Do Pekárny (kola jaro 2026) Pt. 2
8.5.2026
Na státní svátek to bude do hor, tedy dá-li se tak nazvat kopce, které patří do sestavy Drahanské vrchoviny, která je samozřejmě podcelkem rozsáhlé vysočiny, která zabírá skoro celé českomoravské pomezí (a proto se jí tak i říká). Drahanská vrchovina zabírá zhruba prostor na východě až jihovýchodě výše zmíněného celku, jižně od vrchoviny, které říkáme Zábřežská (od té je oddělena zhruba tokem říčky Romže, to je někde u Konice). Na jih se táhne k jihomoravské metropoli, tedy Brnu. Na západ se k Drahanské vrchovině rozkládají další kopce Vysočiny, zhruba východně je nižší území zvané Vyškovská brána. Není bez zajímavosti, že Drahanská vrchovina je v této části území vlastně posledními „horami“ Českého masivu, na východě už se totiž začínají kopce, které patří ke Karpatské soustavě. Pro teorii to stačí.
V nějakých druhohorách se území kam jsme vyrazili skrývalo pod teplým mořem a na dně se usazovali hlavně v zálivech zbytky různých živočichů. Díky tomu pak z těchto zbytků (a bylo jich vskutku hodně) různými tlaky a přeměnami a podobně vytvořily mocné vrstvy vápenců a další věky pak díky činnosti dešťů a mrazů v těchto vápencích vznikaly krasové útvary. Ano součástí Drahonské vrchoviny je i oblast Moravského krasu. A tu máme skoro za kopcem. Tedy nebude to do hlavního centra, ale něco málo bude.
Tradiční ranní odjezd je stanoven na 9.30, nevím přesně proč potěch letech ještě pořád někdo neví, v kolik to je. Na rozdíl od podzimu, kdy jsme byli v Hostýnkách žádné odložení není třeba, tady nemrzne. Začátek trasy máme hned u penzionu, nemusíme tak nic pracně hledat. Je to směrem k přehradě, ráno je ještě hospůdka zavřená, čili se nemusíme zdržovat a hned je to do kopce. Poměrně ostrý výstup na nějakých 2,5 km překoná nějakých 100 výškových metrů, do výšky kolem 500 m, trasa 5072 je naštěstí slušná lesní asfaltka, čili i bezmotoroví cyklisté zas tak za motorizovanými tolik nezaostávají. Rozcestí U Tří javorů je v pěší verzi doplněné modrou a žlutou TZ a právě ta žlutá nás chvíli provede téměř přímým směrem na zápas k rozcestí Kalečník. To vypadá ještě důležitěji, najdeme tu i značku červené nebo zelené barvy. Trasu 507 vyměníme za číslo 5135, ta má být dokonce pojmenovaná jako Cyrilometodějská (asi tudy procházeli bratři ze Soluně od Velehradu do Křtin). Předchozí poznámka je tak spíše z říše bájí. Příjemný fakt, že to co nás čeká je z kopce, konkrétně mírně se klikatícím údolím Malé Říčky. Klesání je povětšinou mírné, což značí i pěknou projížďku bez extrémních rychlostí, míjíme míst, kde jsou jacísi lide kousek pod cestou (má to být lesní bar), ale nikdo stavět zatím nechce.
Asi 5 km a jsem u osady Hádek, kde bych chtěl najet na turistickou značku, ale ve výpravě vznikají nějaké pře, že musíme do hospody. U Hádku (a rybníku), je sice samoobslužný bar, kde ale došlo pivo (nikdo další nenarazil), takže jsme vytočili asi 0,75 l, tedy následujeme předvoj, který vyrazil po silnici 387 do Ochozu u Brna. Je to tedy do mírného kopce a hospoda je skoro na konci dědiny.
Během občerstvování tedy musíme vysvětlit další postup, z čehož vyplyne, že kdo by nechtěl zažít přírodní část, která nás čeká, zřejmě by se s výpravou jen těžko shledával. Nakonec tedy z nějakého oběda (apod.) sešlo, nakonec ještě není tak pokročilý čas. Znamená to tedy vrátit se k Hádku a vydat se podle Říčky do údolí. Zelená značka je souběžná s naučnou stezkou a sleduje skutečně potok, který tu je součástí krasové oblasti. Letošní jaro tedy nebylo příliš deštivé, ale Říčka se tu ztrácí skutečně i přirozeně v neznatelných ponorech. Vzhledem k tomu, že ale zůstává i viditelné koryto, je jasné, že za vyšších stavů i na povrchu něco teče. Cesta je šotolinová, relativně příjemná, byť s občasnými kameny nebo kořeny, ale s opatrností to projedou i ti, kteří by jinak terén rádi vynechali. I v okolí potoka je podle mapy řada povětšinou malých jeskyní, asi nejzajímavější by byla Ochozská jeskyně, ta je ale přísně chráněná, jen s občasným vstupem i speleologové zde mají omezený přístup. Asi po 2,5 km jsem u rozcestí s modrou a žlutou TZ, kde na chvíli odložíme bicykly (ne všichni šplhají s námi). Cca 200 m do celkem prudkého svahu nás vyvedou k celkem slavné Pekárně. Ta je samozřejmě voleně přístupná, protože vlastně žádná zábrana tu není ani smysluplná. Jde o celkem velkou díru bez nějaké viditelné výzdoby (jestli tady nějaký krápník byl, už ho dávno zničil snad Kopčem, nebo Veverčák (nebo jak se jmenovali pravěcí lovci). Otevřená jeskyně byl dobrým úkrytem dávných lovců, kteří tu utrousili i nějaké předměty, kosti zvířat, které ale vykopali archeologové a odnesli je do muzeí, vitrín a depozitářů.
Dostupný prostor má udávanou délku cca 64 m, zřejmě nějaké pokračování má, ale si není zajímavé i pro jeskyňáře.
Vracíme se ke strojům a ještě stále krasovým územím. Po půl kilometru se objeví díra ve skále a suchý potok je opět s vodou. Terénní trasa už naštěstí netrvá dlouho a po dalším menším půlkilometru jsme u rozcestí Kaprálův mlýn, kde nás čeká už kvalitnější cesta (modrá a cyklo 5134), je i čas k zastávce, což učiníme U Jelena, tedy v hospodě na ranči u bývalého Jelínkova mlýna. Objednávky se konají vevnitř, platit se dá i elektronicky, objednávky donese obsluha podle čísla stolu a vaří tu slušně. A dál to bude podle Říčky. Z mizejícího potůčku je už celkem slušný potok, který se líně klikatí mezi okolními kopci. Chvíli ještě následuje šotolinový podklad, ale po sléze se napojíme na asfaltku s doprovodem pěší modré, dál i naučné stezky (Hády a údolí Říčky). Později je na Říčce k vidění několik vodních nádrží, řekněme rybníků. Na konci toho všeho jsme v Mariánském údolí, což je vlastně už Brno, tedy okrajová část Líšně.
Stále se ale držíme modré TZ do následující vsi Podolí, od které nás vyvádí cyklostezka (5132,5138 a Napoleonova ) k Tvarožné. Vlastně jsem tak opustili kopcovitou část trasy. Návrší u Tvarožné je zřejmě známé všem, kdo se kdy pohybovali na dálnici D1 v těchto místech. U té je celkem oblíbená zastávka u motorestu Rohlenka, nás ale zajímá kopec nad autostrádou. I z dálnice je voditelná kaplička s červenou střechou. Kaple je zasvěcena Panně Marii Sněžné. Kopec Santon je znám z bitvy tří císařů, kdy posloužil jako opěrný bod francouzských vojsk, ráno 4.12.1805 zde prý i Napoleon Bonaparte obhlížel budoucí bojiště.
Dnes je navíc vrchol kopec chráněn díky svému stepnímu porostu. Dál vede naše jízda trasou 5131 (Sivice, Pozořice) 5137 do Viničných Šumic. Tady jsou vskutku i nějaké vinohrady, takže stylově zastavíme v místním Šumickém pivovárku. Někteří kamarádi se sice vydají hledat jeden sklípek (místní frankovku měl prý v oblibě Gustav Husák), ale bylo zavřeno.
Už tedy není příliš daleko do Olšan, ale ještě objevujeme zajímavou trasu k návratu. Přes kopec a kratší sjezd do sousedních Vítovic je odbočka do lesa s červeným značením a cyklotrasou 507 směrem ke Kalečníku. Vítovické údolí nese stopy zkrasovatění (skály). Zhruba 1,5 km mírně stoupá trasa k odbočce zelené TZ (Vítovický potok), ta zelená značka slouží jen ale jako navedení na neznačenou ale slušně vypadající lesní cestu. V mapách.com (už ne cz) ji najde čtenář pod jménem Vandrovnice. Cesta pomalu stoupá po jižním svahu, když už se dostane nad Olšany, přejdeme (kratší pěší vložkou) na žluté značení a to nás sveze až dolů k Olšanské přehradě a Červenobukovému občerstvení.
Pt. 1
Přidat do oblibených uživatelů
Mokrá-Horákov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Do Pekárny (kola jaro 2026) Pt. 2
