Z Bořislavi přes Vrahožily do Rtyně nad Bílinou

Z Bořislavi přes Vrahožily do Rtyně nad Bílinou.

Jako každou středu jsme měli opět naplánovaný výlet do pro mě neznámých míst a sice z Bořislavi přes obec Vrahožily a dál do Rtyně nad Bílinou.

Vyjeli jsme v docela pozdní dobu s obavami z předpovědi prudkých srážek a dokonce i padáním krup. Nebe bylo podmračené, šero, na focení nic moc, ale trasa byla moc hezká a tak jsme jen doufali, že předpověď nebude pravdivá, jak to někdy bývá.

Vyjeli jsme z Teplic – ze zámeckého nádraží, nasedli do motoráčku a vyjeli. Bořislav je zastávka na znamení a tak jsme hlídali poslední zastávku před ní – Žalany, abychom „cvakli“ ve vlaku světýlko, že vystoupíme. Jen co jsme vystoupili z vlaku na malém nádražíčku, „vítal“ nás vlčák za plotem s výstražnou tabulkou: „Pozor – přeskoč plot a bude z Tebe šrot!“. No tomu jsem docela věřila, šla z něho hrůza, ale po chvíli odběhl a zmizel. A my jsme přešli koleje v obráceném směru, než byla obec Bořislav a šli mírným sesunem po silnici, po té zas mírně do kopce směrem k našemu prvními cíli a sice do Vrahožil, neboť se rozkládaly na kopci. Za námi se podmračeně ukazovaly vršky Středohoří a mezi nima se zas šedivě vynořovala Milešovka. Nedá mě pokoj a nedá, pořád mě odněkud z dálky „hrozí“ svými obrysy, že jsem ji nezdolala. Jak jsme tak šli dál a dál, byla vidět kousek pod ní i obec Bořislav, jíž vévodil kostel sv.Kateřiny a v různém seskupení vedlejších kopečků vrch Zvon, který byl vyšší a vyčníval. Výhledy byly šedivé, viditelnost špatná ale zatím nepršelo…

Došli jsme ke křížku, z jakého roku pochází jsme se nedočetli a kousíček jsme popošli zpět a otočili se doleva na cestu, která směřovala do Vrahožil. Do očí nám bila žluť polí, osázených řepkou olejnou a rozsvěcovala tu šeď obzoru, kterým jsme stále šli již z Bořislavi.

Naše cesta vedla mezi poli, odkud se zajímavě ukazovala obec Bořislav, která byla na počátku 20.století nejkrásnějším letoviskem Českého Středohoří. Pronajímaly se zde pokoje ve vilách a rolnických domcích se vším zaopatřením. Pokračovali jsme směrem k Vrahožilám, v dálce se nám zase ukazovala zleva obec Žalany a my jsme šli dál mírným sesuvem po silnici. Napravo v dálavě prosvitával v zeleni mezi stromy kostel sv.Václava zase v obci Brozánky. Kostelíček, když je v obci dává tomu pohledu ten správný punc. Zprava na pastvinách se popásaly o kus dál kravičky a tak poklid našeho výletu nic nerušilo. A to jsme již sešli do vsi, jež nás nenechala na pochybách, že to jsou Vrahožily svým ukazatelem. Podivný název – že by tu žili kdysi samí vrazi? Určitě to jméno má nějaký význam. Vím jen, že obec byla od r. 1869 do r. 1910 vedena jako osada obce Rtyně nad Bílinou v okr.Teplice, později od r.1921 – 1930 jako osada Rtyně v okr.Teplice – Šanov a od r.1950 je to část obce Rtyně nad Bílinou.

Uprostřed návsi se nám zjevila renovovaná socha sv.Jana Nepomuckého, která chátrala na soukromém pozemku obrostlá křovím a kopřivami 50 let. Opravil ji restaurátor Milan Žofka z vedlejší obce, jak jsem se dozvěděla od jedné místní paní. Slavnostně odhalena byla 11.května v tomto roce, tedy před pár dny, o čemž jsem se dočetla v teplických novinách.

Naproti soše stojí též opravená kaplička sv.Antonína, nově nahozená s novou střechou i opraveným novým zvonem. Stranou sochy bylo posezení, tak jsme si rozbalili svačinku a na chvíli usedli, pojedli, popili a vydali se na další cestu.

Silnička nás vedla opět mírně z kopečka okolo obydlí člena populární skupiny „Kabát“ – Milana Špalka, o němž jsme věděli, že tu bydlí, kde měl z recese název ulice se svým jménem na svém domě. Pokračovali jsme dál, prohlíželi si okolní chalupy, které se renovovaly a náhle se před námi zjevil na levé straně vrch Chotyně, na němž se nacházel kdysi hrad Paradies. Ten byl vystavěn v r.1400 a pobořen měl být husity, kteří patřili k nepřátelům všech německých osadníků v našem pohraničí. Vyskytují se také různé pověsti, že tam měl být vystavěn později i klášter sv.Kateřiny. Zbytky věží, které tehdy z té doby zbyly, se přičítaly hradu Paradies a hromady zdiva a zbytky rozvalin zase klášteru. Ovšem všechno je pověst a jak to ve skutečnosti bylo, se už nedozvíme. Po dobytí pevnosti vznikla na vrchu ještě třetí stavba a sice tvrz Stoličky, která se připomíná spolu se jménem Volfa Kuplíře Duchcovského ze Sulevic, od něhož je koupil spolu s Malhosticemi Václav Kašperský z Vřesovic před r.1515. Naposledy bylo jméno Stoličky zaznamenáno v r. 1584. Nyní hrad ani tvrz již neexistuje, zbyly jen dvě řady valů a zbytky zdiva ve tvaru hald. Protože jsme věděli, že je výstup na vrchol velice obtížný, dá se na něj dostat jen špatně viditelnou a skoro zarostlou pěšinou, a my jsme měli již nějaký ten úsek zas sebou, tak jsme se ani nepokoušeli na vrch vystoupat. Protože jsme všichni již v důchodovém věku, tak by to chtělo udělat výlet úplně extra na tento vrch a to přímo ze Rtyně n.Bílinou. V r.2003 tam byl rodinou Zdeňka Pohoreckého a jeho přáteli postaven kříž, který vysvětil tehdy teplický kněz J. Kujan.

My jsme již sestupovali pomalu k obci Rtyně nad Bílinou, kde se nám zase po pravé straně zjevoval v dálce kostel sv.Martina, který byl na konci obce. Po krátké době jsme sešli již úplně z kopce dolů a to jsme již byli na okraji Rtyně.

Písemné doklady o obci Rtyně nad Bílinou pochází již z r.1333. V šestnáctém století až do třicetileté války obec dosáhla svého největšího rozkvětu. V devatenáctém století vzrůstal ekonomický rozvoj obce nárůstem obyvatel za příčinou rozmachu hornictví. Také i to, že obec byla v blízkosti nedalekých Teplic, kde byla příležitost dalšího pracovního uplatnění. Tak to bylo zhruba k historii obce.

My jsme sešli u aut.zastávky a za ní byla zahrádka hospůdky, kam jsme usedli a dali si malé pivko. Ale žádné dlouhé vysedávání se nekonalo, hned jsme se po lahodném osvěžení zvedli a pokračovali dál přes koleje s malým nádražíčkem a mířili si to k řece Bílině. Přes řeku Bílinu se klenul jednoobloukový kamenný most, z jaké doby pochází, jsem se nikde bohužel nedozvěděla. Společnost mu dělal o kousek dál postavený nový velký most, který pro mě nebyl zajímavý. Starý kamenný most mohl pocházet jistě z 15.- 16.století a kdoví jestli ne z dřívějších dob. Přes most jsme přešli ke kostelu sv.Martina, který stál na mírném vrcholu. Tento kostel stál na místě předešlého, jež byl písemně doložen r.1383 a přestavěn byl r.1662. Kostel sv. Martina je dominantou obce, byl postaven v letech 1734 – 7. Chr.Laglerem. Stavba je to barokní, původně byl obklopen hřbitovem se čtyřmi výklenkovými nárožními kaplemi. Nyní je zrestaurována levá nárožní kaple se sochou P.Marie. Pravá výklenková kaple byla zrušena výstavbou silnice. Zadní výklenkové kaple jsou v dezolátu. Kostel je příležitostně přístupný, nově je pokryta jeho věž.

Tak jsme si to vše prohlédli, ještě jsme viděli dál vedle kostela bývalý statek s krásnou branou a hrázděný dům, oba domy se opravovaly.

Cestou nás „chytl“ déšť, ale to jsme již byli kousek od aut.zastávky, kam jsme se skryli pod střechu. A tak jsme prohlídkou památek ve Rtyni nad Bílinou skončili svůj dnešní výlet a vydali se autobusem zpátky do Teplic. Cestou, jak jsme jeli, poprchávalo. Postupně na různých zastávkách, každý vystoupil podle místa svého bydliště a já jela ze všech nejdál a zastihly mě doslova hromy a blesky hned po výstupu s autobusu, až jsem se lekla, jak se zablesklo a v zápětí zahřmělo a začalo lít jak z konve. Tak jsem metelila, abych byla co nejdříve u svého paneláku, kde byla stříška a tam jsem už nemokla. Za chvíli jsem dorazila k mým dveřím s uspokojením, že se nám výlet zdařil, i když závěr výletu předpověď počasí přece jen potvrdil.