Údolí smrti - země extrémů

Psal se rok 1848. Nedaleko kalifornského Sacramenta bylo objeveno zlato. Neuplynul ani celý rok a dorazilo sem 80 tisíc lidí, kteří doufali, že se na ně usměje štěstí a zbohatnou. Také z města Salt Lake City se vydala západním směrem do Kalifornie kolona asi 100 povozů. Poblíž kalifornsko-nevadské hranice se od nich od nich oddělila skupina, která si chtěla zkrátit cestu pře vyprahlou prolákninu. A tak se 25. prosince 1849 ocitli na místě, kterému se dnes říká Údolí smrti.

V tomto ročním období sice v údolí nepanoval prudký žár, ale zato tam byl velmi náročný terén. Osadníci se proto rozdělili na několik skupin a každá z nich se vydala jinou cestou. Jedna skupina, ve které byly ženy a děti, však nedokázala překonat na západě hradbu hor, a tak zůstala uvězněna v údolí. Protože byli všichni vyčerpáni a docházely jim zásoby, utábořili se u jednoho pramene poblíž místa, kterému se dnes říká Furnace Creek. Později se přesunuli až k jezírku, které později dostalo jméno Bennett´s Well. Odtud se dva dvacetiletí mladíci, William Mandly a John Rogers, vydali hledat pomoc. Ostatní u jezírka zůstali.

Mandly a Rogers si mysleli, že když se vydají jihovýchodním směrem, dostanou se během pár dní do LosAngeles. Neměli však tušení, že jsou od města vzdáleni asi 300 kilometrů. Šli pěšky téměř dva týdny, než dorazili do údolí San Fernando, kousek na sever od Los Angeles. Tam obstarali potřebné zásoby a okamžitě se vydali zpět. Cesta tam a zpět jim trvala pětadvacet dní. Když se vrátili na tábořiště, bylo tam jako po vymření. Mandly vystřelil z pušky a teprve pak se zpod jednoho vozu objevil muž. Mandly později napsal:

„Zvedl ruce nad hlavu a začal volat: ,Vrátili se, vrátili se!´"

Po tomto volání se objevili i ostatní osadníci. Dojetím nemohli ani promluvit. Díky oběma mladíkům všichni přežili. Až na jednoho muže, který odešel z tábora a pokusil se sám najít cestu z údolí. Když osadnícci později údolí opouštěli, jedna z žen údajně pohlédla zpět a řekla:

„Sbohem, Údolí smrti!"

A toto jméno mu zůstalo.

Dlužno podotknout, že osadníci měli štěstí, že nebyli v Údolí smrti v létě. Těžko by přežili.

Země extrémů

Údolí smrti je asi 225 kilometrů dlouhé a široké je od 8 do 24 kilometrů. Je to nejníže položené místo Severní Ameriky, a také nejsušší a nejteplejší. U Furnace Creeku byla naměřena teplota vzduchu 57 stupňů Celsia a teplota půdy dokonce spalujících 94 stupňů. To je šest stupňů pod bodem varu vody. Je pravda, že současný světový rekord má hodnotu 58 stupňů Celsia. Byl naměřen v Libyi v roce 1922. Ale z hlediska průměrných letních teplot je však nejžhavější místo na naší planet Údolí smrti.

Roční srážky tu nedosahují ani pět centimetrů a v některých letech tu neprší vůbec. Nedaleko solného jezera, na místě zvaném Badwater, leží nejnižší bod na západní polokouli, který je 86 metrů pod úrovní mořské hladiny. Přitom jen 140 kilometrů odtud se do výše 4418 tyčí Mount Whitney -když nepočítáme Aljašku- nejvyšší hora Spojených států.

V roce 1850 bylo v údolí nedaleko Salt Spring nalezeno malé množství zlata. Prospektoři tady objevili také stříbro, měď a olovo. Po celém údolí vyrůstala důlní města. Některá z nich měla zajímavá jména. Bull Frog, Green Water, Rhyolite nebo Skidoo. Zásoby rudy však byly časem vyčerpány a z kvetoucích měst se stala města duchů. V roce 1880 byl ale v Údolí smrti objeven borax, bílý krystalický nerost, který se používal při výrobě mýdla a dalších produktů. Tím začalo nešjúspěšnější období těžby v dějinách Údolí smrti, které trvalo až do roku 1888. Borax se přepravoval na pětimetových vozech, které táhlo spřežení 18 mul a dvou koní. Zvířata musela urazit úmornou cestu do města Mojave vzdáleného 270 kilometrů. Od června do září se však žádný náklad nepřevážel, protože letní vedra byla nesnesitelná jak pro lidi, tak pro zvířata.

V roce 1933 bylo Údolí smrti vyhlášeno národní přírodní památkou. Chráněné území bylo dále rozšiřováno, až nakonec dosáhlo rozlohy 1,3 milionu hektarů. V roce 1994 se Údolí smrti stalo národním parkem, největším na pevninské části Spojených států.

Život v Údolí smrti

Člověka logicky napadá, že v takové pustině jakou je Údolí smrti nemůže být život. Ale není tomu tak. Trvale nebo současně zde žijí stovky druhů různých zvířat. Některá však vylézají pouze v noci, kdy není takový žár. Největším místním savcem je mohutná ovce tlustorohá, která do údolí někdy zavítá z okolních hor. K dalším tvorům patří jezevec, různé druhy netopýrů, rys, kojot, liška šedohnědá, tarbíkomyš, puma, dikobraz,urzon, králík pouštní, zajíc tmavoocasý, skunk, divoký osel, leguáni a jiní ještěři, různí hadi a želva Agassizova. Z ptáků se tu vyskytují lysky, káňata, krahujci, jestřábi, volavky, křepelky, krkavci, jespáci, kondoři a stovky dalších druhů.

K nejodolnějším živočichům patří tarbíkomyši. Dokáží přežít aniž by celý život vypily jedinou kapku vody. Botanik Tim Croissant ze Správy národního parku říká:

„Všechnu vodu, kterou potřebují, získají ze škrobu a tuků suchých semen, jimiž se živí. Díky účinné funkci ledvin je tarbíkomyší moč pětkrát koncentrovanější než lidská. Tito malí hlodavci žijí přes den v norách, a tak unikají dennímu žáru. Teprve za tmy se vydávají shánět potravu."

V Údolí smrti roste více než tisíc druhů rostlin. Indiáni z kmene Šošonů, kteří na tomto území žijí přes tisíc rostlin, využívají místní rostliny jako zdroj potravy a také k výrobě různých nástrojů. Říkají:

„Když víte, co hledat, pak v Údolí smrti najdete jídla více než dost."

Ryba v poušti?

Ač se to zdá neuvěřitelné, v Údolí smrti žijí čtyři druhy pozoruhodných drobných ryb, které se jmenují halančíci. V zimě tyto šesticentimetrové stříbrné rypky odpočívají v bahnitém dně říček a izolovaných jezírek. Jakmile však vodu rozehřejí paprsky Jarního slunce, halančíci ožijí a připravují se na období tření. Sameček dostane zářivě modrou barvu a zuřivě brání své teritorium před ostatními samečky. V letním žáru se všal většina vody vypaří a halančíci hromadně hynou. Ti, kterým se podaří tomuto osudu uniknout, dokáží přežít ve vodě, která je mimořádně slaná a může dosahovat teploty až 44 stupňů Celsia.

Rozkvetlá poušť

Čas od času se Údolí smrti převleče do rozmanitého šatu tisíců různých květů. V zemi totiž dřímá bezpočet semen, která i desítky let čekají na správnou kombinaci deště a teploty. Aby mohla vyklíčit. Ovšem dlužno podotknout, že se stává, že se po celá léta neobjeví ani kvítek.

V zimě na přelomu let 2004 a 2005 byly v Údolí smrti největší srážky, jaké byly kdy zaznamenány - více než trojnásobek průměru. Najednou vyklíčila semena více než 50 druhů rostlin. Celá poušť začala hýřit barvami. Vykvetly například ostrožky, šeříky, vstavače, máky, prvosenky, slunečnice a sporýše. A kvetoucí rostliny přivábily včela a další hmyz.

Běh přes Údolí smrti

Dne 23. srpna se Brit Ken Grutchlow a Bruce Maxwel, oba vytrvalostní běžci, zkusili změřit své síly v běhu žhnoucím Údolím smrti. Předtím se podařilo uběhnout tuto trasu dlouhou dvě stě dvacet kilometrů horkým pískem Grutchlowi za 57 hodin a 30 minut. Maxwel jeho rekord překonal způsobem, který všem připadal nemožný. Čistým časem 51 hodin a 30 minut byl přesně o šest hodin rychlejší než Grutchlow. Na tento běh vzpomíná:

„Jednou jsem klesl úplně vyčerpán do prachu vedle silnice. I když v létě Údolím smrti žádná auta nejezdí, přesto vedle mne najednou jedno zastavilo. Řidič vystoupil a ukázalo se, že je náhodou masér. Za chviličku mě dal do pořádku a já běžel dál. I když byla masáž báječná, běželo se mi po chvíli opět těžko. Půda byla rozpálená, podrážky jsem měl rozměklé jako máslo a lepily se k vřelému asfaltu. Jediné, co mě drželo, byla naděje, že za chvilku doběhnu k vozu, z něho jsem dostával vodu. Měl jsem ji také pořádně zapotřebí, protože jsem za den vypotil až šestnáct kilogramů tekutiny."

V půl desáté dopoledne se na tu hrůznou cestu vydali oba. Hned druhý den závodu Maxwelovi otekla levá noha pod kolenem a nepřirozeně se zbarvila. Později se zjistilo, že měl naprasklou holenní kost, a tak přenášel váhu nas zdravou nohu. Ale 86 kilometrů, které mu zbývaly do cíle předposlední etapy, dokulhal. Poslední etapu to nebylo o mnoho lepší, každou chvíli polykal aspirin, musel si vypůjčit od člena doprovodného týmu větší botu, protože do své se už nevešel. Do cíle přesto dokulhal s dvacetimílovým náskokem. V cíli byl za 37 hodin a 57 minut. A dosáhl tak nového rekordu.

amerika.webz.cz

Sdílet s přáteli