlévá do Mužíkovského potoka. Stavení leží v nadmořské výši 630 m a jsou přístupna jen dvěma polními a lesními cestami, na nichž asfalt chybí.

Nad pasekami od Žídkova buku (je vysoký 16 m a obvod kmene dosahuje 414 cm) pokračuje modrá tur.trasa dál po hřebeni. V této části je zároveň i trasou vyhlídkovou. Začátek od dřevěného odpočívadla u památného stromu nabídne výhled dolů na paseky a okolní notně kopcovitou krajinu. Naproti se nad údolím Senice vypíná impozantní hmota javornického Hradiska (773 m) s pískovcovými skalními městy a východně od ní jsou na odlesněném temeni kopce vidět domy dědinky Pulčín. Zalesněný vrch úplně napravo je součástí hlavního hřebene Vizovických vrchů, jmenuje se Vrchkopec (699 m) a jeho východní svah prudce spadá k Čertovým skalám, vypínajícím se nad údolím Senice.

Od buku vede polní cesta v nadm.výši 650 m pohodlně po vrstevnici. Z těchto míst je možno se potěšit panorámatem části Vizovických vrchů, táhnoucích se od Vizovic ku Vsetínu. Malebná končina plná lesů, pastvin a pasekářských osad je korunována vrcholem Vartovny (651 m), na níž byla zbudována krásná rozhledna nesoucí přezdívku „Valašská Eiffelovka.“

Poté se trasa pod vrcholem hřebene stáčí k severovýchodu a s výhledem omezeným jen na protější Javorníky po polní cestě stoupá k bezejmennému vrcholu (661 m) nad horním koncem lužanské sjezdovky. Vlastní kóta se vypíná z horního okraje rozsáhlé pastviny a je opatřena sloupkem, na němž je umístěn panel s výhledovým panorámatem. Protože je mi tento kraj dobře znám, nemusím jej studovat a rovnou se potěším zdejším supervýhledem. Naproti mně se – ohraničena z obou stran vysokými javornickými hřebeny – východním směrem táhne 2.5 km dlouhá sníženina tvořená dolinou potoka Luženky. Prochází jí žlutá tur.trasa, která v závěru údolí vyběhne mezi vrchem Filkou (759 m) a protějším Radošovem (757 m) do sedla a odtud klesá do odtud neviditelného Zděchova. Dobře viditelný je ale východněji umístěný masív Hradiska s vedlejší vesničkou Pulčín, kterážto dvě pozoruhodná místa mi z očí nezmizela po celou dobu procházky nádherným výhledovým hřebenem.

Po nesmírném estetickém zážitku pak už nezbývá „zvednout kotvy“ a spolu s modrou od lužanské sjezdovky nejprve po louce (a poté prudkými serpentinami lesní cesty) seběhnout do obce Lužná k autobusu...