Slavkovským bojištěm a do Vyškova (kola jaro 2026) Pt. 3

9.5.2026

Jestliže včera to byla charakterově téměř „horská“ etapa, ačkoliv tam, kam se chystáme tentokrát by to mělo být řekněme placatější, ačkoliv, jak se nakonec ukázalo, žádná rovina to nebyla. Nicméně, jestli včera byla výprava zredukována na již věkově řekněme vyspělejší část celkového osazenstva celé výpravy, dnes s námi vyrazí i zástupci nejmladší zúčastněných. Inu máme v naší měnící se společnosti i mladé maminky a ty zase nenechají ty odrostlejší dcerky jen tak bez výletu. Takže kola jsou vybaveny patřičným zařízením (sedačkami) a děcka se cestou celkem i vyřádí. No horší to mají ty maminky, naštěstí když už bylo nejhůř, nějaká přípomoc se najde (prostě si s někým vymění kolo).

Naštěstí tedy počátek trasy je pěkně z kopce, Habrovany rychle opustíme a kratší zastávku k seřazení výpravy až u křížku a polní cesty s trasou 5071, Rousínovem podle možnosti v rychlosti projíždíme, abychom se dostali na druhou stranu dálnice, kde už můžeme poněkud zvolnit. Prvním hlavním cílem bude Slavkov, ale krajina v okolí je řekněme mírně zvlněná, takže je tu hned kopec. Tady už se projeví potíž s nákladem v sedačkách, no zas tak nespěcháme, takže holky jdou i pěšky, případně se dají kola vyměnit (i s dětmi). Jistým lákadlem je ale kopec nad Slavkovem s kaplí sv. Urbana, takže velká část výpravy volí méně stoupavou cestu do Němčan, ale pár se nás najde, kteří přes kopec (polní cestou) k vrcholu míří. Kupodivu kopec zase nebyl tak krkolomný, vlastně krkolomnější je sjezd podél křížové cesty, tak jsem to nakonec objel do serpentin kolem židovského hřbitova.

Hlavní atrakcí Slavkova je ovšem velkolepý barokní zámek s parkem. Zámek byl sídlem rodiny Kouniců, kteří patřili k přední šlechtě nejen na Moravě, ale i v celé Habsburské monarchii. Jistou proslulost pak získal zámek díky 2. prosinci 1805, kdy v okolí proběhla velkolepá bitva a právě zde po vítězné bitvě přespal i Napoleon Bonaparte. Slavkov je známý v zahraničí jako Austerlitz, samotná bitva je považována za největší Napoleonův triumf, s dalšími následky pro poražené strany, tedy zejména Rakousko (Napoleonova armáda měla cca 80 000 vojáků, protivníku bylo údajně o 15 0000 víc).
Celá výprava se schází v zámeckém parku u občerstvení. Děti se rozprchnou do zeleně a evidentně se jim tu líbí. Po náležitém odpočinku a občerstvení plánujeme další postup. Přímo naším dalším směrem nemíří nějaká rozumná trasa, která by se vyhla automobilovému provozu. Nicméně relativně sjízdná se jeví zelená TZ, která profilově zpočátku vypadá i celkem sjízdně. Je to nakonec celkem klikatící se ale slušná polní cesta minimálně do Křenovic. Následně sjezd podle železnice a delší kopec k rozcestí Krchůvek s dřevěně rámovanými průhledy do krajiny. Už bude ale výhodnější zamířit k silnici 417 (cyklo 5097) k vesnici Prace a hlavně kopec nad vsí kde probíhaly lité boje nelítostného střetu. Zde měly poražená vojska Rusů a Rakušanů utrpět velké ztráty a na Prackém kopci byla o sto let (a něco) postavena památeční Mohyla míru. Paradoxně se stavbou se začalo ještě za časů R-U monarchie, ale díky zase jedné válce (1. světové) se secesní památník dočkal dokončení až za časů nové republiky. A ač je stavba věnována památce padlých vojáků a vlastně tedy i tomu míru, jak víme, válčí se někde pořád. Lidstvo nebo lidi jsou nepoučitelní.

Dnes je u mohyly i muzejní expozice a samozřejmě nechybí i občerstvovací služby.

Památník je na kopci, tak logicky dolů je to z kopce, na kraji Prací je odbočka ne pěknou cyklostezku směr Kobylnice, dál odbočka přes návrší na další směr silniční trasy 5005, následný sjezd k nádraží, kousek přes koleje a jsme ve Šlapanicích. Doba byla již pokročilá k nějakému pozdnímu obědu. Ve Šlapanicích mají krásnou hospodu ve zdejší sokolovně, zkráceně Sokec. Mimo to i slušnou kuchyni. Děvčata s děckama už čeká ale změna, z našeho bydliště dorazí autem Vašek (s nejmenším dítětem, ještě spíše kojencem. Kolo si přebere od manželky, ta vezme auto i s Mirkou a dětmi už zamíří k domovu vozem.

Většina výpravy ale pokračuje krajem kde probíhala bitva, Těsně míjíme Žuráň, kde měl Bonaparte velitelské stanoviště. Opět musíme přejet dálnice poblíže Tvarožné, nicméně na Santonu jsme byli včera takže přímo do Pozořic. Celkem rychle se ztrácí z dohledu elektrifikovaní členové výpravy, do Pozořic a dále je to celkem pěkný krpál po silnici 383 (cyklo 5131), převýšení od Tvarožné kolem 250 m, u rozcestí Hostěnické zastávky busu následuje odbočení na lesní cestu asfaltového charakteru (5135), tzv. Pozorsko-Račická cesta je už naštěstí mírněji stoupavá. Žalmanovo rozcestí je upomínkou na spoluzakladatele české myslivosti. V zatáčkách dojíždíme ke Kalečníku, kde to známe ze včerejška, dál už je to téměř rovinka po trase 507 k Třem javorům, pak sjezd a jsme v Olšanech. Tentokrát jsme zůstali v restauraci kulturního domu, tuším se hrál nějaký hokej, asi o třetí místo, jak víme Češi nepostoupili ze čtvrtfinále…

 

10.5.2026

Takže neděle. To znamená mj. I trošku po sobě uklidit, sundat povlečení a podobné nedůležité věci. Samozřejmě naložit i zavazadla a samozřejmě rozmyslet se, jak zpět. Abych se přiznal (ale i s ostatními), šlapat až do Prostějova se nám moc nechce. Naštěstí, ač jde o regionální dopravu, už nějakou sezónu nám jezdí přímé vlaky (Pantery) do Vyškova, tím pádem logicky i zpět. No a do Vyškova to není zas tak daleko. Znamená to projet vlastně podobný úsek, co jsme absolvovali ve čtvrtek, tedy dolů do Habrovan, pak odbočka Luleč a dál směr Drnovice. Je to stále takové zvlněné, převýšení kolem 50 m. V Drnovicích se ale už nedržíme směru čtvrtečního, ale nejpřímější trasou (5071, už po několikáté) mezi polní krajinou a předměstskou zástavbou patřící k Nosálovicím, co už je zřejmě součást Vyškova.

Celkem rychle překonáváme průtah městem, výhodou je, že kolem Vyškova už dávno vede dálnice, takže dálková doprava se centru vyhýbá. Pro ty, kdo nikdy okresní město nenavštívili může být celkem milým překvapením úhledné, byť v nedělní dopoledne poloprázdné náměstí. No kolem půl jedenácté se město teprve probouzí, takže též hledáme nějaké posezení. Různých restaurací nebo kaváren (cukráren) je kolem celkem dost, ne všechny už ale už fungují. Nakonec vybíráme východní stranu trojúhelníkového rynku.

Proti tradičnímu nápoji nám postačí i k zapití nějaká minerálka. Než nasedneme do vlaku, ještě nějaký ten oběd, spolehneme se na internetovou mapu, ta nás nasměruje k průchodu u radnice, na konci uličky je rohová restaurace „Radegastovna“ Pirát. Jak jsem pochopil, je to asi taková restaurační síť na český (moravský) způsob. Tedy žádný mekáč. Obsluha je celkem svižná a nabízené pokrmy rovněž ve slušné kvalitě, pivo z tanku. Co si můžeme přát více? Vlak nám jede něco po třinácté hodině a nádraží není zas tak daleko.

Jistou komplikací je nákup jízdenek. Vyškovské nádraží je v neděli neobsazené a je nutné si koupit jízdenku v automatu. Ono je to mírně komplikované, Zdeněk má režijku, ale obě společnice už jsou v seniorním věku a ten automat to asi nezná (já mám jízdenku v apce). Naštěstí paní průvodčí jen chvíli dští oheň a síru a nakonec to vyřeší asi padesátikorunovou přirážkou.

 

Pt. 1

 

Pt. 2