Velký okruh Rumunskem aneb mezi Drákulovou Transylvánií a Ceaușescovou Bukureští IV. (Brašov a jeden den v hlavním městě)

Brašov  •  Fotografie (74)  • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (74 fotografií)

Bukurešť

Brašov

Vstoupit do fotogalerie (74 fotografií)

Brašovský Černý kostel je jednou z nejnavštěvovanějších památek Rumunska a kdo ho někdy navštívil, jistě potvrdí, že si to plně zaslouží. Kostel byl postaven v letech 1383 až 1514 a své jméno získal po požáru v roce 1669, kdy „zčernal“. Vstup do interiéru je zpoplatněn a za své peníze zde můžeme obdivovat zejména vzácnou kolekci maloasijských koberců ze 17. a 18. století, křtitelnici z roku 1472, vzácný soubor náhrobníků z 15. až 18. století nebo nástěnnou malbu s Pannou Marií z 15. století. Za pozornost stojí i exteriér bezmála stometrového kostela, jen je potřeba si uvědomit, že sochy již byly nahrazeny kopiemi.

Černý kostel jsem opouštěl docela nerad, ale procházku městem jsem si nechtěl nechat ujít. Prošli jsme se jednou z nejužších uliček Evropy, která se zde jmenuje Provázková, minuli zdejší synagogu i dvě městské brány a vrátili se na „radniční“ náměstí. Potom již následoval rozchod a čas na oběd i pivo. Nechali jsme si doporučit od našeho průvodce restauraci i menu a mělo to jedinou chybu – ani jeden z nás – tedy těch plnoletých - nedokázal zvolenou porci zlikvidovat.

Cestu k středověké Bílé věži z 15. století i ke staré pevnosti nad městem (ta je z I. čtvrtiny 16. století) jsme z časových důvodů vzdali a vydali se raději k lanovce, která nás měla vyvézt vysoko nad Brašov a nabídnout nám nádhernou vyhlídku na celé historické centrum. Docela jsme si „tlápli“, abychom vzápětí zjistili, že je lanovka mimo provoz. A tak jsme se alespoň prošli kolem hradeb s několika věžemi i baštami a navštívili krásnou neologickou synagogu z roku 1901. A potom jsme již jen různě poposedávali, pozorovali městský „cvrkot“ a čekali na autobus. Poslední večer v Predealu proběhl – tentokrát v mé miniaturní izbičke - opět ve znamení bilaterálních rozhovorů u piva a slivovice …

A najednou tu byla sobota 9. srpna, kdy nás čekalo hodně kilometrů v autobuse a „celodenní“ pobyt v hlavním městě Rumunska. Jedenatřičtvrtěmilionová Bukurešť mě ve finále překvapila (v pozitivním slova smyslu), stejně jako fakt, že se tohoto zájezdu mnozí zúčastnili hlavně kvůli ní. Prý se sem většinou nejezdí ...

Prohlídka města začala u budovy kruhové koncertní haly známé jako Rumunské athenaeum. Jedná se o neoklasicistní stavbu z roku 1898, která rozhodně stojí za návštěvu. Ta se – pochopitelně – platí a osobně se mi mnohem více než samotná hala líbilo to, co ji obklopuje. V blízkosti této stavby se nachází nejen někdejší komunistické vládní bunkry, ale také Královský palác (současná nová budova z roku 1937 je sídlem Národního muzea umění) nebo jezdecká socha krále Karla I. z roku 2010.

Naše cesta Bukureští pak pokračovala kolem kontroverzního památníku Znovuzrození z roku 2004, který je znám spíše pod „přezdívkou“ Brambora na špejli, k ortodoxnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Ten je známý hlavně pod jménem Crețulescu, je považovaný za jednu z nejcennějších architektonických památek Bukurešti z konce období tzv. Brâncoveanu a byl postaven v letech 1720 až 1722. A jako obvykle zde zaujmou hned fresky v otevřené vstupní části.

Následovalo divadlo Odeon s bustou Mustafy Kemala Atatürka, Národní vojenský palác z let 1911 až 1923 a několik dalších zajímavých budov, převážně z přelomu 19. a 20. století. A potom přišel na řadu další ze zdejších ortodoxních kostelů. Tentokrát byl zasvěcen archandělům Michaelovi a Gabrielovi, je znám jako Biserica Stavropoleos a původně se jednalo o kostel klášterní. Tento svatostánek z roku 1724 vznikl – stejně jako klášter a poměrně paradoxně - coby přístavba hostince. Kostel je považován za klenot Brâncoveanského stylu (zdejší sloh spojující prvky renesance a baroka) a měli jsme docela štěstí, že jsme se dostali dovnitř. Prohlédli jsme si i nádvoří s ambitem, které dnes slouží víceméně jako lapidárium.

Naše cesta Bukureští pokračovala kolem Starého královského dvora (dnes je tento komplex, historicky spojovaný i s Vladem Draculou Tepeșem, schovaný za plotem i lešením a opravuje se) k dalšímu pravoslavnému kostelu. Ten je zasvěcen Zvěstování Panny Marie a sv. Antonínovi, znám je jako ortodoxní kostel u Starého dvora, byl postaven v letech 1445 až 1454 a jedná se tak údajně o nejstarší kostel v Bukurešti.

Závěr společného programu tvořila cesta Občanským centrem (tedy Ceaușescovou čtvrtí Centrul Civic), po Bulváru Sjednocení k slavnému Paláci Parlamentu, což je jedna ze tří největších administrativních budov světa. Tady byl dán rozchod – někteří jednotlivci zamířili do parlamentu, kam si on-line zakoupili předem vstupenky na prohlídku (aby vzápětí zjistili, že lístky mají do asi 7 km vzdálené Ceaușescovy vily), někteří jsme měli dopředu naplánovaný muzejní program. Tomu nahrávalo i docela úmorné vedro.

Oproti původnímu rozhodnutí jsem se ale nechal průvodcem přesvědčit k návštěvě Historického muzea v budově postavené v letech 1894 až 1900. Nakonec nás šla poměrně velká skupina … a nebyl to dobrý nápad. Bukurešťské Národní muzeum historie Rumunska bývá svou nabídkou (starověké i středověké lapidárium, Rumunská pokladnice a kopie Trajánova sloupu) pravidelně řazeno mezi nejvýznamnější historická muzea v zemi i mezi nejlepší muzea v hlavním městě. Možná je to pravda, ale pro nás byla návštěva tohoto muzea asi největším zklamáním zájezdu. Kvůli rekonstrukci jsme si totiž prohlédli jen ten zlatý poklad, protože v lapidáriu byla drtivá většina exponátů omotána neprůhledným igelitem a ke krasně „rozbalenému“ Trajánovu sloupu se nesmělo vůbec. Navíc sem někteří zašli jen kvůli možnosti vidět slavné neolitické terakotové sošky Myslitel z Hamangie a Sedící žena, které ovšem byly v době naší návštěvy nahrazeny kopiemi. Prostě zklamání a nepříjemný pocit (navíc nám snad ani nedali poloviční vstupné, které se teď vybírá).

Do mnou vybraného Národního muzea umění jsme pak již vyrazili v počtu daleko menším. Napřed jsme se ale museli vrátit téměř na počátek naší bukurešťské cesty, tedy ke Královskému paláci. Tady si každý vybral dle chuti a naše tříčlenná miniskupinka zvolila Galerii evropského umění založenou v roce 1951 (další části muzea jsou zaměřeny na domácí tvorbu). Byla to dobrá volba; už jen proto, že zde není exponáty ani lidmi nijak přehuštěno a návštěva galerie je tak záležitostí velmi příjemnou. A k vidění zde jsou opravdu kvalitní díla – stačí zmínit jména jako Antonello da Messina, Veneziano, Tintoretto, El Greco, Pieter Brughel ml., Hans Memling, Rembrandt, Peter Paul Rubens, Lucas Cranach st., Hans von Aachen, Claude Monet, Auguste Renoir nebo Gustave Courbet.

A po nasycení ducha bylo potřeba nasytit také tělo. Doplnili jsme se na čtyřlístek a zasedli na zahrádku jedné z četných zdejších hospůdek. Dobré jídlo, dobré pivo, moudré rozhovory, pozorování okolního života … prostě sobotní pohoda skoro jako doma.

Závěr bukurešťské soboty tvořilo večerní pochodové cvičení, během kterého jsme obešli celý obrovský areál, jehož součástí je hlavně gigantický Palác Parlamentu a stále ještě nedostavěná Národní katedrála. Palác parlamentu (původně Lidový palác) je stavbou manželů Ceaușescuových na poloumělém vršku z let 1983 až 1997 s půdorysem 270 x 245 metrů a nadzemní výškou 84 m. Pod jeho podobou je podepsáno celkem 700 architektů, z nichž tou hlavní byla Anca Petrescu. Pro někoho architektonický skvost, pro jiné typická ukázka nevkusu architektury období reálného socialismu a kultu osobnosti – v každém případě však jeden z nejdražších architektonických projektů všech dob, nejtěžší budova světa a obrovská turistická atrakce. Jejímu vzniku však bohužel přecházela likvidace části historické Bukurešti a stovky úmrtí stavebních dělníků.

Při obchůzce baráku, o který se dělí Poslanecká sněmovna a Senát, jsme moc živých tvorů nepotkali. Jen pár taxikářů, autobusáků a potkanů či krys – ostatní Rumuni se do těchto míst možná ještě stále bojí zajít. My byli stateční a už za stále houstnoucí tmy jsme dorazili ke Katedrále Národní spásy. Stejně jako parlament je za plotem, o něco méně strážena, ale také méně viditelná. Katedrála, kterou zasvětili Nanebevstoupení Páně a sv. Ondřejovi, je největším kostelem v Rumunsku a nejvyšší pravoslavnou církevní budovou na světě (snad 120 m). Její základní kámen byl položen v únoru roku 2011 a dodnes není dokončena, i když se tak mělo stát již na konci roku 2018. Předpokládaná kapacita tohoto „kostelíka na Arsenalském vrchu“ je 6.000 věřících, z toho tisícovka sedících. Katedrála má být odpustkem za kostely, které padly za oběť stavbě Paláce Parlamentu. V areálu ji navíc doprovází také ambity a její solitérní kaple, známá jako kostelík sv. Jana Zlatoústého. A tím bylo v hlavním městě Rumunska hotovo.

Pak už si jen zkrátit čekání na autobus okukováním nočně nasvíceného Parlamentu a fontán na Bulváru Sjednocení a potom se konečně vydat na nekonečnou cestu domů. Přes velkou část Rumunska, Maďarsko a Bratislavu jsme dorazili do Brna. Tady začalo velké loučení, které pokračovalo i v autobuse do Olomouce. Vlakem do Šumperka už jsem pak jel sám a věděl, že bych se do Rumunska brzy docela rád znovu vrátil. Třeba už jen kvůli krásné přírodě a těm opevněným i malovaným kostelům ...

napsáno v září 2025

Autor: markyz63

Další články autora: 4122

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli