Velké Javorské jezero

Máme za sebou další nádherné setkání se šumavskou přírodou, tentokrát na německé straně a pomalu se blížíme k hraničnímu přechodu v Bavorské Železné Rudě, když v našich hlavách náhle vzklíčí nápad, trochu si ten květnový, nádherně prosluněný večer, prodloužit. Jen pár kilometrů před státní hranicí odbočujeme, opouštíme údolí říčky Řezné a začínáme stoupat po strmém úbočí Velkého Javoru. V jeho stínu totiž, v nadmořské výšce 934 metrů leží náš cíl. To co nás donutilo udělat malou odbočku. Velké Javorské jezero jsme sice při cestě na nejvyšší šumavský vrchol viděli již několikrát, ale pokaždé to bylo jen krátké, letmé zastavení. Dnes to chceme napravit!

Když teď stojíme na jeho břehu a nikam nespěcháme, uvědomujeme si, jak výrazný předmět komerce z tohoto místa naše civilizace učinila. Velká turistická chata Arberseehaus s neméně velkou restaurací, řada lodiček uvázaných u břehu a hlavně rozlehlá parkoviště podél silnice z něho učinila, to čím dnes je. I v jarním podvečeru je tu plno a člověk si říká, jaký „Václavák“ tu musí být v plné turistické sezóně. A tak raději vynecháváme občerstvení a pospícháme po břehu jezera, hnáni touhou po alespoň trošce klidu. Nacházíme jej teprve v zadní části jezera, které je přibližně v polovině přepaženo dřevěnými kládami, zamezující výletním loďkám v pokračování jízdy až do zadní, pomalu zarůstající části jezera. Okolní stromy pomalu zakrývají výhled na chatu i parkoviště a nám se konečně dostává možnosti vychutnat si klidnou krásu jednoho z osmi šumavských ledovcových jezer. V duchu si připomínáme, jak silně kontrastuje velebný klid našeho Černého jezera, přístupného pouze pěším turistům a cyklistům, s tímto vpravdě komerčním „jarmarkem“, jenž se rozpoutal na březích Velké Javorského jezera. Na jeho obranu však třeba podotknout, že tato vodní plocha je handicapována polohou při hlavní silnici mířící k lanovce na Velký Javor. Važme si tedy toho klidu a pohody, které nám jezera na české straně Šumavy poskytují!

Teď už nás ale pohltilo ticho, rušené jen zurčením malých potůčků napájených tajícím sněhem z jezerní stěny a stékajích do jezera o rozloze 7,2 ha a maximální hloubce 16 metrů. Pro ochranu vlastního jezera, ledovcového karu i okolních smrkových, jedlových a bukových lesů tu na 157 ha vyrostla přírodní rezervace Grosser Arbersee a Arberseewand. Jí můžeme děkovat za tu možnost, vdechovat teď pod 360 metrů vysokou jezerní stěnou provoněný, sytý horský vzduch. Znovu se skláníme před moudrostí našich předků, kteří snad s jakýmsi darem předvídavosti vyhlásili zmiňovanou rezervaci již v (pro nás nechvalně proslulém) roce 1939. Odborníci odhadují staří jezera na zhruba 10 000 let, nicméně o jeho existenci se poprvé zmiňuje až darovací listina Konráda II., jejímž prostřednictvím toto místo přešlo do majetku kláštera v Rihnachu. Je malou zajímavostí, že hranice zmiňovaného panství procházela právě po břehu jezera. První mapa zaznamenávající existenci jezera pochází z dílny F. Apina, záznam je to však velmi laický. Jezero je tu zaneseno pouze v podobě kruhu. Více práce si už dal o jeden a půl století později jakýsi Miller, na jehož mapě má vodní plocha alespoň podobu čtverce, byť v sotva poloviční velikosti oproti skutečnosti. A tak se skutečnosti přiblížily teprve záznamy ve století devatenáctém.

Poetické místo ve stínu Velkého Javora má ve své historii i jednu stinnou stránku. Psal se 2. červenec 1898, když se několik mužů pustilo do čistění hladiny jezera od husté spleti vodních rostlin. Snad pro usnadnění a urychlení práce se rozhodli použít několika dynamitových patron. Možná podcenění nebezpečí, snad zapomnětlivost někoho z dělníků způsobila to, že jedna ze spuštěných patron zůstala nepovšimnuta mezi články lodního řetězu a následně explodovala. Následek byl krutý. 1 muž zaplatil neopatrnost vlastním životem, dva si odnesli těžká zranění.

Pomalu opouštíme jedno z nádherných míst na německé straně Šumavy. Teď už můžeme skutečně říci nádherné. Padající tma a přicházející noční chlad totiž dokonale vyčistily parkoviště a jen svítící okna turistické chaty dávají tušit přítomnost lidí za jejími okny. Ale tady venku vládne takřka dokonalé ticho, rušené jen občas nesmělým pípnutím ptáčka ve větvích okolních stromů. I my už míříme podél potoka Geigenbach, vytékajícího z jezera, pomalu domů. Pocit, který v nás teď panuje, je poněkud rozpolcený. Na jednu stranu zážitek z dalšího krásného místa německé Šumavy, na stranu druhou fakt, že na setkání s původní tichou Šumavou se tu musí svým způsobem „stát fronta“. Přesto však: „Na shledanou na Velkém Javorském jezeru“!