Z Javorníků přes Přerov domů - 10. den: Mezná - dřevěná rozhledna (vyhlídka nad Meznou) a domů

Večerní déšť nestačil. Spali jsme asi dvě hodiny, když nás vzbudil hrozný liják. Slyšíme také děsný vichr a najednou 2x něco padlo na auto. Byly to rány, že jsme se fakt lekli. V ten moment jsem si neuvědomila, že nestojíme pod stromy. Takže jsem myslela, že na nás něco snad spadlo. Ani jsem to nedomyslela, když se nad námi snad roztrhl pytel s kroupami. Trvalo to tak 1 - 2 minuty, určitě ne dýl, ale bylo to hrozné. A určitě to nebyly žádné malé krupky. Ale ven jsme se nedívali. Spíme vzadu, kde okna nejsou, máme jen malinké okénko do kabiny. Tím moc ven vidět není, tak jsme se ani nesnažili. Pak kroupy ustaly a přešly v další liják. Nevíme, jak dlouho trval, oba jsme usnuli. Dokonce i já, kterou ruší kde co.
K ránu v autě klesla teplota pod 16 stupňů, už byl klid a spalo se dobře. Vstáváme před 9. hodinou, sluníčko zkouší prorazit mraky. Uvidíme, kdo vyhraje. Po noční spoušti není ani památky.

Dnes potřebujeme dojet domů. Minimalizuji zavazadla, abychom rychle a hlavně snadno věci vynesli domů. Zatím v autě ještě necháme deky a karimatky. Bude-li pěkně, třeba ještě na pár dnů vyjedeme.

Po snídani odjíždíme. Dnes už moc zastávek mít nebudeme. Potřebujeme koupit chleba, ať ho máme doma na večeři a ráno na snídani. Větší město na trase je Havlíčkův Brod, kde jsem vybrala pekařství Brixen, to je stylové. Není to daleko od naší trasy, jen jsem to nenašla. Je to pravděpodobně jen výrobna bez prodejny. Zastavuji se ve vedlejším obchodě, kde kupuji chleba a nějaké 2 buchty v jednom balení na svačinu.

Dnes musíme navštívit jednu dřevěnou novou rozhlednu. Je kus od Pelhřimova jižním směrem. Zajíždíme do infocentra, zda budou mít pohlednici. Jenže je poledne a zavřeli nám doslova před nosem. Jdeme aspoň do sousedního pekařství zjistit, zda tam nemají nějakou dobrotu. Je mi jasné, že Ota nebude chtít se zastavit někde na oběd. Kupujeme si hřeben s pudinkem a já ještě šáteček s pudinkem.

Teď už jedeme do obce Mezná k rozhledně. Je zavřený i obecní úřad, pohlednice nebude. Parkujeme u křížku na okraji silnice. Jinde to nejde. Je to tu přehledné, k rozhledně je to kousek do mírného kopečka. Strašně to však fouká. Mám problém i otevřít dveře, abych mohla vystoupit. Peru se s nimi, až mi musel přijít Ota pomoct.

Na mírném návrší u dřevěné vyhlídky nad Meznou, jak přesně to nazývají, jsme za chvíli. Ještě v 50. letech 20. století zde stála trigonometrická věž, kterou místní využívali jako rozhlednu. Současnou dřevěnou rozhlednu postavili r. 2022 dobrovolníci z Mezné ve spolupráci s místním mysliveckým sdružením. Na vyhlídkovou plošinu ve výši 5 m vede 25 dřevěných schodů. Jen její upevnění k zemi mne trochu poděsilo, že jsem přemýšlela, zda vůbec půjdu nahoru. Stojí na skalnatém podloží a je podložená různě kameny, aby stála rovně. K těm kamenům není nijak připevněná, ani jsem neviděla, že by ty kameny byly nějak zpevněné - třeba betonem, nevím. Naštěstí před větrem ji chrání les. Ota tam vylezl a já nakonec sebrala odvahu a lezla za ním. Snad to ještě chvíli nespadne. Výhled je pouze východním směrem na osadu Mezná, její okolí a na vrch Křemešník. Dalším výhledům brání okolní les.

Po návratu k autu si pod zadními dveřmi dělám kávu. Tam to naštěstí nefouká. Horkou vodu mám v termosce, na rozpustnou to stačí. Piju ji za jízdy, k ní přikusuji šáteček. Považuji to za oběd. Ve tři jsme snědli i ty buchty, také za jízdy.

Po dálnici nejezdíme, do 16. hodiny bychom mohli být doma, ale asi to už bude pozdě, abychom zvládli šikovně zaparkovat. Abychom to nemuseli nosit daleko.

Před Táborem v místech nájezdu na dálnici D3 nás překvapila kolona aut, naštěstí v protisměru, a celá řada policajtů. Až doma jsme zjistili, že to byla největší bezpečnostní akce od otevření této dálnice. Policisté kontrolovali alkohol, drogy i technický stav vozidel. Byli tam i celníci, kteří se zaměřovali na migraci a přepravu nelegálního zboží. Naštěstí nás se celá akce nedotkla a skutečně jsme v 16 hodin byli doma.

Samozřejmě silnice je plná, zaparkovali jsme tedy na místě, které má náš známý rezervováno - má invalidní dceru. Jsou to asi dva domy od nás. Pokud přijede, určitě to problém nebude. Začínáme vynášet věci, hlavně Ota, já mu to připravuji. Jen ty lehčí vynáším sama. Za chvíli se uvolnilo místo na druhé straně silnice, dokonce blíž k nám. Doufala jsem, že se Ota stačí vrátit dřív, než někdo přijede. Povedlo se. Jak parkoval, už pomalu projíždělo auto, které by také rádo zaparkovalo. Stěhování z auta trvalo docela dlouho. Musela jsem vybalit vše, co jsem tam pracně v Přerově zabalila - hlavně med, slivovici a ještě spoustu piv. Když už to bylo skoro vše doma, uvolnilo se místo přesně nám pod oknem. To máme nejradši. Protože vždy v autě něco zapomeneme a nemusíme chodit nikam daleko. Jednou jsme tam nechali chleba a Ota musel pro něj jít víc jak kilometr. Takže se nám to povedlo, víc jsme si nemohli přát.

Pak už zbývalo jen věci z chodby domu a bytu přesunout tak, abychom se domů dostali. Když bylo vše nejnutnější asi po hodině hotové, definitivně jsem odpadla. Své asi udělalo i to, že jsme moc nejedli, ani jsem moc nepila. Ota mi otevřel plechovku nealko piva Litovel bitter orange. To jsem si koupila v Přerově a mrzelo mne, že jsem si jich nekoupila víc. Je vynikající, osvěžující, vůbec není sladké. Asi po půlhodině jsem se trochu vzpamatovala. Když mne Ota viděl, navrhl, že vařit nebudeme ani večer, že nám stačí kus chleba. To jsem uvítala. Je vidět, že zdaleka ještě nejsem fit a mohu jen věřit, že příští rok to už bude lepší. Prostě musí.