V okolí jezera Vättern

Vokolí jezera Vättern

Náš celodenní výlet zahájíme nad městečkem Gränna ve skanzenu Grännaberg, kde se může člověk seznámit se životním stylem švédů vsedmnáctém století. Dřevěné domky nás jednoznačně spřihlédnutím kpodnebí přesvědčují o nelehkém životě vté době. Rozhodně každého zaujmou svérázným způsobem řešené střechy, na kterých si místní pěstovali trávníčky. K tomuto stylu střešní krytiny se vmnoha případech dnešní obyvatelé nehostinných severních končin opět vracejí, pro vynikající tepelné a vodě odpudivé vlastnosti. Jak ovšem někdo trefně poznamenal, zajímalo by mě jak to sekají? Protože představa muže se sekačkou na šikmé střeše je dost bizardní. Sterásky místní osvěžovny, kde vám nabídnou jak kávu, tak i něco malého k snědku je dech vyrážející pohled na jezero Vättern, na jehož břehu se rozprostírá turistické centrum místního kraje - městečko Gränna a vdáli uprostřed té spousty vody se rýsuje ostrůvek Visingsö.

Po spoustě dřevěných schodů vklíněných do skalní stěny, která se tyčí nad Gränou opouštíme skanzen a míříme pomalu do přístavního městečka. Gränna je město vokrese Jönköping situovaná vkraji Småland na východním břehu jezera Vättern , asi 35 km severně od Jönköpingu. Žije zde přibližně 2500 obyvatel (dle sčítání zroku 2005) a bylo založeno kolem roku 1652 Per Brahem[1].Město je situované na úpatí hory Gränna a vyznačuje se příkrými ulicemi a starými dřevěnými domy. Teprve roku 1971 získala Gränna status samostatného města plně nezávislého na Jönköpingu a to i přes malý počet zde žijících obyvatel, hlavně díky své historické důležitosti.

Největší proslavení tohoto města má na svědomí mentolový špalek Polgagrís, jedná se o červeno-bíle pruhovaný kousek špalíčku, který je vyroben zmáty peprné. První vytvořila vdova Amalia Eriksson vroce 1859 a od té doby doznali špalíčky spousty změn jak ve tvaru tak i vpříchutích a barvách. Právě sochu Amalie člověk potká vparčíku jako první, při vstupu do městečka, sestupuje-li shory Gränna. Ve městě potom není obchůdek, kde by vám tuto dobrotu neprodali a ve spoustě těchto krámků je možné shlédnout i její pravou a nefalšovanou výrobu. Vřele doporučuji toto představení při kterém je nejprve vláčná hmota, která se vařila na sporáku vylita na vál a dochází k jejímu dalšímu zpracování. Zručné ruce začínají špachtlí hmotu různě nadzvedávat a obracet a ta pomalu začíná chladnou a tuhnout. Potom už předvádějící bere, na správnou teplotu vychladlou, směs do rukou a začíná jí pomalu natahovat přes skobu pověšenou na zdi. Člověk zírá zjakou zručností to zvládá a je vidět, že to nedělá prostě poprvé. Následuje to samé sdruhou várkou, ovšem jiné barvy. A nakonec přichází fáze, kdy na válu jsou válením tyto dvě hmoty skrouceny do pruhovaného hada, který se neustálím válením natahuje a natahuje. Nakonec je tento had rozřezán na špalíčky a na takovém samosušícím zařízení dochází kúplnému ztuhnutí. Nejzajímavější na tom všem je, že během ukázky, kolem vás neustále koluje košík skterého můžete dle libosti ochutnávat. Průvodcem jsem též upozorněni, že po požití těchto mentolových špalků se lidé stávají laskavějšími. No nevím, někteří by museli zbaštit celý vagón a stejně si myslím, že by to nebylo nic platný. Ale pojďme dál.

Nejznámějším rodákem města je bezesporu Salomon August Andrée (18. říjen 1854 - říjen 1897), který byl švédským inženýrem, fyzikem, vzduchoplavcem a polárníkem, který zahynul během neúspěšného pokus o dosáhnutí zeměpisného severního pólu vodíkovým balonem, S. A. Andréeova polární balonová expedice v roce 1897 , skončila smrtí všech tří účastníků. Jeho společníky, kteří sním zahynuli, byli fotograf Nils Strindberg (1872-97) a inženýr Knut Frænkel (1870-97). Na počest těchto polárních badatelů bylo právě vmístě rodiště S.A.Andréeho otevřeno muzeum, které nabízí veškeré dostupné informace o této jejich nepodařené expedici, za kterou zaplatili svými životy. Sbírky obsahují zachovalé deníky stéto cesty, spoustu fotografické dokumentace a osobní předměty, které se podařilo najít po 33 letech při dalších expedicích.

Při procházce městem narazíte na kostel zroku 1895 vkterém jsou uchovány zachráněné předměty způvodního kostela, který vznikl během 12. století, ale vroce 1889 byl zničen ohněm. Ale to už pomalu míříme dolů do přístaviště, kde se nalodíme na trajekt, který nás odveze na ostrov Visingö, perlu jezera Vättern. Jsme naloděni a tak než přirazíme kprotějšímu břehu pojďme si něco málo říct o vodě po které se rychlostí několika málo uzlů momentálně „řítí" náš trajekt.

Vättern je druhým největším švédským jezerem a jen pro zajímavost, tím jediným větším, je spodobným názvem, jezero Vänern. Název jezera je nejspíš odvozen od slova Vätten, což je ve švédštině voda. Celková rozloha jezera je 1912 kilometrů čtverečních, v nejdelším místě by jste museli urazit 129 km a na šířku uplavat kilometrů 28. Průměrná hloubka vody je kolem 40 metrů, ale vtom nejhlubším místě by jste museli ke dnu zdolat 119 metrů. Hluboká kotlina jezera je tektonického původu a byla dotvořena pleistocénními ledovci. Dno jezera je skalnaté, pobřeží je vysoké a skalnaté, hlavně to východní s prudkými srázy. Každý rok v červnu se koná okružní jízda kolem jezera Vättern na jízdních kolech (Vätterrundan), které se může zúčastnit každý. Start a cíl je v Motale a délka je přes 300km. Zdrojem vody jezera jsou především prameny na březích a pod vodou. Je odvodňováno do Baltského moře řekou Motala Ström a přes kanál Göta je spojeno s Baltským mořem i s jezerem Vänern. Kolísání úrovně hladiny během roku je přibližně 1m. Voda je průzračná a chladná. V červenci dosahuje teploty 6 až 7°C. V důsledku vln jezero zamrzá pozdě až v únoru (v nejširší části v některých letech kzamrznutí nedojde vůbec).

Trajekt urazil poměrně vkrátké době svých 6 kilometrů, které nás dělili od ostrova, takže se ani nevyplatilo se usazovat. Pobíhali jsme po palubě až jsme se utábořili úplně na přídi, odkud jsme mohli v klidu pozorovat blížící se břeh. Už zdálky je dobře viditelná zřícenina hradu Visingsborg, bývalého sídla Švédských králů. Po vylodění usedáme kousek od přístaviště do trávy a užíváme si piknik, průvodkyně nám vypráví, že si zde můžeme nechat veškeré věci a po návratu je najdeme na svém místě, protože ve Švédsku se nekrade. Většina tomu věří a tak, když odcházíme na okružní procházku po ostrově, na místě našeho piknik placu zůstává nejeden baťoh. Po pár krocích, ovšem kdosi poznamenává, že na ostrově bude jistě spousta turistů i zjiných zemí!!! Houfný útěk zpět pro veškerou bagáž na sebe nenechá dlouho čekat.

Celý ostrov je svojí délkou 14 km a šířkou 3 km pěšky nezvládnutelný, takže si vpřístavišti můžete zapůjčit dvojkolo a nebo se nechat po těch nejzajímavějších koutech ostrova nechat povozit koňským spřežením. Naše skupinka ovšem jakožto zdatní pěší turisti vyrážíme hezky po svých. K ostrovu se váže poměrně hezká pověst o jeho vzniku, kdy ohleduplný obr Vist hodil do prostřed jezera drn, aby jeho manželka mohla vodu překonat suchou nohou. Lidmi byl ostrov obýván už nejspíš vdobě kamenné a na ostrově bylo objeveno přibližně 800 hrobů svikingské éry (léta 800-1050). Na jižním cípu vNäs vznikl ve 12. století hrad, jenž se stal sídlem mnoha švédských králů, kteří zde položili za své království i život (Karl Sverkersson , Erik Knutsson , Johan Sverkersson , a Magnus Ladulls) Vroce 1318 během jedněch bojů hrad lehnul popelem. Dnes většinu trosek přikryli vody jezera, ale to co zbylo nad hladinou stojí za zhlédnutí. Poblíž zříceniny stojí pamětní kámen ze 17. století koslavě krále Magnuse Ladullse, jenž zde nechal vystavět Per Brahe.

Per Brahe vroce 1560 začal stavět nový hrad Visingsborg, který se vprůběhu 17. století stal jednou znejpůsobivějších švédských staveb. Vdobě největší slávy čítala posádka hradu až 800 vojáků, ovšem od roku 1680 je hrad již neobýván. Na začátku 18.století se hrad stal táborem pro ruské válečné zajatce a v noci z 22. na 23. prosince 1718 hrad podlehl plamenů vzniklého ohně a dodneška zde zůstali jen monumentální zbytky bývalé slávy.

Po celém ostrově najdeme stopy rodiny Brahe, tou první stopou jsou vzrostlé buky na většině míst ostrova, které byli vysázeny v17. století a měli sloužit kpozdější stavbě lodí, ke které ovšem nedošlo, takže si můžeme užívat stínu těchto velikánů i dnes. Nedaleko hradu Visingsborg stojí Brahekyrkan, kostel, který vznikl vroce1630. Věž a dveře sakristie jsou zbytky středověkého kostela na jehož místě vyrostl kostel nový. Zachovali se i nějaké obrazy středověkých holandských malířů a malá soška Sv. Bridget. Většinu výzdoby mají na svědomí, ale až řemeslníci, které pozval Per Brahe. Nejvzácnějším exemplářem je ovšem bezesporu svatební koruna rodiny Brahe.

Při dalším putování po ostrově narazíme na další středověký kostel Kumlaby, který pochází také ze 12. století. Od roku 1650 sloužil kostel jako škola a věž byla upravena kastronomickým pozorováním. Takže i vy dnes můžete po úzkých a točitých schodech vystoupat na vrchol věže a vychutnat si rozhled skoro po celém ostrově.

Ale nejen historií živ je tento ostrov, takže jsme narazili i na moderně vybavený venkovní bazén, který zve k osvěžení v teplých letních dnech. A protože teplý letní den se zrovna koná, tak jsme nemohli odolat vykoupání se. Den se ale nachýlil ku svému konci a tak jsme nuceni se vrátit do přístaviště kde se pouštíme do ochutnávky rybích specialit. Nutno podotknou, že po celodenním bloumání, sem a tam, naše žaludky zpívají píseň tesknou a nad místní nabídkou rozličných dobrot nám tečou sliny. Jednu obrovitou rybu, o které vám neřeknu ani jak se jmenuje (protože to nevím), jsme si koupili ve čtyřech dohromady a máme co dělat abychom jí spořádali. Teď jen aby nám neujel poslední trajekt zpátky na pevninu, jinak tu budeme nocovat pod širákem. A i když je přes den docela pařák, tak vnoci tu klesají teploty hodně knule, není o co stát. Trajekt nám nakonec opravdu ujel, ale naštěstí to nebyl ten opravdu poslední. Bohužel ten další jel až za hodinu a venku se výrazně ochladilo. Takže jsme se snažili zahřát nejrůznějšími činnostmi, zvláště potom, co dětské osazenstvo naší výpravy znás vysvléklo všechny teplejší části našich oděvů. Jelikož krmení kachen vpřístavu nepřineslo žádné velké oteplení, začínáme pomáhat místním prodejcům a hlavně prodejkyním ryb nasazovat těžké mříže na okna jejich obchůdků, zpočátku koukají dost vyjeveně, ale v celku se té naší pomoci nijak moc nebrání. Nakonec trajekt dorazil a všichni jsme byli zachráněni.

Fotogalerie