Toulání okolo Bystřičky
Bože – jak ten čas letí! Když jsem v létě 2016 ponikl výpravu na Klenovské skály u přehrady Bystřičky, myslel jsem, že se sem nejpozději na podzim vrátím a projdu si i tu skalní oblast u Medůvky. Jenže nestalo se ani tehdy, ani roku následujícího (vždy do toho „něco“ přišlo), a tak jsem se u přehradní hráze znovu ocitl až poslední pátek letošního měsíce června.
Sice teprve devátá hodina ranní, ale horko zase jak v Africe... ne, opravdu to nemají turisté a tuláci v létě lehké: jak mají ti chudáci v takovém sparnu dělat plánované průzkumy?!
Však jsem se také na tu první oblast, na skalní výchozy a štolu Zadrhlov vypínající se v šíleně strmém zalesněném svahu za přehradou, rovnou (lidově řečeno) „vyprdl.“
A za hrází sestoupil jen ke dřevěnému stavení s ozdobným štítem, věžičkou a venkovní zahrádkou, oblíbenému restauračnímu zařízení U Mokrošů. Kdybych tady ale chtěl nějaké občerstvení, musel bych si ještě dvě hodiny počkat, neboť podnik je funkční toliko v pátek, sobotu a neděli, a to vždy od jedenácti do pozdních večerních hodin.
(Pro mnohé asi bude překvapením, že zde tahle hospoda stojí už od roku 1920, tedy od „první“ republiky a že její stavbu dokonce financoval sám T.G.Masaryk. V té době samozřejmě ještě nebyl prezidentem, ale když ji poté už jako hlava státu navštívil, prý si tu velice pochutnal na rajské omáčce s hovězím žebrem...)
No nic – popojedeme dál. Od hráze mne červená značka vedla okolo břehu přehradní nádrže k zátoce, pak zabočila přes lesík a lučiny prudce vzhůru. Přibližně po kilometru jsem se od trasy trhnul a zabočil po lesní cestě vpravo, u níž se měla ve hvozdu už vysoko nad přehradou nacházet jedna neznámá skála. Pod zákrutou se opravdu vypínal jakýsi kozí hřbítek, ale nízký pískovcový mrazový srub o kus níž mne moc neohromil. Délka stěny jen okolo deseti metrů a výše sotva polovic.
Zato víc jak překvapil výskyt jednoho z valašských trpaslíků s rudým vousem, který - když mne spatřil, lekl se tak, že od úžasu úplně zkoprněl.
Jelikož jsou trpajzlíci zvláště ohroženým živočišným druhem, doporučuji skalku nenavštěvovat (stejně za to nestojí!) a nechat pidimužíčky v klidu žít, aby nám – nedejbože, nevyhynuli a my se s nimi dál nesetkávali už jen v pohádkách!
Pokračoval jsem dál lesní cestou a ta mne nakonec vyplivla na rozsáhlé pastviny, obklopující od jihu Velkou Lhotu. Její zástavba je rozhozena v prudkém svahu kopce, přičemž ta nejhořejší stavení těsně pod hřebenem atakují výšku 620 m a ta nejspodnější v údolí leží 350 metrů nad tou nejbližší a nesmírně vzdálenou mořskou hladinou.
První zmínka o obci pochází z roku 1374. Tehdy byla součástí panství Krásno (dnes Valmez), později patřila rožnovskému panství. I když se od těch časů vše změnilo, roku 1980 došlo k připojení Malé Lhoty a celkový počet obyvatel přesahuje číslovku 500, zůstaly i tak tyhle dvě dědiny nejvýše položeným osídlením na celém Valašskomeziříčsku.
Obyvatelstvo Velké Lhoty se živilo zemědělstvím a až teprve v 19.století se orientovalo na podomáckou výrobu metel, obušků a perleťových dýmek. Dnes o zemědělské živobytí zájem není a podstatně ubylo i ovcí spásajících okolní rozlehlé pastviny.
Kromě stavení starousedlíků stojí na katastru Velké Lhoty na 121 soukromých a 35 podnikových chat sloužících rekreaci. Ty se nacházejí hlavně u přehrady, součástí obce jsou ale i pasekářské usedlosti nacházející se na hřebenech kopců vysoko nad její hladinou.
Polní cesta vedoucí pastvinou vyústila u prvních domů, z nichž byl ten nejbarevnější sídlem Obecního úřadu, vedlejší pak požární zbrojnicí. O kousek dál jsem dorazil na hlavní komunikaci a pod sebou zahlédl budovu Obecního domu s hospodou. Moje trasa ale vedla po žluté turistické značce přímo vzhůru dědinou a musím se přiznat, že mi dala sakra zabrat. V polovině kopce jsem ale po silnici odbočil k sakrálnímu dřevěnému stavení nad místním hřbitůvkem.
Asi se nenajde nikdo, kdo by neznal pohádkové Broučky a jejich tvůrce Jana Karafiáta. Autor strávil dvacet let svého života na faře ve valašské horské vsi vypínající se vysoko nad hlubokým údolím Bystřičky. Obklopen starými stromy stojí přibližně v jejím středu poslední evangelický toleranční dřevěný kostelík, v němž Karafiát kázal a který je dnes kulturní památkou.
Jedná se o stavbu zhotovenou z tlustých smrkových klád s mansardovou střechou krytou šindelem. Jelikož vznikla velmi brzy po vydání tolerančního patentu z roku 1783, jedná se o stavení bez věže s velmi prostým a skromným interiérem. I v současnosti je kostel stále funkční, a i když není vytápěn a postrádá umělé osvětlení, stále se v něm neděli co neděli slouží mše a probíhají zde i jiné obřady.
Jan Karafiát v něm působil v letech 1875 – 1895, poté odešel do Prahy, kde roku 1929 zemřel. Přehrada na Bystřičce, která se později stala velmi populární rekreační oblastí, byla dostavěna roku 1912 a možná by nejenom mne zajímalo, zda se Karafiát ještě před smrtí vrátil do oblasti svého působení a zda tu novou přehradu viděl. (Jenže o tom bohužel historie cudně mlčí...)
Moc rád bych si prohlédl kostelík i hřbitov zblízka, jenže štěkající vlčák, stojící před vchodem na cintorín, mne odradil. Raději jsem udělal předpisové čelem vzad a vrátil se na rozcestí.
Žlutá pokračovala do ještě většího kopčiska, míjela sice mnohé zajímavé roubené objekty (dokonce i jednu hezkou zvoničku), ale já pomalu ale jistě cítil, jak mi v tom nesmírném horku ubývá sil.
Když mi pak na konci Lhoty žlutou překřížila asfaltová komunikace odbočující nad dědinou po vrstevnici vlevo, já na ni v domnění, že vede do sousední Malé Lhoty, zabočil.
No to jsem si ale dal! Silnička skončila na okraji ohromné svažité pastviny a od další dědiny mne oddělovala strašidelně strmá vyvýšenina (693 m) s telekomunikačním převaděčem – kopec Vrchhůra!
Vracet se mi nechtělo, takže jsem zamířil napříč pastvinou do jejího nejhořejšího bodu pod lesem a valil a valil, neboť při zpětném pohledu jsem se sice mohl pokochat výhledem na celou Velkou Lhotu, ale také na tmavé mraky hrozící bouřkou, která se sem hnala od masívu Radhoště.
Bouře naštěstí brzy změnila směr. Já ne a o něco později doklopýtal pod okraj lesa. Nožky mne jím ještě vynesly až pod samotný hřeben, pak se ale najednou podlomily a já klesl s předinfarktovým stavem do lesního mechu.
Pořádný lok minerálky a konzumace banánu kupodivu tělo brzy vrátily do „normálu“ a po chvilce vydechnutí jsem zase mohl vstát a jít dál.
Následovalo další milé překvapení: stačilo přejít jen pár metrů dál, les skončil a já stál na silničce s ohromujícím výhledem. Vlevo se hluboko v dolině blyštila hladina přehrady Bystřička a v ní se jak v zrcadle odrážel masív Klenova a Svantovítovy skály, přede mnou se komunikace vinula po hřebeni s pastvinami a lesíky a nad údolím Vsetínské Bečvy se rozkládalo panoráma Hostýnských vrchů i s jejich nejvyšší horou – Kelčským Javorníkem. Napravo ode mne se ve svahu vypínala stavení Malé Lhoty.
Obec je od roku 1980 součástí Velké Lhoty. Ta „větší“ ale není z dědiny vidět, neboť je od ní oddělena kopcem Vrchůra. Malá Lhota bývala součástí rožnovského panství, poprvé se v análech připomíná roku 1411, no a protože se rozkládala těsně pod hřebenem jedné odnože Vsetínských vrchů, je jasné, že to obyvatelé v minulosti s obživou neměli jednoduché. Pole v tak vysoké nadmořské výšce rodila více kamení jak vlastní úrody, daleko užitečnější byly okolní pastviny a chov zvířat a lidé si přivydělávali výrobou dřevěného zemědělského náčiní a oblíbených kapesních nožů – křiváků.
(Ano, to je ten neblahý nástroj, který když vám zůstane zapíchnut v zádech, tak vám potom doma trhá peřiny!)
Vlastní obec se dodnes může pochlubit zachovanou dřevěnou zvoničkou, ale další stavební památky bychom v ní nenašli. Jak už jsem se zmínil, byla to dědinka chudá, ale o co víc Pánbů místní domorodce ošidil na penězích, o to víc investoval do okolní nádherné a tolik typické valašské krajiny, která je, kam až oko dohlédne, vyplněna „mořem“ vršků, kopců a hor.
Od rozcestí pod Malou Lhotou mne stále klesající silnička přivedla k pasekářské osadě Kozinec. Tady jsem se mohl potěšit pohledem na odlesněný vrch s majestátní Skypalovou skálou, ale bohužel také na „mrtvý“ uschlý les hned u komunikace, v němž řádil kůrovec.
Pod osadou následovalo klesání lesem po úbočí vlastního vrchu Medůvka, a poté přišlo překvapení v podobě roubené samoty s replikou starého větrného mlýna. To vše se nacházelo za dřevěnou ohradou na louce hned pod silničkou.
Tak něco takového jsem tady opravdu nečekal, ale před důkladnou obhlídkou jsem si napřed odskočil k nedaleké Skypalově skále.
Díky odlesnění se dlouhá léta ve hvozdu skrytý skalní skvost stal dominantou Medůvky a jejího okolí a svou krásou zastínil i ty blízké a daleko větší horolezecké skály. Od nich je na „Skypalku“ asi ten nejhezčí pohled, ale vidět je i z turistické modré trasy od samoty Kozinec a od usedlosti s replikou větrného mlýna..
Přístup ke skále je jednoduchý: stačilo jen po lesní cestě odkráčet asi 200 metrů, a pak už z ní byl pitoreskní a členitý skalní suk vidět. Stačilo k němu jen po okraji strmé paseky dalších 150 m vystoupit a přitom obdivovat jeho stále se přibližující prapodivný tvar.
Je vidět, že si tady Máti Příroda s pískovci a slepenci rusavských vrstev zlínského souvrství moc hezky vyhrála. Nevím, co tady uvidíte vy, ale já před sebou spatřil téměř dokonalou maketu bájného sovětského tanku T 34, kterému chyběl jen ten lauf kanónu.
Namísto něj k nebesům trčely z kamene vyrůstající štíhlé kmeny a koruny dvou borovic. Ty spolu se skálou nevytvářely symbol válečného zmaru, ale naopak velmi působivou kulisu života.
Od skaliska byl hezký výhled do hlubokého Brňovského údolí, na mnohem nížeji položené horolezecké skály Medůvky i na samotu s novodobým větrným mlýnem, po jejímž původním majiteli – Adolfu Skypalovi, skalní útvar nese jméno.
Po dostatečném poobdivování skály „Skypalky“ jsem vyrazil nazpět k usedlosti. Kromě mlýna zdobí louku před ní také velmi hezká replika dřevěné valašské zvoničky, dále studny s kolem a dvou včelích úlů – klátů. První z nich krášlí reliéf roubenky pod skálami, druhý všudepřítomná a všetečná včelka Mája. Nejatraktivnější atrapou je ale samozřejmě ten větrný mlýn, který je k vidění hned za plotem a širokou dřevěnou bránou, chráněnou typickou doškovou stříškou.
Původní mlýn si zde zbudoval před koncem 19.století Adolf Skypala a stál tu až do roku 1960, kdy byl zbourán. Používal se k mletí mouky a šrotování obilného zrna. Jeho novodobého následníka o výšce 7.5 m a průměru větrných lopatek 11 metrů vystavěl zcela sám a bez jakýchkoliv dotací Jaroslav Kuchno.
Posledním zářivým korálkem navlečeném na růženci mé dnešní cesty byla návštěva medůvských horolezeckých skal.
Jsou největším skalním seskupením u Bystřičky, které se nenachází na Klenově a v jeho okolí, ale na hřebeni nad protilehlou stranou přehrady. I když je místní považovali za další skalisko, které při zakokrhání kohouta odhodili do lesů čerti přehrazující Senici u Lidečka - a díky opeřenci tak prohráli sázku - názvu po rarachovi se jim kupodivu nedostalo.
(Zdá se, že Valaši tady v okolí Bystřičky byli přece jen uvědomělejší, neboť ani pojmenování význačnějších klenovských skal nemá s obyvateli inferna naprosto nic společného a ony se nazývají Havránkou, Zámčiskem, Jazévkami a Svantovítovou skálou.
Tyhlety protější jsou zase označovány Medůvkou a to prý podle voštin, které lidem připomínaly včelí plásty. No nevím, nevím... a ruku na srdce: ono je voštin (na rozdíl třeba od Jazévek) právě na Medůvce proklatě málo, aby je bystrozraký pohledal... takže mi tento název nepřipadá zrovna z nejvhodnějších.
Libozvučný sice je, to ano, ale daleko výstižnější by bylo, kdyby je někdo nazval po zbojnících. Ti v této oblasti skutečně v osmnáctém století „operovali“ a kromě pozůstatků hradu Klenova a skal v okolí byla jedním z jejich hlavních shromáždišť také Medůvka.
(V análech je dokonce historicky doložená zmínka z roku 1777, kdy na Medůvku mířily davy pověrčivých lidí, aby v mlžném oparu vystupujícím z bařiny pod skálami spatřili podoby jakýchsi fantaskních příšer!
O tomhle si samozřejmě dnes už můžeme myslet jen své - vždyť ona mohla být ta skupinová sugesce vyvolána třeba pozřením jistých houbiček, že?)
Horolezcům je jejich název naprosto šumák, pro ně je nejdůležitější, že pro ně byly skály „objeveny“ začátkem osmdesátých let minulého století, že si na nich od té doby vyznačili na 35 různých cest a že některé z nich patří k těm nejobtížnějším na moravských pískovcích. Obzvlášť rádi se tu činí na desetimetrové severní stěně, hlavně za teplých letních dnů.
Geologové by při obhlédnutí Medůvky konstatovali, že se jedná sice o menší, ale mohutně a divoce vystupující masív, který je tvořen příkře uloženými pískovci a slepenci rusavských vrstev zlínského souvrství, přináležících do jednotky magurského flyše.
Turista bude s libozvučným názvem skal určitě spokojen. Daleko více jej ale zaujme, že se jejich hlavní část skládá z deset metrů vysoké a čtyřicet metrů dlouhé hradby, která je úzkými svislými puklinami rozdělena na množství dalších bloků a že v jejich čele stojí romantická, skoro čtyři metry vysoká skalní věžička. Hlavní masív zdobí četné výklenky, dutiny a převisy a je od bočního oddělen výraznou depresí. Touhle pozoruhodnou krátkou soutěskou je možno vcelku pohodlně vystoupat až na temeno menšího masívu. Jeho ukloněná lavicová nízká stěna je ozdobena toliko škrapy a do skály vyrytými výplody chorého ducha některých návštěvníků, jimž je tady na okraji lesa k dispozici i velké tábořiště.
Od úpatí severní stěny se navíc do kraje otvírá mimořádně hezký půlkruhový výhled. Jeho výseč obsáhne údolí Vsetínské Bečvy s částí Hostýnských vrchů, dále protilehlý hřeben už Vsetínských vrchů, na jehož svahu jsou rozhozeny domy Brňova, okolní pastviny a hřeben se zástavbou Malé Lhoty.
Tak... a to dnes bylo z toho hezkého tak asi vše.
Dál už mne čekala jen necelé 4 km dlouhá hřebenovka a sestup do údolí Bečvy na busovou zastávku Podlesí, jenže ty předešlé kopčiska a pobíhání po skalách daly mým nohám co proto!
I když byly obuty v kanadách, najednou mi na pravé noze přeskočila ve stehně žíla (či co) a já měl co dělat, abych ten zbylý úsek cesty vedoucí už jen z kopce vůbec odbelhal!
(Doma bolesti s přeskočenou žílou sice za pár dnů ustaly, ale vrazily se do kolena a po návštěvě odborníka jsem byl objednán na operaci. Ta – doufám úspěšně – proběhla 18.září, ale dodnes jsem ve stavu nemocných a nohu pomalu rozchozuji. Chůze po rovině i do kopce je už celkem uspokojivá, jen z kopce dolů je to pořád ještě za trest... a o „kráčení“ dolů ze schodů raději ani nemluvím.
Ale snad bude časem líp...)
Přidat do oblibených uživatelů
Valašské Meziříčí
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Toulání okolo Bystřičky
