Vršatec ( Retro 1984 )

Ráno při pohledu z okna zjišťuji, že je venku krásný den a tak prchám balit věci a pak jdu vedle do paneláku vzbudit kamaráda Harryho. Nacházím ho ve stádiu hluboké kocoviny a se strašlivými bolestmi hlavy. Používám všech dostupných prostředků na jeho vzkříšení a pak se vydáváme na cestu. Od nás z Brumova je to na slovenskou hranici na Holém vrchu 5 km a celkově na Podhradské skály u Vršatce asi 3 hodinky cesty. Z města vyrážíme zkratkou kolem kravína. Na to že je teprve 2.půlka května, tak slunce peče jako v létě a tak jsme moc rádi, když nás cestou předjíždí gazík a dobří lidé nám berou alespoň batohy až pod temeno Holého vrchu. My s Harrym pokračujeme jako pěšáci, ale zanedlouho máme nad sebou chladivou klenbu lesa a okolo mnoha chat - některé i s bazénky - se dostáváme i k té Gintrové, kde na nás čekají naše zavazadla. Děkujeme za jejich odvoz a protože jsme notně ušlí, tak si leháme do trávy a svačíme.

Přes hlavní vrchol Holého vrchu ( 835 m) jsem nešel už léta, neboť jsme na Vršatec zvyklí chodit zkratkou, ale je hezky a tak se nic neděje. Pod rozcestím Okršlisko potkáváme rodinku s dětmi, o kus dál ukazuji Harrymu v lese skrytý seník pro chvíle nepohody a pak už zestup ke studánce a kapličce pod Bílým vrchem, kde se od sedla dramaticky mění ráz krajiny : do karpatského flyše je usazeno rozsáhlé pásmo vápencových Bradel !

U sjezdovky pod horou Chmelová si říkáme, že chodit stále stejnou cestou na Podhradské skály je nuda a tak vyrážíme na průzkum Chmelové. Je to pořád do převelice strmého kopce - slunce nás chce nejspíš zaživa uvařit, ale odvážní se nevzdávají !! Cestou obcházíme nádherná bělostná i růžová vápencová skaliska a pak už stojíme pod 40 m vysokou jižní stěnou, strmým chodníkem pořád vzhůru a zanedlouho stojíme na vrcholu hory. Chmelová je nejvyšším vrchem této části Bílých Karpat, žel bez výhledu, protože je až k vrcholu pokryta nádherným bukovým lesem. Les je to nádherný a žlutozelené listí též, ale není přes něj vidět nic a tak po odbočce žluté turist.značky dolů do sedla nad třešnový sad. Míjíme chatu SSM, která tu dřív nestávala a pod ní překvapíme dvě slovenské dívky, které se tu opalují nahoře "bez" !!! ... no a pak už jsme v sedle.

Domlouváme se, co dál. Dneska vynecháváme hlavní skály se zříceninou hradu Vršatec a namísto toho vedu Harryho po hřebeni skal směrem k Červenému Kameni, kde Vršatecké skály končí nádhernými skalními věžemi Babkami a on tam ještě nikdy nebyl. Cesta je velmi zajímavá - chvílemi zapadáme až po pás do loňského listí, chvílemi kličkujeme mezi skalisky a zakopáváme o v listí ukryté kameny a přitom ustavičně šplháme nahoru a dolů jako po hřebenu obrovské Lochnesky... Pak se dostáváme k ohromnému skalnímu útesu. Svačíme,necháváme batohy dole a šplháme na vrchol. Je to hrozně nebezpečné, ale když se člověk dobrodruhem narodí, těžko už se s tím dá něco dělat ! Z vrcholu útesu je přenádherný rozhled - těžko to lze popsat, připadáme si, jako bychom nádhernou slovenskou krajinu pozorovali z paluby letadla !!! Pod sebou konečně vidíme Babky - minimálně 60 m vysoké skalní věže - (a další útesy ) - a krásný kaňon se suťoviskem. Tak tam se musíme dostat za každou cenu... Vracíme se pro batohy, traverzujeme útes, spouštíme se ze skály dolů a jsme tam !

Je tu prostě nádherně !!!!!!!!!!!

Člověk jen po očku pokukuje kolem, jestli se na něj odněkud nevyřítí divoký grizlly anebo na skalách nezačne halekat rota Apačů. Šplháme na další útes, na vrcholku bafáme a kocháme se krajinou, je nám báječně a nic nám nechybí. Snad jenom pivo, neboť máme nekřesťanskou žízeň ! Další naše kroky vedou suťoviskem dolů a zde narážíme na jeskyni, kterou toužím prozkoumat už od 9.třídy. Z horolezců se měníme na speleology a noříme se do nitra tajemného otvoru. Jenže ouha ! Baterky sebou nemáme - jen sirky - a ty nám kvůli průvanu zhášejí jedna za druhou. Ze suché trávy si tedy připravujeme otep a zkoušíme to takhle. Dostáváme se o několik metrů dál, jenže plamen mi už začíná olizovat prsty na ruce a tak ječím a pouštím "pochodeň" na zem. Rázem je kolem nás tma a tak končíme průzkum a prcháme ze sluje ven. Škoda !! Slibujeme si, že se sem určitě vrátíme. Po suťovisku se spouštíme podél skal na louku a pak se kolem salaše s ovcemi dostáváme do hluboce zaříznutého údolí s potokem. Proti jeho proudu a po polní cestě z turistickou značkou z Červeného Kameňa na Vršatec se vracíme zpět k vesnici.

Je 18.30, když popíjíme první pivo a je nám blaze. Zanedlouho přijíždějí dva cykloturisté a zvěstují nám, že parta trempů z Valašských Klobouk, na které čekáme, tu bude co nevidět... Po jejich příchodu se přemísťujeme do Zeleného salonku a zde při družném a veselém vyprávění vyčkáme závěrečné hodiny. Jenže při opouštění lokálu zjišťujeme, že venku zuří silná bouřka !!! Což o to, pohled na Vršatecká Bradla a zříceninu hradu při fialovém osvícení bleskem je impozantní - to jsme ještě neviděli - ale do smíchu nám rozhodně není... Kde budeme spát ?!? Situaci zachraňuje místní tajomníčka SSM jménem Zuzka. Ukazuje nám místní diskoplac a boudu, kde se prodává občerstvení. Na její půdě nacházíme kýžený flek ke spánku a tak uléháme a zanedlouho už to všeci lomíme...

... a ráno nás budí řev nějakého pitomého kohouta, který si vlezl před boudu a kokrhá snad 15 x za minutu !!!! Na vstávání je ale ještě brzy a tak pokračujeme až do půl 10., kdy si balíme pinkle a jdeme všichni ještě na jedno do hospody. Pak se loučíme s klobuckou partou a já a Harry vyrážíme zkratkou přes Bílý vrch do obce Sidonie na autobus k domovu.

Než nám to jede, tak ještě v hospůdce U Pekařů na gáblík a sedí tu u jednoho stolku čtyři snad 90 - letí kmeti a hádají se, kdo je z nich nejstarší....