Z Horní Lidče přes Lačnovské rybníky na horní konec Lačnova

Září začalo překrásným slunečním počasím, a tak jsem si na čtvrtek naplánoval túru do oblasti, v níž jsem se před přestěhováním do Zlína velmi často motal až do svých 41 let. Ano – po dlouhé době jedu zase do Horní Lidče. Odtud se ale nevydám na milované Pulčiny či do Valašské Senice a na Makytu, ale pro změnu na mnou neméně oblíbené Lačnovsko. No a aby se nožky chůzí známými lokalitami příliš neznudily, přinutím je poté kráčet i do míst, o něž si nikdy předtím ani neškrtly!

Ještě za ranního kuropění odjíždím ze Zlína busem do Horní Lidče. Tady vystupuji na zastávce pod vlakovým nádražím, a protože jsem z domu vyběhl bez obvyklé kávy, hodlám to napravit nahoře u nádru, kde za mých mladších let stával funkční bufet. Nějak jsem si ale neuvědomil, že v dnešním světě už není nic jistého, takže mne nahoře u kolejí žádný stánek s občerstvením nečekal, neboť byl dávno zrušen!

Nu což – nezbylo než chybějící kofein doplnit lokem z Pepsi, kterou jsem si v batůžku prozíravě nesl sebou a vyrazit na túru. Ta nejprve vede po chodníku okolo hlavní silnice ke křižovatce na Lačnov, po chvilce další chůze pak odbočka mezi mírně stoupající zástavbou místní čtvrti Niva k pěkné novodobé výklenkové kapli. Sakrální stavbička doplněná poblíž odpočinkovou lavečkou sestává z nízkého hranolového sloupku zrobeného z bílých cihel, na němž je umístěna trojúhelníková „nádstavba“ v podobě prosklené skříňky se soškou Bohorodičky. Podstavec byl v době mé návštěvy obložen záplavou květin.

 

V oblasti jižního Valašska vždy žili silně věřící lidé a platí to dodnes. Z mládí si nepamatuji, že bych v Horní Lidči narazil na nějakou kapličku a místní museli na bohoslužby docházet do kostela sv.Kateřiny v Lidečku. Když jsem se začal ve svých 15 letech aktivně věnovat horolezectví, jezdíval jsme za kolegy ze vsetínského oddílu na Čertovy skály od nás z Brumova v neděli na kole. A od nádraží v H.Lidči až po ten lidečský kostel musel jet prostředkem silnice, neboť krajnici lemovaly davy věřících mířící k němu na mši svatou. Ne všichni se na mne s pochopením dívali a od mých zad se odrážely ojedinělé výkřiky: „Pohan je to, pohan!“ Pro kámen se naštěstí nikdo nesehnul, ale i tak jsem si za chrámem sv.Kateřiny vždy oddechl, protože za ním už byla silnice volná. Tehdy ještě Lidčané neměli vlastní svatostánek a do lidečského to měli hezky daleko. Svůj vlastní menší kostel sv.Václava si vedle prvorepublikové kaple se zvonicí vystavěli v jižní části obce až v roce 1994.

Od výklenkové kaple návrat na silnici a okolo rodinných domů s pěknými předzahrádkami na západní konec obce. Z „Bufetu u Filáka“, což je místní řezník, to krásně voní až ven k silnici... ale případné občerstvení (ba i tu kávu) vzdávám, neboť je teď po ránu venku dobré fotografické „světlo“ a než zmizí, hodlám jej do posledního zbytku využít. Za zatáčkou už totiž silnička prochází mezi dvěma ze tří umělých vodních ploch. Ačkoliv kouzelná jezera leží hned za Horní Lidčí a od Lačnova jsou vzdálena 2 km, přesto nesou název Lačnovské rybníky. Jejich celková rozloha činí 14 ha.

Patří Českému rybářskému svazu a slouží především jeho členům, kteří se zde vyžívají ve sportovním rybolovu. Na vlascích jejich udic se ve formě úlovků objevují nejenom kapři, ale také amuři, tolstolobici, sumci a jiné druhy ryb, V přítocích rybníků je k vidění i pstruh.

V jistých časových intervalech se zde krátce při své migraci objeví volavka popelavá a jiné druhy vodních ptáků. Svůj stálý domov tu má kachna divoká a pak také vícero druhů obojživelníků. Žab je tady opravdu požehnaně a vzácností není ani užovka obojková.

Myslím, že nejenom mne, ale i ostatní návštěvníky především zaujmou zdejší nádherné přírodní scenérie a půvabná zákoutí. Kapitolou samu pro sebe je pak ten fascinující odraz stromů a křovin, vyrůstajících z břehů, na hladinách obou spodních rybníků. (Hořejší není od silnice vidět, ale je z nich největší.) U Prostředního rybníka s ostrůvkem je zajímavý vodní přepad a stojí tu budova Rybářského domu (postaru „Rybárny"), kde je možnost ubytování a je zde i bufet s venkovním posezením. Břeh Dolního rybníka zase zdobí vysoké borovice.

 

Horní Lideč a Lidečko leží na rozhraní Bílých Karpat, Javorníků a Vizovických vrchů. Díky tomu je místní krajina velmi členitá a pokud si odmyslíme mnohem výraznější a strmější svahy Beskyd, představuje téměř reprezentativní vzorek typických „valašských kotárů.“ Této představě se ale naprosto vymyká asi 2.5 km dlouhý úsek krajiny mezi Horní Lidčí a Lačnovem, působící, jako by sem byl vsazen odjinud. Silnice k Lačnovu za rybníky pokračuje pod táhlými pahorkovitými svahy se suchými úvaly, které k ní od severu spadají od hlavního hřebene Vizovických vrchů a z opačné strany od bočního, táhnoucího se od Valašských Klobouk nad Potečí a Valašskými Příkazy k Horní Lidči. Hlavní hřeben a ba i ten boční jižní s čupřinami hvozdů ale od silničky nevidět, neboť jej překrývají temena okolních holých pahorků s pastvinami a těsně před Lačnovem i s pásy polí. Podobný typ krajiny jsem naposledy viděl v podhůří Chřibů a v Podbeskydské pahorkatině, ale tady na Valašsku je prvkem skutečně dosti zvláštním až exotickým, k čemuž přispívá i to, že je silnička místy lemována topoly.

 

Obec Lačnov leží asi 3 km od Horní Lidče a 6 km severně od Valašských Klobouk. Žije tu více jak 830 obyvatel a obec má katastr o rozloze 1530 ha. Centrální část zástavby se ukrývá v mělkém údolí Vizovických vrchů okolo Lačnovského potoka, nad nímž se po obou stranách táhnou hřebeny bezlesých kopců, takže není při příchodu od Lidče až do poslední chvíle vůbec vidět. Ze silnice lze spatřit jen nejvýchodnější část a dolní konec obce s návrším, z něhož se vypíná hmota kostelíka Panny Marie, Královny nebe a země s vysokou kónickou věží zvonice.

Já vlastní dědinu zase až tak moc dobře neznám, protože pro nejbližší přesun na Lačnovské skály jsem vždy využíval žlutou trasu stoupající od rybníků na horní konec vesnice a mířící odtud dál do hor. V minulosti jsem byl přímo v obci opravdu jen několikrát... ale jeden průstup dědinou stál opravdu za to! To se ale musím ve vzpomínkách vrátit zhruba o čtyřicet let zpět...

 

Je mrazivá zimní noc. Držím za ruku krásnou černovlasou, nakrátko ostřihanou dívku a doprovázím ji z taneční zábavy z Valašských Příkaz k ní domů. Její rodné stavení stojí až v dědině jménem Lačnov. Celý večer chumelilo a silný vítr rozfoukával už tak nadbytečný sníh do polí a na luka. Silnice, po které jsme od Lidče procházeli, byla místy vyfoukaná až na namrzlou slupku asfaltu a jinde jsme byli zaskočeni nečekanými překážkami v podobě hlubokých sněhových jazyků.

Jako správný gentleman jsem prošlapával všechna tato zákeřná místa, aby se mé krásné společnici vpřed lépe kráčelo. Silný vichr naštěstí už dávno ustal, hvězdné obloze dominovala podstatná část kotouče Luny, a tak bylo na cestu vpřed slušně vidět. S mojí nejenom půvabnou, ale i velmi inteligentní společnicí (cérka studuje na gymplu ve Valašských Klobúkách) cesta rychle ubíhala a za veselého plkotání jsme brzy minuli první domy její rodné dědiny. Libuše bydlela sice až v její nejhornější části, ale co je to pro dva mladé lidi, které nejenomže hřeje mládí, ale navíc snad mezi nimi přeskočila i jiskérka zamilovanosti? Před domem, kde děvče bydlelo, stála autobusová zastávka. Zde jsme se v té zimě spolu v rychlosti rozloučili, domluvili si schůzku na zítřejší (vlastně už dnešní odpoledne, vždyť bylo půl třetí v noci!) a já se vydal po sladkém polibku na rozloučenou celý rozechvěn na zpáteční cestu.

Na okraji Lačnova jsem na chvilku zaváhal, ale protože se nerad vracím stejnými trasami, vydal jsem se po opuštěné silničce okolo lačnovského kostelíčka vstříc městu Valašské Klobouky na ranní vlak. Mozek, obohacený milostnými myšlenkami a novým citovým vzplanutím, pobízel nohy k rychlé chůzi, a tak šest kilometrů dlouhá cesta po - pro někoho strašidelné a liduprázdné náhorní planině - uběhla jako nic.

Měl jsem štěstí: ten ranní půl pátý spoj k nám do Brumova jsem stihl. Dokonce jsem se tam potkal i s nějakými kamarády a samozřejmě se jim nezapomněl pochlubit, jaké štěstí mne dneska potkalo.

Do oběda jsem spal zdravým spánkem novorozeněte, a pak už byl nejvyšší čas se vydat na rande do Lačnova. Z Horní Lidče nezbylo než jít skoro hodinku pěšky, neboť ani za socialismu nebývaly v neděli do odlehlých dědin časté busové spoje. Šlo se ale moc hezky, neboť člověka hřála nejen vidina setkání s milovaným stvořením, ale také pohled na okolní líbeznou zasněženou krajinu, které se dnes svými paprsky laškovně dotýkalo vysmáté slunce.
Přišel jsem před dům, kde Libuška bydlela, zaklepal na dveře a čekal. Viděl jsem, jak se v okně pohnula záclona, ale dál se nedělo nic. Ještě chvilku jsem tam stál jak svatý za dědinú a pak se vstup konečně otevřel. Namísto mé milované v něm ale stála její zestárlá kopie a ta mi s rukama vbok vmetla do tváře strašlivou větu: „MOJA CÉRA S ŽÁDNÝM CIKÁNEM NIGDY CHODIT NEBUDE!“

Dveře se zabouchly a já tam stál zkoprnělý úžasem a neschopen slov. I kdybych mohl, těžko bych asi Libuščině rodičce vysvětlil, že jsem snědý proto, že jsem se v létě tak moc opálil na zemplínské Šíravě, že ani po půl roce opálení zcela nezmizelo...

 

Teď už ale rychle zpět do přítomosti:

Od okraje Lačnova koukám na návrší s kostelíkem Panny Marie, Královny nebe i země, jehož základní kámen byl do půdy vložen v období „Pražského jara“ v roce 1968. Po dostavění nesměl být už za normalizace vysvěcen a sloužil pouze jako obřadní síň. Svůj původní účel začal plnit až od roku 1991. U kostela stojí barokní socha sv.Jana Nepomuckého a kamenný kříž z roku 1756. Součástí sakrálního areálu je i hřbitov, okolo něhož prochází silnice do Valašských Klobouk.

Od kostelíka se otvírá výhled na centrální část obce. Zástavba rozložená od k jihu k severu stoupá od spodního konce dolinkou v délce dvou kilometrů až nad horní část obce s přízviskem „Kozinec“, kde byl nedávno v nadm.výšce 590 metrů zbudován novodobý skanzen.

První písemná zmínka o dědinkách Velký a Malý Lačnov, které později splynuly, se v análech objevila LP 1422. Tehdy spadaly pod panství hradu Brumova. Část vsi později zastavena Miroslavovi z Cimburka a počátkem 16.století se opět stala součástí brumovského panství, což vydrželo až do roku 1899. Největší válečné útrapy místní obyvatelé zažili při vpádu Tatarů roku 1663 (prý tu bylo zabito anebo do zajetí odvlečeno 93 lidí!) a mezi lety 1703 až 1710, kdy Vlárským průsmykem na Valašsko opakovaně pronikli kuruci. Silnice do Horní Lidče byla zbudována roku 1932 a o šest let později uskutečněna elektrifikace obce. Před koncem druhé světové války v okolí působili partyzáni, na což Němci reagovali naprosto barbarsky: vypálili Ploštinu, Prlov a nedaleké Vařákovy paseky.

Dnes je Lačnov samostatnou obcí a kromě nových hezkých rodinných domů tu narazíme i na starší usedlosti, památky a jiné zajímavosti.

V nejvýchodnější části Lačnova stojí u silnice Boží muka s trojúhelníkovou prosklenou skříňkou a soškou Panny Marie. (Na obdobnou výklenkovou kapličku jsem natrefil i na konci obce pod skanzenem.) V nejdolnější části obce údajně stojí u rozcestí se zastávkou busu kříž a naproti hospoda Šenk Maja. Tohle jsem si ale prohlédnout nemohl, neboť silnice se až po křižovatku zrovna opravovala a já ji musel obejít boční ulicí. Ta mne už výš v dědině vyplivla u požární zbrojnice, za níž byla umístěna veliká studna opatřená ochrannou mříží. (Naprosto stejná se nachází také ve střední části vsi a je na mapách.com - nevím proč - označena ikonkou kašny.)

O pár minut chůze dál jsem minul kamenný kříž pocházející ze „století páry“ a přišel k objektu ZŠ a Mateřské školy, odkud se ozýval radostný výskot dětí. První dřevěná škola tu byla vystavěna roku 1825 a ve druhé půli 19.století ji nahradila zděná budova, rozšířená časem na dvoutřídku. Roku 1898 byla stržena a namísto ní zbudována několikapatrová trojtřídní škola, která je funkční dodnes.

Jižně od MŠ stojí velmi pěkný příklad lidové architektury: roubená usedlost (č.p.13) s hospodářským dvorem a studnou z okovem, pocházející ze začátku 19.století.

Západně od mateřské školy se nachází PP Lačnov – louka, která vždy začátkem jara ožije nesčíslnými květy šafránu bělokvětého. Tato rostlina, jejíž domovem jsou Alpy, se k nám dostala za napoleonských válek, kdy ji sem v podobě semen vojáci přivezli na svých vozech se senem pro koně. Kromě „PP Lačnov“ se šafrán bělokvětý ve velkém vyskytuje také v PP Sucháčkovy paseky východně od obce a v menší míře i nahoře na hlavním hřebeni Vizovických vrchů na rozsáhlé horské louce, na níž stávaly Vařákovy paseky.

Nad lačnovskou školou stojí napravo u silnice objekt obecního úřadu, nad ním obchod „CBA Market Lačnov.“ a o kousek dál vlevo jsem minul roubenou zvonici.

Místní částí Kozinec pak silnice vystoupala na nejvyšší konec obce, kde v nadm.výši 590 m před nedávnem vyrostl areál roubených staveb, připomínající malý skanzen. Tvoří jej několik obytných stavení a hospodářských objektů (např. stodola a sušárna ovoce s pecí), umístěných v mírném svahu nad plochým temenem kopce s příjezdovou cestou, velkým parkovištěm a dětským hřištěm. Přitom se nejedná o žádný skanzen, ale o vědeckou rekonstrukci souboru staveb lidové architektury Vařákových pasek z doby těsně před jejich vypálením 2.května 1945.

Autorem projektu originálního muzea se stal Ing.Antonín Závada z Valašského Meziříčí a jako vzorové stavení si vybral dům č.p.81, který s rodinou obýval Tomáš Vařák. Bohužel se k němu (stejně jako ke dvěma po válce opuštěným a poté zaniklým chalupám) nedochovala žádná dokumentace. Repliky proto zhotoveny podle podobných staveb v regionu, zápisů v katastru nemovitostí a v neposlední řadě dle zaznamenaných vzpomínek pamětníků.

V areálu je umístěna expozice o tragickém údělu Vařákových pasek a podobného osudu slovenské obce Mladoňov, vypálené v říjnu 1944. Obě výstavy se vzájemně prolínají (leckde i doplňují) a oslavují největší hrdiny protinacistického odboje na Valašsku a na Kysucích – prosté pasekáře, kteří kvůli podpoře partyzánů zaplatili tím nejcennějším co měli - svými majetky a životy.

(Muzeum bývá otevřeno /mimo zimní období/ o sobotách a nedělích v době od 13 - 17.hodin. Vstupné pro dospělé činí 40 korun, za děti do 15 let se platí polovic.)

Protože je většině národa znám jen neblahý osud blízké Ploštiny, dovolím si zde stručně převyprávět historii Vařákových pasek, kterou jsem si vyhledal na webu:

Velkou louku na hlavním hřebeni Vizovických vrchů, vypínajícím se v nadm.výši 700 m a oddělující katastr Pozděchova od toho lačnovského, si za svůj nový domov roku 1870 vybral pozděchovský občan Martin Vařák.Vystavěl si tu chalupu a o dvacet let poté už tu stály tři usedlosti, v nichž žilo 18 osob. Později přibylo další pasekářské stavení a počet obyvatel se zvýšil na 26. Všichni nesli příjmení Vařák, protože otcové rodin byli synové „patriarchy" Vařáka. Před koncem druhé světové války zde stálo 10 chalup (dvě stavení byla vzdálena), v nichž žilo 56 osob. K obživě jim sloužilo množství drobných, málo úrodných a dlouhých políček s pastvinami kolem. Pasekáři byli evangelíky, a proto navštěvovali o nedělích kostel v Pozděchově. Devět usedlostí spadalo do katastru této obce, jedna k Lačnovu a podle toho navštěvovali děti také obecní školy. I přes svoji chudobu se pasekáři nebránili dávat z toho mála co měli partyzánům, kteří Vařákovy paseky mnohokrát využili jako své útočiště. Hlavně se tady a v bezprostředním okolí zdržovali po vypálení Ploštiny (18.4.1945). Němci při pravidelných pochůzkách po pasekářských osadách na ukryté partyzány nikdy nenarazili, ale zřejmě na udání byl zatčen Tomáš Vařák a na následky bití při výslechu dne 23.dubna zemřel. (To byla první oběť Vařákových pasek.)

1.května navštívil tato místa německý radiotelegrafický oddíl, aby tu nainstaloval vysílačku. (Jak vidno, ani blízká přítomnost fronty a doba do osvobození, která se počítala už jenom na hodiny, nezabrzdila chod rozjeté německé mašinérie!)

Pak přichází 2.květen a tragický osud Vařákových pasek, který je znám ze vzpomínek tehdy desetileté Boženy Vařákové, dochází svého naplnění:

Před polednem přišli na paseky v dobrém úmyslu čtyři němečtí vojáci z radiotelegrafického oddílu, kteří si zbraně odložili ke skříni v jejich chalupě. Mezitím, co se chystali odejít na rozhlednu k vysílačce, kontaktovala pobíhající a hrající si děti u lesa skupinka partyzánů. Vyzvídali po nich, co tu Němci dělají.... a pak, aniž by děti varovali, aby se se svými matkami schovaly, se rozhodli na neozbrojené Němce zaútočit. Výsledkem jednostranně vedené přestřelky byl jeden mrtvý Němec a partyzán Josef Mikulín! „Hrdinní" partyzáni následně Vařákovy paseky opustili a zoufalí lidé se utekli schovat do lesa. Padal ale sníh, byla zima a tak se později vrátili do svých domovů.

Protože ten samý den předtím v lese partyzáni zastřelili další tři Němce, přihnal se sem v podvečer německý trestný oddíl. Všichni lidé byli vyhnáni z chalup ven, z chlévů dobytek a osm domů Němci podpálili. ( Dvě stavení, stojící o kus dál a na které odsud nebylo ve večerní tmě vidět, ohnivému „kohoutu" unikly.)

Střecha jedné ze stodol byla pokryta v té době módním eternitem, který začal v žáru praskat a „střílet", což vedlo Němce k domněnce, že to vybuchuje ukrytá partyzánská munice. Jen pláč, křik obyvatel a jejich zoufalé prosby, než se to vysvětlilo, zabránily tomu, aby je fašisté na místě všechny nepostříleli. Všech zadržených 16 osob pak hnali nocí až do Valašské Polanky. Na přímluvu faráře v Polance (hlavně jeho německé hospodyně) byly matky s dětmi propuštěny na svobodu. Ale František Žák, Jan Polčák, teprve dvacetiletý Karel Vařák a Rozálie Šopová (dvaadvacetiletá slečna, která na paseky přijela v tento den na návštěvu a ocitla se tak v nesprávný den na nesprávném místě) byli gestapem převezeni do Hošťálkové a tam v noci na 3.května brutálně umučeni.

Stalo se tak v den, kdy už v mnohých valašských obcích slavili jejich obyvatelé své osvobození rumunskými oddíly, které byly součástí Rudé armády!

Těsně po válce opustily lokalitu Vařákových pasek i obyvatelé dvou nevypálených chalup a meze původních políček byly časem rozorány. Na místě tragédie zůstalo stát několik ovocných stromů a dvě lípy. V roce 1965 tu byl slavnostně odhalen pomník se šesti jmény obětí. V roce 2005 byly při šedesátém výročí obě lípy vyhlášeny za památné stromy a od té doby nesou jména dvou nejmladších obětí - Lípa Karla Vařáka a Lípa Roziny Šopové. Roku 2009 došlo k další úpravě tohoto místa a památník získal mnohem důstojnější podobu.

Nové muzeum na horním konci Lačnova, které bych si tak rád prohlédl, je bohužel přístupné jen o víkendech. Takže mi nezbylo, než tedy jeho návštěvu odložit na jindy, ale před odchodem po žluté tur.značce „do hor“ a na druhou půli dnešního výšlapu, jsem ještě chvilku postál u dřevěného odpočinkového altánu, odkud se otvíral zajímavý výhled hned na tři okolní pohoří.

Nalevo byla vidět zalesněná a velmi členitá část hlavního hřebene Vizovických vrchů, končící nedaleko odtud v soutěsce Lomensko u Lidečka. Z hřebene v řadě za sebou vystupují kuželovité vrcholky Lazu (718 m), Krajčice (730 m) a Vrchkopce (699 m). Napravo vzdálený obzor vyplňovaly daleko větší kopčiska, která jsou součástí královeckého hřebene Bílých Karpat. Nejvyššími odsud viditelnými kótami je Požár (792 m) a Končitá (817 m). Uprostřed mezi oběma těmito pohořími horizont vyplňují svahy Javorníků. Dobře lze odtud pozorovat pulčínské Hradisko (773 m), vlastní dědinku Pulčín a příhraniční hřeben vypínající se nad Francovou Lhotou a Valašsou Senicí.

Tak... a teď už jen dokouřit, típnout cigaretu a po hřebenové polní cestě vyrazit ke dvojím Lačnovským skalám. A po jejich prohlídce pak ke mně dosud neznámým Vráblovým pasekám...