Velký okruh Rumunskem aneb mezi Drákulovou Transylvánií a  Ceaușescovou Bukureští II. (Šegešvár, Predeal, Sinaia, zámky Peles a Pelisor, pohoří Bucegi)

Šegešvár  •  Fotografie (47)  • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (47 fotografií)

fresky v klášteře Sinaia

zámek Peleş

Vstoupit do fotogalerie (47 fotografií)

Středeční program pokračoval návštěvou půvabného pětadvacetitisícového středověkého města Šegešvár neboli Sighișoara. Tady jsme se také poprvé vícekrát setkali se jménem veleslavného Vlada „Napichovače“ Tepeșe, známého jako Dracula. Jeho rodný dům mě zde sice zajímal ze všeho nejméně, je však potřeba si uvědomit, že i tento dům je součástí historického centra města, které se již v roce 1999 stalo součástí Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. A evidentně právem ...

Proti Sibiu zde bylo přece jen o něco více času, ale – bohužel – bylo také později, takže jsme se prostě do interiérů některých zajímavých památek nedostali. Mrzelo mě to hlavně u halového kostela na Školním vrchu (Biserica din Deal), protože tady ta gotika „hrozila“ asi nejvíce. Koneckonců se jedná o stavbu z let 1345 až 1525, která má 42 m vysokou věž a je považována za čtvrtý největší gotický svatostánek v celé Transylvánii. A tento neúspěch mě rozhodil natolik, že jsem zcela vynechal návštěvu sousedního – rozlehlého a prý velmi romantického – hřbitova.

O to více jsem si naopak užil cestu k tomuto kostelu, kterou tvoří dlouhé kryté dřevěné schodiště z roku 1642. Z původních 300 schodů jich zůstalo jen 174, ale i tak je to „makačka“, kterou nám nahoře zpříjemnil mladý kytarista znalý i songů veličin typu Pink Floyd nebo Metallica. Prohlídku hradeb u kostela jsem naopak musel zkrátit, protože byly evidentně využívány hlavně jako veřejné záchody a hodinový hotel.

„Horní“ kostel byl ale v podstatě až závěrečnou etapou zdejšího pobytu, protože téměř hned po příjezdu jsme se z časových důvodů vrhli k Hodinové věži. Tato 64 m vysoká stavba vznikla ve 14. století jako strážní věž a vstupní brána do citadely. Svou současnou podobu s orlojem získala věž teprve po požáru v roce 1677, ale pořád je tady cítit ten středověk. Ve věži je dnes menší muzeum a slouží také jako panoramatická rozhledna.

Za zdržení rozhodně stojí také nejbližší okolí Hodinové věže, které je převážně hradební a romantické. Zaujme Kovářská věž nebo monumentální klášterní kostel, jehož interiér byl – bohužel – hermeticky uzavřen. Pak ještě „socha“ Vlada Draculy, krátká procházka centrem města, již zmíněné kryté schody a „horní patro“, pár fotek různých zákoutí u hradební zdi a sestup dolů na parkoviště. U autobusu jsem byl mezi prvními, dal si jedno plechovkové … no a potom se jelo a jelo. Nakonec se všude kolem rozprostřela téměř černočerná tma a náš autobus začal stoupat prudce vzhůru. Až jsme dojeli k hotelu Fulg de Nea.

Tato - na první pohled půvabná - stavba u sjezdovky v lyžařském středisku Predeal leží ve výšce o pár desítek převyšující tisícovku nadmořských metrů a na tři noci měla být naším novým domovem. Pro mě se ale jednalo o černou můru. Víceméně namátkově nám totiž byly rozděleny klíče a personál hned vzápětí zmizel. Hotel byl bez výtahu a já vyfasoval malou špeluňku v nejvyšším patře, kde bylo jen jedno úzké okno a z odpadu malé sociálky šel strašlivý smrad. Těm, kteří měli v I. patře obrovský dvojpokoj s vanovou koupelnou a nekonečným balkonem jsem mohl jen tiše závidět. Naplno puštěnou vodou a průvanem jsem po dvou hodinách učinil pokoj alespoň částečně obyvatelný, takže stačila únava a dva panáky a dalo se i usnout. V každém případě bylo jasné, že tady vše skončilo s lyžařskou sezonou a my přijeli do půl roku nevětrané „boudy“ …

V následujících dnech se nám programy různě přehazovaly, ale zřejmě opravdu ku prospěchu věci. Třetí den, tedy čtvrtek 7. srpna, měl být rozdělen mezi klášter, lovecký královský zámek a přírodu v nadmořské výšce výrazně přesahující 2.000 metrů. A i když pořádně zapršelo a zdaleka ne vše proběhlo tak, jak jsme si představovali, byl to zajímavý a vydařený den. Dokonce i pro jednu naši souputnici, které se podařilo na panském vytrousit mobil. Ale pojďme popořádku …

Svou návštěvu desetitisícového města Sinaia jsme zahájili u vlakového nádraží. Zde jsme vystoupili z autobusu a vydali se vzhůru. Prošli jsme park pojmenovaný po někdejším premiérovi Dimitrie Ghicovi a kolem zdejšího kasina a hřbitova válečných hrdinů jsme pokračovali ke slavnému klášteru (Mănăstirea Sinaia). Vzhledem k tomu, že byl klášter založen teprve v roce 1695 – a i z tohoto období tady toho moc nenajdete – není to nic pro gotiky (pro ty ortodoxní – alespoň vyznáním – samozřejmě ano). To ovšem neznamená, že by tu nebylo nic k vidění a že by tedy těch 20 minut, které jsme na prohlídku dostali, mohlo stačit. Už jen proto, že je součástí kláštera – údajně velmi zajímavé – muzeum s cennou sbírkou církevních předmětů. Tam jsme z časových důvodů ani nenahlédli ...

Klášter má dva kostely – ten menší a starší (1695) je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, ten starší a větší (1846) Nejsvětější Trojici. Oba kostely jsou postaveny v byzantském stylu a oba obklopuje vlastní nádvoří. Samostatně stojící zvonice je dostavbou z roku 1892. Pro mnohé turisty je klášter jen krátkou zastávkou při cestě ke zdejšímu Hollywoodu, tedy zámkům Peleş a Pelişor. Na prohlídku těchto dvou historizujících staveb se z našeho zájezdu vydalo je pár jednotlivců (do toho slavnějšího snad jen dva) a zpětně musím přiznat, že jsem tady možná udělal drobnou chybu.

Královský zámek Peleş je totiž neorenesanční stavbou z let 1873 až 1883, která se pyšní stovkou pokojů, divadelním sálem a téměř 800 vitrážovými okny. Navíc je údajně prvním evropským zámkem s ústředním vytápěním i prvním zámkem světa, který si sám vyráběl veškerou vlastní elektřinu. Pro nás je ale hlavně zajímavé, že architektem zámku byl Carl Franz Benisch z Krnova, kterého později vystřídal Karel Zdeněk Líman z Mladé Boleslavi. Zámek Pelişor byl postaven Karlem Límanem v letech 1899 až 1902 jako sídlo korunních princů. Zajímavé je, že se na jeho interiérové podobě výrazně podílela královna Marie.

Celý dvojzámecký areál s „předhradím“ (hlavně ale Peleş) zdobí množství různých soch, fontán a teras. Dokonce se dá říct, že by působil docela romanticky a sympaticky … kdyby tady všude nebyly takové davy lidí. A tak jsme se docela rádi přesunuli k hrázděnému hotelu Furnica, odkud nás měly terénní vozy dopravit do pohoří Bucegi, konkrétně k horské chatě Cabana Babel (2.200 m.n.m.), ke které vede z města Bușteni kabinová lanovka. Těšili jsme se kolektivně na slibované nádherné jihokarpatské výhledy i dramatickou jízdu terénem v transylvánské horské divočině ... a vzápětí přišlo zklamání. Přijela normální auta pro osm lidí, která nás pak vezla po slušné asfaltce (je to smutné, ale silnice jsou dnes už i v Rumunsku v lepším stavu než u nás) stále vzhůru. Bylo to něco, jako když se stoupá z Kout na Červenohorské sedlo nebo spíše z Hraběšic na Hvězdu nebo z jiné Hvězdy na Ovčárnu. A když už se silnice příliš zúžila, tak vozidla zastavila a my byli vypuštěni mezi kravičky, ovečky a jinou havěť ...

napsáno v září 2025

Autor: markyz63

Další články autora: 4118

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli